Dvě povídačky.

Emanuel Züngel

Dvě povídačky.
Jest báje v našem národě, tož pověst známá všude: Až v nejkrutší kdys nehodě vlast naše česká bude, pak svaté vojsko blanické že ze spaní se vzchopí a podle staré „husitské“ zem krví vrahů skropí. A jiná šprýmovnější jest pohádka o Vaškovi, jenž nepřátel nemoha snést pohledu, skryl se v křoví, kdež trpělivě bodat dal se do prsou i boku, až teprv pak je notně spral, když mířili mu k oku!... [174] Když obě tyto pohádky dle sebe položíme, tuť smysl věru překrátký z nich obou obdržíme: Jsmeť národ-Vašek, jenž si ran lecjakých málo všímá a v prsou svých má skalný stan, v němž obří síla dřímá. Až nejkrutší pak bude žal nám v ňadru přehluboko; až vrah, jenž často do nás ťal, nám bude mířit v oko: pak pukne Blaník – naše hruď, a Vašek z nás vyskočí, jenž s nepřáteli – BuhBůh je suď! pak divně pozatočí!! 175