Člověk a opice.

Emil Trnka

Člověk a opice.
Známo jesti, jaké vzbouření, nosů krčení a tváří zdloužení, jaké mumlání a bručení spůsobilo Darwinovo učení nepříjemné mnohým velice: člověk že pochází přímo z opice. Já, ač neslynu tak učeností,učeností jako jiné známé osobnosti, 101 ba ač o tom vím jen malinko, přece v učeném tom sporu, zajímavém bez odporu, musím přiložiti také polínko. Pokusím se tedy, moji zlatí, krátkou touto statí dokázat con passione, že to není jen tak „ohne“. Jsou pak důvody mé i mé doklady nezvratné a takřka drtící – (mimo ty, jež Darwin uvádí) – ještě následující: Předně nezalže ni nezapře se ani nezakřiduje, mnoho lidí v světě že tu je, jichžto tvářnost stopy toho nese, s opicemi že jsou zpříbuznělí po meči neb kokrheli. Slýcháme to často dosti v nejnóblejší společnosti, ten neb onen pán že prý vypadá jak pavián; s ženou je-li hádka, pranice, říká muž jíjí, a byť byla krásná,krásná jako rajská víla: „Jdi, ty jedna opice!“ Rovněž známo v světě celém, manželství mladého květem „opičí“ že láska k dětem, jež se s nimi mazlí, až je na prach pokazí a zazlí. Odkud, ptám se, béře se to v člověku, s opicemi různí-li se od věků? Třetí důkaz, hloub jenž zasahá, jesti opičí v nás povaha, 102 hlavně – ač to sami sotva víme, že se po jiných tak opičíme. Důkazů je, ne-li více, aspoň na tisícetisíce. Dej si dělat klobouk nebo šat, v němž jak blázen budeš vypadatvypadat, a pak vyjdi na ulici sobě – v krátké době vyskytne se ňáký duplikátduplikát, a než měsíc mine, nespatříš už ani módy jiné. Dále. – Zívni jednou žertem v divadle, (na sta známo fakt!) nežli skončí aktakt, bude na tě zívat v každé loži, na každičkém sedadle opice, jež vězí v lidské koži. Postav se v ulice nejživějším ruchu, do prázdného vzduchu vystrč nos i kukátko, za krátko bude kolem tebe směsice lidí nejpestřejší, kteráž brejlat k nebi uzná za potřebí s tváří nejvážnější. Komu není na tom dosti, pohleď na jiné vlastnosti v lidském rodě, jež jsou s opičími zcela v shodě: ku příkladu škodolibost, zlomyslnost, samolibost, marnost, ješitnost, drzost, nezbytnost, 103 mlsnost, nenechavost, dětinská i hravost – zda-li pak se necvičí člověk v každé této ctnosti opičí? Na vlastní-li zříme oči, dcerka jak se před zrcadlem točí, neříkáme-li: hle, parádnici, kterak opičí se po opici? Avšak – ještě dále! Známo o opici – stále po stromích že leze čile, kdo jí rozmar kazí, po tom všeličíms že hází rozpustile, pokřikuje, pošklebuje vzdorně se, pitvorně? Jářku – jaké o tom hluky? Hleďme na naše jen pány kluky, kterak lezou na stromy, nebojí se žádné pohromy, kterak ovoce znaj’ paběrkovatpaběrkovat, po lidech i házet, pokřikovat zručně velice – a přec nepošel prý člověk z opice? – Nuže, jestli doklady ty i nápady nespomáhaj’ veškeré, abych tvrdohlavce některé na svoji obrátil víru, vezmu na to jinou míru; dokážu, jak tvorstva pán, člověkem jenž zván a jenž tak se brání proti opičího příbuzenstva zdání: dokážu, jak pravím, skvěle, 104 kterak k „opici“ přec táhne z duše celé – (myslím totiž tu, co odjakživa rodívá se z vína nebo z piva, z rosolky neb likérky, ne-li zcela ordinární „breberky“). Moh’ bych citovat jen v kratičku známou „Mlynářovu opičku“ aneb z vlastní hlavy podat o tom výklad pravý – avšak, nač se mořit mám tím, co vidí každý sám po ulicích blíž i z dáli in originali? Řekl sice – věc to jistá – jeden humorista: „Darwin že má na kahánku, z hlíny že jsme, ne z opice, an prý lneme k bratru džbánku“ – avšak kam nás táhnou pásky bratrské té k džbánku lásky? Nikam jinam,jinam nežli k opicím, což je ominosus circulus jen vitiosus všechněm hlavám myslícím. – Však již dost, by neřek’ někdo snad, že mám „opičky“ též rád, ježto jich tak bráním, s člověkem jich příbuzenství sháním. Nechť si myslí,myslí kdo chce cokoliv, já jsem jenom žádostiv, kdo pln bravúry a kuráže opak toho asi dokáže?... 105

Básně v knize Silvestriády: