Proslov k slavnosti 300leté památky zrozenin Shakespearových.
(23. dubna 1864)
V Stratfordu na Avonu tam, kde Bryt
opřádá svět svou sítí bavlněnou,
(jest tomu právě teď tré století)
malé se dítko zrodilo a ten,
jenž původcem byl jeho života,
je v lokte vzal radostí opojen
a netušil, že co tu obejímá,
kdys bůžkem bude světa obdivu.
Jak jezero, jež z tajných pramenů
černých kol něho skalin napojeno
u moře vzrůstá veliké a vyhrnuvši
svých skálodrtných vlnin mocné proudy
zaplaví mžikem šírošírou pláň –
tak dítka toho bohorodý duch
úžasně vzrůstal světu na zřeteli,
až jako Titán mocný, převeliký
[121]
Parnasu výši skokem překonal.
William Shakespeare, chudý písař z prvu,
vstoupil co kněz do chrámu Thaliina
a z vděčnosti, že byt tam nalezlnalezl,
i života tam bídu pochoval,
nejkrasší věnce, co kdy uvíjeny,
své bohyni tam kladl na oltář.
Nepoznal sic hned cenu jejich svět
a vavřín dlouho míjel mistra skráně,
až pohroben když ducha jeho šat,
to skromné drahokamu vroubení,
a démant sám se v slunci rozeplynul –
k hrobu se jeho obdiv dostavil
a nadšení rozpjalo perutě,
by slávu jeho v šírý neslo kraj.
William Shakespeare – největší to duch,
jenž chudý svět kdy básní oslavil,
jenž lidstva klamnou roušku poodhaliv
ukázal lidstvu pravou jeho tvář!
Co vášní v něm, co pýchy, marnivosti,
co zrády, zloby, bídy špinavé,
co lakoty po lesklých diademech
i po zlatě co žízně chraptivé;
co cnosti, mrzké duše choroby,
co blouznění po zlaté svobodě
i zotročilé mysli plahočení;
122
co chrabrosti i babství chlubivého;
co osvěty i bludů mrákotných –
vše genius ten z tajných úkrytů
mu choré jeho duše vyvalil.
Onť králův cnost i hříchy blysknavé,
jich boje s vášněmi i se světem,
jich moudrost, mrav i čacké udatenství
s nemenší líčil pravdy jistotou,
než láje vřesk kdy v krčmě opěval.
Onť starý svět a staré lidi v něm
tak dobře znal, jak dobu, v nížto žil,
a tajnosti, jež skrýval Capitol,
v témž zrcadle, co Tower, nám objevil.
A což ty reků jeho postavy?
zdaž lidé to, či bludné přízraky?
zdaž živí to, či stíny zemřelých?
Tak veliké, tak duchů mohútných,
tak pravdivé, jakby je znovu Bůh
do proudu života byl postavil.
Tu Achilles a Ajax, Ulysses,
Troilus, Hector, otec Priamus,
jenž zřít chce syna svého mrtvolu,
již Achill zpupný vléče za sebou.
Tu Timon Athenský, jejž slepá zášť
vyštvala z města vlčím štěkotem,
by později, když svíjela se v křeči,
123
zas plazíc prosila pak o milost.
Tu César, Marc Anton a Cassius
i Brutus milený, jenž z věrnosti
si jilec k zrádné dýce urobil,
by tam u paty sochy Pompejovy
ji věrně tak mu vrazil do prsou,
až pádem jeho Řím se pootřásl
a hrůzou zděšený zachvěl se svět.
Tu Koriolan zas, jenž prchaje
z kolébky své, v prsou si nesl žal,
jímž černý nevděk splatil jeho vděky
i služby zrádné Romě prokázané
Jak dávných bájí duchaděsný sen
strojí se duši naši ohromit!
Srdce se chvěje návalem té hrůzy
a mysl nevědouc, zda divit již
či prvé chápat má, se hotuje
v proud čarovných těch bájí ponořiti,
jež mistrův genius nám odhalil.
Tam Lear, ten žebrák král a šílenec,
proklíná srdce svého slepotu,
jež zmije místo dítek odchovalo.
