Co tam vystavíme?

Co tam vystavíme?
Aj, v Moskvě velká výstava a schůze Všeslovanstva, k níž hledí závist sžíravá s úšklebnou pýchou panstva. Aj, v Moskvě velký svátek jest, jejž matka Sláva slaví, na němž každou svou ratolest na odiv světu staví. První to slavnost rodinná, tak vzácná, velkolepá, že zub svůj brousit počíná již o ni zášť si slepá. Víť dobře, že ten velký čin odpůrci pozatřese, až poslední i Slávy syn se k ňadru matky vznese. [180] Tu světe viz, co Slovan jest, jejž’s nechtěl hrubě dbáti; tu vzdej mu slušnou v duchu čest a uč se ho již znáti. Jeť hrstka ho, věř, nemalá, když bratrsky se spojí, a síla jeho zoufalá, pozdvihne-li se k boji. Nechtěj mu více přezdívat divošstva, zotročenstva; přej volně mu se ozývat na sněmě člověčenstva, a slovem, jež pak provolá. ti vzejde světlo pravé, že studu žár ti zplápolá na líci pohrdavé. My Čechové tam budem též – ne v pozadí snad – státi a velikou tu, bídnou lež na čelo tobě psáti: Žeť zotročilý prý jsme lid a nehodný svobody, že v porobě chcem věčně žít a kulhat za národy. 181 My smutné svoje dějiny tam celé vystavíme, a vyložíme příčiny, proč od věků trpíme. My ukážem ten čistý kov, jenž by se třpytil zlatem, kdyby jej soused Germanov jenž by nepoházel blátem!... My odhalíme závoj ten, jenž starou pravdu kryje, proč Slovan šlapán, utlačen, a přece dosud žije. My ukážem ten velký div: jak „osvěta“ se šíří, a národu, jenž zdráv a živ, se stále v srdce míří. Tak budeme tam všichni stát, kdož Slávy jmeno nesem, a srdečně pak bratru brat pravicí pozatřesem. A neztajíme sobě žal, jenž od věků nás tíží, a v svornosti pak půjdem dál, před níž se svět poníží! 182