Z Kostnice.

Z Kostnice.
Tu stojíme na místě tom posvátném, kde velký Jan náš skonal v plamenech, jsa pravdě věren na poslední vzdech co skvělý vítěz v boji přeudatném. Tu stojíme, kde z oběti své kati nelidský, drzý tropili si smích, když s „bezpečným“ – ó slov těch císařských! jej „glajtem“ ku smrti se jali rváti. Co znamená ta rudá vůkol záře, co vzdechů tichých tajemný ten šum? Toť kletba hrozná vzlétá k nebesům, toť hněvem, studem rdí se naše tváře! Půl páta věku zatím uplynulo, a dosud posměch snáší mučenník a podnes zběsilý sem stíhá křik těch, jichž se světlo dosud nedotknulo. [183] Jak jej zde s tajnou slastí mříti zřeli, tak přejí si, by stál tu národ sám a plamen kol něj šlehal k výšinám a dýmem černým zatměl se svět celý. Jak svatý jeho prach zde rozmetali, tak chtějí zhubit, zničit také nás; jich vzteky staré v nový žár se vzňaly. – A proč ti zlolajci se na nás satí? Proč divým vřeskem volaj: „Ukřižuj!“? Že jako on milujem domov svůj, že jako on chcem světlo pravdy znáti; že jako on chcem lidskosti jen víru a zákon lásky, práva, rovnosti a záři osvěty a volnosti a duhu sbratření a palmu míru!... Toť naše vina, pramen utrpení a všech těch muk, jež jsme již přestáli; proto jsme krváceli, zmírali jak mistr Jan, ten vzor náš převznešený. Však jako jeho paměť požehnanou patero nezhubilo století: – tak z ohně též co fénix vyletí náš národ v nové žití slávy branou! 184