Kdo s koho?

Kdo s koho? (Besední žert.) (Když se bylo zazvonilo, vystoupí první deklamátor a ukloniv se, počne přednášeti:) „Tři doby v zemi České!“ (Za scénou zazní v témž okamžení hlas druhého deklamátora:) Aj! to by bylo hezké! Vždyť jsem byl na programu,programu dřív než on, a proto přednášet mám hned, jak zazní zvon. 1. deklamátor (ohlíží se bázlivě a v rozpacích se tahá za manšety). 2. deklamátor (kvapně vystoupí a změřiv prvního deklamátora pohrdlivě od hlavy až k patě, ukloní se před obecenstvem a mluví poněkud rychle:) Odpustiž mi, vzácná společnosti, mám však toho věru do sytosti. Mořilť jsem se celých deset dní a teď mám být ze všech poslední? – Suďte sami, páni, prosím vás, je-li tato deklamace ňáký špás! Já se tak s ní namučím, a když se jí naučímnaučím, vyjde mi s ní jiný na jeviště, (k 1. deklamátoru) což si, pane, zapovídám příště. Rozumíte? 1. deklamátor. Pane, na mou čest, neslušné to od vás jest, před tak vzácnou společností chtít mně dělat mrzutostimrzutosti. Dovolte, ať počnu – 53 2. deklamátor. Dost již, dost! jinak se mne chopí zlost. Já jsem se jí učil dřív, neustoupím tedy jaktěživ, prosím, sestupte jen pěkně dolů! Můžemeť se měřit jindy spolu. – Teď však čas je, abych povídal. 1. deklamátor. Na to bych se věru podíval! Já jsem tu a dosti! – K vůli vám hanbu tu si sotva udělám, abych utek’ z bázně snad! Ano, já chci teď deklamovat! 2. deklamátor (zlostně). Slyšte tedy! – Báseň tato v tři se díly rozpadá. Abychom se déle nehádali, myslím, bychom každý půl si vzali: první oddíl vy a druhý já, o třetí se spolu rozdělímerozdělíme, a tak snahám různým vyhovíme. – Vy však, vzácná společnosti, odpusťte, že tentokrát budem dva deklamovat! – (K 1. deklamátoru.) (Stranou.) Mnoho chuďas jistě nezná toho! 1. deklamátor (stranou). Žádostiv jsem věru jen, kterak bude přednášeti ten – 2. deklamátor. Nu? 54 1. deklamátor. „Tři doby v zemi České“. 2. deklamátor. Škoda proň té básně hezké! 1. deklamátor. „Byl jednou čas, kde krásné Čechův jméno“ – 2. deklamátor. Pranic neumí – to vidno již – 1. deklamátor. „tak slavně znělo v uších národů“ – 2. deklamátor (posměšně). Ano, slavně, jak když ty to vyslovíš – 1. deklamátor. „Že od celé Evropy bylo ctěno –“ 2. deklamátor. Ne však k vůli tobě, že tak přednášíš! 1. deklamátor. „Co jméno reků, slavných vojvodů.“ 2. deklamátor. O kterých ty asi málo víš. 1. deklamátor. „Byl jednou čas, kde každý hrdým býval tím krásným, slavným, mocným jménem CechČech, kde české vlasti syn se honosíval, že ctitelem jest věd a uměn všech.“ 2. deklamátor (jeví rostoucí nepokoj, netrpělivě přešlapuje, mne si ruce, pokašlává, vyráží úsměšně: „hehe!“ – házeje hlavou po přednášejícím atd. – Konečně vypukne, nemoha se déle zdržeti, hlasitě:) Totě k popukání krásné! Jářku, he, neznáte-li lépe přednášeti, 55 mohl byste snad již pomlčeti. Ustaňte a pusťte zase mne! 1. deklamátor (všecek zkoprnělý). Já jsem celý bez sebe! Jaká je to drzost! – No, když nechcete poslouchat mne, tedy začněte druhý oddíl! – Rád poslechnu vás, kterak vy to vyoslíte as! S chutí jen! (Str.) To vše mu nyní splatímsplatím, a jak začne, hnedle mu to zkrátím. 