Memento mori!

Emanuel Züngel

Memento mori!
Minula doba šumných plesů již a klamných mumrajů i lichých her; princ Carneval již složil vlády tíž a krutá zima prchá na sever. Zem trhá těžké ledu okovy, a volnost hlásá vonný jara dech; dýl starým zlořádům se neshoví – již kaj se, světe, ze svých hříchů všech! Memento mori! Ty, jenž jsi hýřil v teplých loktech žen a rozkoš ze zlatých jsi číší pil, co zatím otrok, v bídu uvržen, za zimy, hladu krutých snášel chvil; ty, jenž jsi lidu pracnou mrhal žeň a porobou mu splácel krve daň, ty na svou spásu v čas se rozpomeň a dějin soudu vzdorovat se chraň! Memento mori! Ty, jenž jsi místo světla jasnoty tmu žalářní se rozšiřovat jal [187] a za neblahé duchů temnoty jen símě zlého bludu rozséval; ty, jenž jsi právo, pravdu, osvětu i každý vznešenější tlumil cit: již na strašnou se připrav odvetu a boha pomsty hleď si udobřit! Memento mori! Vy, kdož jste nečinně se dívali, kdy muka snášel otrok nevinný, kdy lupiči s něj roucho trhali a s jeho otce rvali šediny; vy, kdož jste trpěli, by národu byl národ jiný krutým tyranem a urvav jemu zlatou svobodu jej šlapal v hany blátě hledaném – Mementote mori! Již bledne všech strojených září lesk a zlatých cetek lichá nádhera; již mraky bludu trhá pravdy blesk a hyne lež i klam a pověra. Dohráno! volá mocný času duch – Dohráno! hřmí to v řadě národů – již starý splať nám, vrahu lidstva, dluh a vrať nám světlo – blaho – svobodu. Memento mori! 188