Básnířka z dlouhé chvíle.

Emil Trnka

Básnířka z dlouhé chvíle. (Sólový žert pro dámu.) (Poctěn cenou.)
Mladá panička (vystoupí zívajíc).
Ah – ah – to je dlouhá chvíle, když už od božího rána, sama sobě odevzdána, bavím se tak roztomile! Žádnou práci, žádné čtení, žádné jiné vyražení, kolkolem jen věci známé, denně to a vždy to samé; strop a stěny, okna, dvéře, tady stůl a postel tam – vše to před očima mám od snídaně do večeře! Ďas ať vezme dlouhou chvíli, neb již ztrácím chuti, síly, denně takto opuštěna nudit se co mladá žena! Co však počít? Šíti cosi nebo plésti punčochu? Nabírat a pouštět oka, vzdychat při tom z přehluboka – aj toť prací slabochů! Raděj choďme oba bosi! Koukat z okna? Jak to fádní! Nechodíť tu skorem žádný pustou naší ulicí. Chytat mouchy čepicí? Co mě to jen napadá! Toť by byla pěkná hra 17 pro paničku myslící! Četla jsem sic o tom kdes, že prý jistý starý král tak si chvíli krátit znal – vzal si to však také běs! Snad se na muškách chtěl učit, jak má poddané své mučit!..mučit!... Co však já si počnu dnes? Ha! toť nápad božský věru, s Olympu mi v rovném směru do hlavinky vsazený. Já se dám do básnění! Nechť si naši odpůrcové – totiž muži tyranové – co chtěj’ o tom povídají, nám se smějí, nám i lají, pravda je to věčná přec: básnění žeť, veršování, nadšení i horování výhradně je ženských věc! Kdo má více k tomu citu? kdo zná lépe blouznit v skrytu? kdo je duchem nevinnější, něžnější a citlivější? kdo zná vroucněj milovat? kdo má medle k poesii ohnivější fantasii? Muž snad, křikloun, demokrat, vysoké jenž boty nosí, v kotrbě má kdesi, cosi, v kavárně si nejradš hoví, z dýmkýdýmky kouří tříkrálový a jenž žádnou selanku nenapíše bez džbánku? Nikdy! nikdy! Nebes dcero, 18 vyraž mužům z ruky pero! Žena nechať na Parnase sama vládne v každém čase: muži pak ať robí v křiku boty nebo politiku! Co již bylo slavných žen, z nichžto každá převážila Lumíra i Dalemila! A co by jich teprv bylo, kdyby hloupý svět – jak milo – dovolil nám psáti jen! „Také já jsem zrozena“ – na „Široké“ číslo dvacet – o tom však již raděj tacet! Jmenuji se Božena a přidam-li k tomu Hajs – (rychle poopravuje) Podhajská, bude reklama to rajská. Nuže, do toho již s chutí! Odvážlivým štěstí přeje – nechť se hloupý svět i směje, to mne k pláči nepřinutí. Co mám psáti? Ódu, znělku, bajku nebo epigram, s eposem-li začít mám či s dramatem, vyšším v celku? Mám psát román či novelku? Životopis, pojednání, či snad něco pro zasmání – humoresku, deklamaci, aneb jinou menší práci? Nejprve se poohlednu ve své zásobárně rýmů, abych, prv než pozasednu k opěvání vzletnějšímu, 19 měla s krku starost jednu. „O růži“ chci báseň psáti; jaké rýmy mám jí dáti? „Růže, kůže – krásná, šťastná – „kvéstikvésti, plésti – trny, skvrny – „luhyluhy, dluhy – vůně, stůně – „srdcesrdce, čtvrtce – touha, ouha – „kouzlakouzla, čáry – láry, fáry – „láskylásky plání – do skonání – „ňaderňader muka – noha, ruka – „bledébledé líce – a nic více!“ Bože, toť je rýmů hned, že mi stačí na sto let! Což pak teprv mít jich budu, psát až začnu pro ost – – pro ost – ne, ne – toť jsem v bludu – psát až začnu o osudu. O osudu? – také chyba, neb jak se mi ráčí zdáti, o růži jsem chtěla psáti. Však nechť oněmím jak ryba, budu-li se takou smetí ještě déle ostouzeti. Teď již k dílu! Rýmy mám, do básnění již se dám. (S pathosem.) „Růže spanilá, ty v sadě, pod okénkem na zahradě vykvétáš – hm – krásně – čile – voníš také roztomile“ – Však co dál? S tím do věčnosti neurobím básně řádné! Nemámť