2. deklamátor (stranou). Teď se musím na pozoru mít, neb se bude jistě na mně mstít. 1. deklamátor. Nuže jak? 2. deklamátor. (postaviv se do posice, křičí příliš hlasitě, rukou dělaje zcela nepřiměřené a divoké posuňky). „Však ten čas minul! –“ 1. deklamátor. Kde se takhle bídně přednášelo! 2. deklamátor. „Nepříznivá doba nastala českému národu.“ 1. deklamátor. Když tě mluvit lidstvo uslyšelo... 2. deklamátor. „Sil jeho mravních zmocnila se mdloba a on upadl sám v duševní porobu.“ 1. deklamátor. Jak jen může o národu povídati, co zde pouze o něm platí? 56 2. deklamátor. „Čech přestal vlasť, svou matku, milovati, on sebe sám přestal si vážiti.“ 1. deklamátor. Jaký div, když slyšel tuto deklamaci! 2. deklamátor. „On přestal na své otce zpomínati, jich hodným být, přestal se snažiti.“ 1. deklamátor. To tě nestálo as velkou práci! 2. deklamátor. „Čech přestal vlast i –“ 1. deklamátor (vskočí mu do řeči). Pane, už je toho dost, mějte přece s obecenstvem útrpnost! Proč se aspoň trochu nestydíte, když už přednášeti neumíte? Mně jste to byl pokazil, a sám ukrutně mučíte uši nám. Protož račte! – (Ukazuje mu, aby odstoupil.) 2. deklamátor (vášnivě). Umlkněte již! S nevědomostí je velký kříž! (Vypínavě.) Já jsem věru krásně přednášel. (Prudce.) Jářku, proč jste mi v tom překážel? Teď, abyste věděl, vem to kat! zůstanu vám na tom místě stát; budu mluvit, co mne napadne, ať to jakkolivěk dopadne! 57 1. deklamátor. Uvidíme! – Po tom ale zvíte, čeho za svou zpupnost zakusíte! Teď však budu přednášeti já! 2. deklamátor. Nu! tož budem mluvit oba dva! 1. deklamátor. „Však ejhle! Vzhůru!“ 2. deklamátor. „Volá anděl Páně.“ (Hlasitěji.) „Povstaňte z hrobu!“ 1. deklamátor (jizlivě). „Trouba jeho zní!“ Oba (rychle za sebou). „Vyjasněte se chrámu vlasti báně“ – 2. deklamátor (opozdiv se.) – báně – Oba (jeden přes druhého). „Spěj, národe, k slavnosti vzkříšení!“ (Šermují rukama s pathosem, při čemž navzájem do sebe vrážejí a hněvivě druh na druha se šklebí a sápají.) 1. deklamátor. Vy byste as ten národ vyburcoval! 2. deklamátor. Před vámi by se do peřin zas schoval; jsteť veritábl hastroš do zelí! 1. deklamátor. Vás do blázince hned by zavřeli! (Oba rozčertěni hrozivě proti sobě se staví, měříce se na vzájem od hlavy k patě.)
58 1. deklamátor (k obecenstvu). Odpusťte, pánové a paničky, ten pán tak mluví trochu z hlavničky. 2. deklamátor. A tenhle pán si – 1. deklamátor (zakřikne ho). Mlčte, pravím vám, sic ostudu vám notnou udělám! (Malá přestávka.) 2. deklamátor (pro sebe). Škodíme si oba. – Lépe věru jest, zachováme-li svou čest. 1. deklamátor (pro sebe). Pakliže se nedorozumíme, hněvu obecenstva zakusíme. (K druhému potichu.) Přednášejte! 2. deklamátor (taktéž). Teď vy, potom já! 1. deklamátor. Přednášejme tedy oba dva! Oba (najednou). „Ó žijte, bratři, národu zas svému, nebuďte mrtví jeho údové; přihlaste zas’ se k matce své a k němu, co věrní bratří, věrní synové! Svůj jazyk ctěte, zvyky své a práva, dokažte skutkem, že jste CechovéČechové, a vlasti naší opět vzejde sláva, kterou se skvěli slavní předkové! –“ (Oba se ukloní a ruku v ruce odcházejí.) 59