Proslov k slavnosti svatojanské l. P. 1868

Proslov k slavnosti svatojanské l. P. 1868
Pod horou bílou dozuřil boj kletý a zraněn, zubožen tu ležel český lev, náš národ tichý, jehož drahá krev tam tekla mstě a zášti ku oběti. Až k smrti uštván, zbit a ukopán v hrob předčasný měl býti pochován a nikdy vraha neděsiti více. Co dítek drahých zde mu nepohřbeno, co nevyhnáno z domu otcova, co nezvraždila ruka katova, to v porobu a bídu uvrženo. A vše, co svatého, mu mocí vzali i o roucho se jeho posléz rvali, když mněli, že byl skonal na Golgotě. Tak ležel zde ten záští umučenec a krví svojí svatou rosil zem, nejchudší, nejbídnější v světě všem sirotek, žebrák, psanec, odsouzenec. [134] Ač bolné bylo jeho umírání, přec nikdo – nikdo neměl slitování s tím beránkem, jenž cizí snímal hříchy. Na prsou jemu dítko spočívalo, aj dítko milostné, jak růže květ, jež s obdivem zřel pozděj celý svět, když žebrajíc jím bludně putovalo. Nadarmo k ňadru otcovu tu lnulo, nadarmo lkalo, že by skalou hnulo, sirotkem bylo české umění!... A pusta vůkol drahá domovina a němý sad i luh i svatý háj, hřbitovu podoben ten český ráj, v němž chladná vládla ruka Moranina. Což zbylo sirotku, než dále jít a po cizinách hledat chleb i byt a bolem vlastním cizí kojit žaly? Tak minuly dva dlouhé, dlouhé věky, an pojednou Bůh dobrý stvořil div. Nezemřel národ český – jesti živ a marny byly vrahů jeho vzteky. On z mdloby, ze sna k žití opět vstává a hlásí o stará se svoje práva a nazpět žádá, co mu uloupeno. 135 Též sirotek se vrací z bludné pouti a klesá nadšen v náruč otcovu, jenž světu dokazuje poznovu, žeť nedá nebe Slávům zahynouti. A v ráji českém nové jaro zkvétá, anť byla prchla zima dvoustaletá a v nové slávě skví se Zlatá Praha! – Jaká to slavnost tam se opět slaví, žeť ohlas její zabíhá sem k nám? Aj popelce své, Thalii, hle, sám princ-národ velký, skvělý palác staví. A s vroucí pílí něžné dárky sbírá a štědře ruku svoji otevírá, by zbudoval si pomník nehynoucí. Kdož neplesal by v této době slasti, kdež život jarý proudí v žilách všech, kdež z plamenů co fénix vzlétá Čech a zášti vřeskem nedá víc se másti. Kdož hrdě hlavy své by nepovznesl, kdož bratru na ňadra by nepoklesl, a nezvolal: Jsem také Slávy synem! Již vzhůru všickni, kdo se k vlasti znáte, svou lásku neste matce na oltář, 136 nechť obnoví se dávné slávy zář, aj, dědictví to po praotcích svaté. Nechť každý srdce tluk to světu hlásá, žeť v nadšení tom leží naše spása a že nás nezhubí víc zášť ni zloba! Doslov.
Slovo velké slavně pronešeno velebnými ústy národa, zbožné přání vroucně vysloveno, a to slovo, přání: Svoboda! Národ zalkal k Bohu slitovnému, národ zajásal pak v naději, že – oč prosí – udělí Bůh jemu, že se dávné tužby splnějí. Bez hlomozu zbraně, války ryku vítězství přec skvělé vydobyl anť dokázal svému protivníku, že jej marně tupil, hanobil; že jej marně k předčasnému hrobu hnal co oběť zášti kmenové: – Národ novou vítá žití dobu, nové slávy jitro růžové. 137 TiTi, kdož těšili se jeho mdlobě, titi, kdož za mrtvého kladli jej, nechať pokračují ve své zlobě, dál nechť vedou huronský svůj rej. Kdykoli pak nové uspřádají mrzkých lží a pomluv osnovy, nový jenom ohlas vyvolají: národ takto jim vždy odpoví! Tak – jen tak teď budem mluvit s vámi, takto jenom s vámi bojovat; místo tvrzí stavět slávy chrámy, místo valů – školy budovat. „Osvěta“ jen bude naším mečem, „pravda“ štítem, heslem „budoucnost“, pomocí jich hradby klamu ztečem, ve prach povalíme zášť i zlost! 138