Tu Hamlet k šílenství si stroje tváři
jde otce mstít a nechav v pošvě meč,
s kejklíři vraždy výjev studuje.
Tam Macbeth šalbou věštby popuzen,
124
po žezle drze sáhá v životy
a zavraždiv, co v cestě jemu stálo,
sám hyne seznav zrádné věštby klam.
Tu Othello, černý jak zrádná noc,
z špinavé číše hltá vzteku jed
a žárlivostí zpit a zpitomělý
jak tygr rdousí nevinnou svou choť.
Tam Romeo a Julie, tož srdcí
nejčistších čarokrásná dvojice;
jichž láska, oběť zášti rodinné,
co hvězda klesajíc zlíbala svět. –
Mám dále jíti? Mám si připomenout
i žida špinavou tu lakotu
a podlou zášť, jež vztekem sípajíc
nůž vražedný si brousí o podešev?
Mám rozvinout těch králův dlouhý řad,
jejž proslavil Shakespearův genius?
Mám zpomenout i kouzelných těch her,
jež v bujném rozmaru a vtipu syt,
on smíchulačným snilkům zanechal?
Již dost! – Mně úkol jenom dán
Vás k zbožné hrůzy citům naladit,
by tušili jste, co se díti má,
a cítili, že velký jeho duch
s námi tu nyní dlí, nás oblétá.
125
Doslov.
Národ, jenž cizí velikány ctí,
hoden, by u cizích i v úctě byl. –
Nechť fenohubých štváčů podlý vřesk
věčně se snaží pouta přetrhati,
jež národy na sebe poutají –
posvátná svobody předc idea,
touha po osvětě a láska k umění
jim v mrzkou zášť zahořet nedají.
Kdo za svobody spěje praporem,
jiného dohoniv, neptá se ho,
zda Čech, zda Vlach, zda Frank neb Angličan –
leč bratrsky jej k srdci přivinuv
s ním ruku v ruce bude dál se hnáti.
Kdo v chrámu osvěty neb umění
poklekne k jiným v svatém zanícení –
jak by je znal již z lůna matčina,
s nimi, za ně se budu modliti.
Tu není zášti, není cizoty,
kdy v davu zbožných tichý zazní šept:
hle, vizte Bryta velikána tam!
ohlédne se i Čech i Frank i Vlach
a v srdci svém mu zbožnou úctu vzdá.
126
Ten, jehož dnes s horoucím nadšením
v třistaleté světíme paměti,
dřív nežli ostatní cizí nám svět,
zpomněl si na nás v dálné cizině.
On nesmrtelným perem svým i nás
v čarovný vepsal kruh svých arciděl.
On neznaje ni země, řeči, mravu,
předc více pravdy pověděl v své báji
než mnohý z těch, kteří nás lépe znají.
Já Perdita jsem ze „zimní pohádky“;
tož dítko k cizím břehům vyvržené,
anť uzavřen mi otce mého dům.
Zdaž chápete tu pravdu skrytou v báj?
Dítko ku cizím břehům vyvržené,
toť aj perdita ars bohemica,
jíž otčina prv byla uzavřena,
jež na cizích pak ňadrech odkojena
po cizinách hledala byt i chleb.
Perdita ars bohemica, toť dítko,
jež pod cizím když sluncem dospělo,
zas vrátilo se nazpět k domovu
a lásku tam a přízeň nalezá.
Nekalmež však posvátnou tuto chvíli
trpkým na doby smutné zpomínáním.
Již doma jest Perdita ztracená
a otec, rod její se k ní zas zná.
127
Již nebude jí světem putovat
a z rukou cizích chléb a přízeň brát.
A protož žehnej nám, ty genie,
jejž celý svět slaví teď s nadšením;
nechť vavřín již Tvou skráni ovije,
vavřín uvitý českým uměním.
Tys čarovným svým kouzlem učil svět
v cizím i vznešenost a krásu ctít –
my ctíce Tebe budem doufat smět,
že u nás i cizí budou v úctě mít!
128