myšlenky já žádné, ač mám rýmů do sytosti. Což bych jenom o té růži 20 měla napsat šarmantního, původního, pikantního, aby z toho husí kůži dostal mermomocí svět? Že má růžolící květ? To ví každý umouněnec! Že je z růží pěkný věnecvěnec, s liliemi když se spojí – toť již v slabikáři stojí! Bez trní že růže není – toť je staré k upálení! Že se z ní od dávné doby růžový též olej robí – za to by mě beze špásu poslali i s básní k ďasu! Patrno již dozajista, že s tou růží nelze z místa a že rýmy bez myšlenky k básnění jsou základ tenký. Učiním to jinak tedy: Především hned na začátku vyhledám si pěknou látku, v hlavě si ji spořádám, básnickou jí formu dám, rýmy nechám naposledy. Hola! Mám to! Kapitálně! Látku takou zvolím schválně, o níž jiní psali mělce a jež dosti v sobě kryje humoru i poesie: budu zpívat o křepelce! Křepelka pták že je malý, humorista dokonalý, kterýž v naší době bídy dělá samé dobré vtipy, 21 ostré metá časem šípy na ministry, kupce, židy, anať na každého zhola „pět peněz!“ „pět peněz!“ volá. Jde-li finančník tu kolem, s převelikým v kapse bolem, křepelka že bez nesnází jemu poví, co nám schází: „Pět peněz!“ Kupec-li se k ní zas blíží, jejžto dluhy velmi tíží a jenž marně div ten hledá, kterýž kupcům padnout nedá – křepelka že bez přípravy marných starostí ho zbaví: „Pět peněz!“ Konečně když přijde žid, kterýž má sic blahobyt, jemuž ale nikdo více – anť jich ofouk’ na tisíce – nechce se dát ošidit: křepelka se v zlobě tuží, když se od něho tu dluží: „Pět peněz!“ Tak! Teď látky osnova byla by již hotova s momenty nejhlavnějšími; scházej’ jenom ještě rýmy. Což je o ty! Těch se najde, až mi chuť, je psáti, zajde! – „Křepelka – hm – veverka –“ Ne, to nejde! – „Křepelice, uštěpačná klevetnice – na stromečku – svou písničku –“ chyba, chyba! – „na větvičce –“ 22 zase „ice“ – do čtvrtice! Toť bych pro samé se „ic“ nedostala k rýmu víc! „Malý ptáček – posměváček, lidi škádlí – padli – kradli –“ Šlaka! Což mne slovo žádné příhodnější nenapadne? „Vtipy robí – lidi zlobí – židy, kupce – trubce – hlupce – ministry – mistry – filistry –“ Stafraporte! toť jsem blázen! Což je sklad můj rýmů prázen? Znova! znova! beze strachu, ač to stojí mnoho prachu. „Křepelička – ta šelmička, malý ptáček – posměváček, na stromečku – u haječku za dne sedě – svou si vede.“ Sedě! Sedě! Jak to řeže! Což pak zpívá někdy leže? „Za dne v chládku – beze zmatku – lidi škádlí – umyvadly – večeřadly – zavazadly –“ Pane na nebi! Toť hrůza, co mi šepce ta má Musa! „Lidi zlobí – vtipy škrobí –“ Škrobí! škrobí! Apolline! Což pak nemáš rýmy jiné?! „Škádlí lidi – kupce, židy – též ministry – slibův mistry – anať volá – na ně zdola –zdola –“ Zdola! u všech mazanečků! vždyť přec sedí na stromečku! „Anať volá – na ně zhola – trala – lala – es – es – es – 23 „pět peněz!“ a „pět peněz!“peněz!““ Teď bych jen už ráda znala, co má být to „tralalala“ a pak, jaký nejposléz byl by rým na „pět peněz!“ „Anať volá – na ně zhola jemným hláskem jako pes –“ Jako pes? Br! Jemný hlásek! Muso, to je hloupý špásek! „Jemným hláskem – světesvěte, věz!“ Svět již přece dávno ví křepelčino přísloví! „Jemným“ – nuže naposledy vzývám tebe, Muso, tedy! „Jemným hláskem – do dur es –“ Do dur es! Aj, u všech kol! proč ne raděj do x-moll?! Co se mně tu v péro plete, tomu není rovno v světě! Ďas vem takou poesii! (Hodí perem.) Božíčku! Co pak to čiji? Jakby v kuchyni se bylo něco notně připálilo! Šlaka! to je pěkná mela! Na nákyp jsem zapomněla! (Odběhne.) 24

Básně v knize Silvestriády: