Heřman Přerhof.

Emanuel Züngel

Heřman Přerhof.
Bezvolně ústa k úsměvu se ladí a ruka ruku ku potlesku hledá. Leč co ta tváře němá, sněhobledá ústa i ruce k pomlčení svádí?... Již stoupá na prkna – ne, nestoupá již, leč s žití tribuny jej dolů nesou a nohy, ruce, duše se jim třesou a pláč jich dí: Již zvyklý smích se tajiž! On dopřednesl svoji deklamaci, pohádku svého žití neveselou a přec tak vtipnou, rozmarnou a vřelou, že jenom koncem na své ceně ztrácí On, jenž tak často v životě nás bavil. a slzí hořkých hojně povysušil, teď poprvé nám tváře pozasmušil tím smutným vtipem, jímž se neproslavil. [139] Že neproslavil? – Aj, kdo můž’ to říci? Zástupy posluchačův za ním spějí, v jich očích slzy pochvaly se skvějí a humor kráčí s nimi bledolící. Na rakvi věnce – v duších paměť živá a v českého humoru archivech tak mnohý vtipu sladkobolný vzdech, tak mnohá jiskra ducha účinlivá! – Již s Bohem tedy, bratře humoristo, na poslední tu z Prahy zlaté pouť! Dejž Bůh ti brzy ráje dostihnout, kdež mezi svými ctné Ty najdeš místo. Tě Rubeš, Tyl a jiní uvítají, již’s kolikráte v žití oslavil; oč nás jsi tu svou smrtí připravil, za to Ti zlatou korunu tam dají! 140