„Bděte a modlete se!”

Emanuel Züngel

„Bděte a modlete se!”
Kdo z nás se ze sna probudil, protři si oči k prohlédnutí, bys zhoubný sen již zapudil a chápal boží pokynutí, jež nechce, by kdo déle spal, kdy času duch ho volá k činu, by myslil, bděl a pracoval pro národ svůj a pro otčinu. Kdo cítíš boží v sobě dar, bys varyto si ladil k zpěvu, neplýtvej nadšením na zmar pro luhu skvost, pro krásnou děvu. Pro drahou vlast, pro lid svůj drahý nechť píseň Tvá se rozezvučí a v duších budí svaté snahy; a modlit se a bdít je učí. [170] Ne plané pěvců horování, zpěv mužný nechť se již ozývá; ne stesk, že den se k noci sklání, však ples, že zas se rozednívá. Ne na rumech nám lkáti třeba, však stavět znovu, co se boří, a lačným duším lámat chleba a těšit ty, kdož tonou v hoři. My nejsme dosud zničeni, jak bab a škůdců tvrdí skřeky, a ve bdění a modlení nás nezhubí ni vrahvrah, ni věky. Budem-li pilně pracovat na národa té drahé roli, pak mohou nás i bičovat nás žádná rána nezabolí? Jen bděme a se modleme, vždyť bůh i svět se na nás dívá; a v duších svých se nechvějme, že nám se též již připozdívá. Ne slavík to, leč skřivan jest, jenž k zpěvu nás i k činu budí a sílu lije v hrud i pěsť, jíž žádná bouře nezapudí. 171