O lásce k vlasti.

O lásce k vlasti.
Kdys láska k vlasti byla na cestách. Byl svátek všude, kudy bloudila, a truchlo, odkud pryč se loudila, po chatrčích, po vsích i po městách. Tu s jásotem ji vroucím vítali a z palem kvítí, věnce splítali; jinde pak dvéře, okna zavřená hlásala němě, co to znamená. Ona pak s klidným v tváři výjevem nedbajíc šklebného se mračení, v srdcích dobrých budila nadšení a srdce zlá krotila úsměvem. Nebylo chýše, již by minula, ni hradu, byť i hrdý sebe víc; každičký strůmek k srdci vinula a každé dítko políbila v líc. Když pod večer pak zazněl zvonku hlas, za blaho všechněch modlila se zas. [189] Dne jednoho k samému večeru cit bouře prochvěl stvůru veškeru. Za mrakem hnal se mrak a s rachotem snoubil se blesk tu s deště srkotem. Již bouře hrůzy pádí odevšad – nikde pak chýše ani přístřeší; jen tamo na skalnatém návrší v děsivé rumy rozvalený hrad hrdě odráží kruté bouře vztek.– Tam láska k vlasti hledá útulek. Co to? – Ve tmavém koutě věže ochranné dvé ženských postav k zemi skrčených; na bedrách roucho věkem sedrané a výraz bídy v tvářích svraštěných. Ta první temný kryje v oku blesk a v bledé rty své zuby zatíná; svou hlavu hrdě k nebi vypíná a její hlas zní jako kání vřesk. Sotva že lásku k vlasti pozočí, již vztekem šíleným tu vyskočí a děsně sípajíc strojí se šat – by sebe přikryla – jí s těla drát. „Kdo jsi – ?“ – ptá s hrůzy děsné návalem se oběť ubohá – „že tak se ke mně máš?“ 190 Ona pak vzkřikne: „„Ó však ty mne znáš – jáť zášť jsem v boji s Tebou zoufalém.““ „A Ty?“ k druhé se ženě obrací i v ochranu se její potácí – „Kdož Ty jsi, mluv a jak se jmenuješ? Zdaž také ty se na mne hotuješ?“ Ta pak v své hadry hloub se zavine, pryč odvrací se s chladným úšklebem – jen líně ze rtů se jí vyvine: „Jsem netečnost a ciza v srdci Tvém.“ Tu lásce k vlasti bolný z ňader vzdech. zazní a zalká v hradu prostorech. Na prsa ruce složí sobě v kříž a krokem smělým stoupá k ženám blíž; hlasem pak, jenž i bouři přehluší, počne jim takto mluvit do duší: „Proč ženy vy se na mne sápete? Proč chuďas já tak nemila jsem Vám? Snad že své vlasti v srdci nosím chrám? Či snad, že bytost mou nechápete? Ty ženo, jež se záští nazýváš, rci, jaký sen se rodí v duši Tvé, když s temena se hory vábivé v rozkošný ráj mé vlasti podíváš? Rci, zdaž neloudí se Ti v ňadra cit, jak bys se měla v lásku proměnit?“ 191 A mrzká zášť tu prudce odpoví: „„Nemluv mi tak, ty tvore bláhový! Jáť slepa jsem a ráj Tvůj nevidím, ni krásy jeho tobě závidím.““ Netečnost pak se tváří mrzutě a k lásce takto vece nadutě: „Těch rájů v světě víc a kdo je zná, o každém řekne z nich: toť vlast je má! Zem Páně všude jest a vlast je tam, kde chléb a mléko dává půda nám.“ Znovu se chápe slova láska pak: „Nemáš pro krásy rájů mých-li zrak, tuť aspoň slýcháš řeči naší tón, ten lahodný, jak hlahol varyta, jak hromu zvuk, jak tiché harfy ston, v němž všecka mluvy kouzla ukryta? Tuť slýcháš bodrý můj i přímý lid a jeho zpěvnost světem uznanou a jeho sdílnost nepřekonanou i chápavost a moudrý v duši klid. Či také hlucha jsi pro národ můj?“ „„Zadrž – dí zášť – ten chlubný jazyk svůj! Co slýchám já, to zcela jinak zní – řeč lidu Tvého se mi protiví.““ Netečnost ospale pak zabručí: „Tvé mluvě s tíží kdo se přiučí.“ 192 A opět zalká láska k otčině: „Nuž rcete vy mněmně, ženyženy, jedině, proč dlíte v zemi, jižto návidět Vám nelze aniž komu závidět? Proč touláte se mezi lidem mým, jenž mluvou svou je Vám tak protivným? Proč nejdete, anť všude Páně zem, jinde se hnísti v krutém hněvu svém? Proč mne, jenž s chloubou tu se bytuji, ty Vaše děsné stíny stopují? A mrzká zášť odcekne divoce a její hlas jak havran skřehoce: „„My dlíme tu, že nechcem jinde dlít – my Tobě ne – Ty nám máš s cesty jít! Jsiť beztoho jen stvůra strojená, bez podstaty, co fantom mlhový; v Tě věří jenom slepec bláhový, v jehožto hlavě jsi Ty zrozena. Lid nezná Tě a nechce Tebe mít; onť na hrudě po otcích proto lpí, že může z ni si chleba vydobýt. Nad ním Ty mocí žádnou nevelíš, v něj Ty sese, bloudebloude, nikdy nevtělíš; Tyť žiješ jen co přízrak hrobový – a chceš-li o jiném nás přesvědčit, 193 nuž jdi a zavolej svůj zpěvný lid, zdaž na zvolání Tvé ti odpoví.““ A láska v duši své se zatřese a hlavu hrdě k nebi povznese – nemluví již, leč krokem zrychleným, postaví se před hradem zbořeným. – Již ticho všad. – Utichnul bouře jek a hromu rachot v dálných skalinách; již slunce prchlo mraků útulek a zlatou leje zář po lučinách. Zefyr roznáší vůni z kalichů, jež znovu skví se v krásy přepychu a z věži tam, co z vísek šedých hlav, zní zvonků hlasy světu na pozdrav. Tu láska k vlasti rozjaří se v jas a jako stříbra zvon zní její hlas: „Ó jak tu volno ňadrům stísněným! Jak okřeje tu duše sklíčená a v život vzplane naděj zničená! Již bolům ulevte teď písně mým a než se navždy lid můj utiší, nechť pěje se mnou, až je uslyší.“ Pak hlasem tklivým počne píseň pět, jak by ní chtěla skály rozechvět. – – 194 A slyš! Jak prutem by okouzleným v jezera hladinu kdos udeřil a v nesčíslné vlnky rozčeřil je od břehu až k břehům vzdáleným – tak píseň její tichým večerem tu počne znít po kraji veškerém. Tisíce hrdel hlasem po hlasu počne ji zpívat v libém souhlasu a píseň roste jako na vlnách a nové budí hlasy v skalinách. Kdo slyší – trne. – Láska k vlasti pak vítězně nazpět obrací svůj zrak k oněm, jež měla takto přesvědčit. Zdaž budou dosud v koutě svém se krýt? Zdaž ohromil je čarovný ten zjev? Či nezlomen je dosud jejich hněv? Ó nikoliv. – Pozdálí stojí tam němy a studem těžkým zarděny, hle, zášť i netečnost. – Zahanbeny hledí ku dálným vlasti končinám, A jak by je byl stihl Boží soud, již ve prach klesají na kolena – a dál se valí mocný písně proud – a dál jde láska k vlasti vznešená. 195