Čert Němcem.

Čert Němcem.
Ve Psí Lhotě u Podola od Ďáblovic v rovné čáře sedí v panském pivováře čtyři páni kolem stola: kmotr kovář, Martin z fary, starý kantor a „pan starý“. Že se hraje, to je jasné – čas je zlý a svět se točí, kantor také rád si smočí, nad tím nikdo neužasne. Ni to není původní, že se hraje „národní“. Při „barvičce“, to však jisté, kde se lže a švinguluje, ouskok jen a zrada kuje, šibalství provádí čisté, musí – kdož by chtěl se smát? sám pan ďábel pomáhat. 126 Také zde u našich pánů, v ctihodném tom hráčů kole, sedí v šedé kamizole pan Mefisto při svém žbánu a pohání učitele, aby na ně lípal směle. Že však hra jej málo baví, hledí jinak čas si krátitkrátit, nudné ticho hodlá zvrátit zvolav: „Němci ať jsou zdrávi!“ při čemž tvrdí na svou čest, sám že také Němcem jest. Dokazuje, jak co živi s Němcem vezdy svorni byli, pivo pili, Čecha bili, jiné prováděli divy, a jak sám pan Göthe chtěl, by čert u nich zdomácněl. Konečně prý z útrpnosti musí také Němcům přáti, jež prý Čech v jich právu krátí, tropě samé nezbednosti. Kam prý by tu srdce dal, aby se jich neujal? „I toť aby tisíc facek do tebe, ty černá feno! Takhle hanit Čechů jméno! Hoši, kde je ňáký klacek? Střezte dvéře, okna, strop, já si vezmu čerta hop!“ Slovo, skutek, jedna doba; kmotr kovář nerad káže, a ta jeho česká páže 127 také není žádná droba. Co on chytne, věřte směle, málo kdy to pustí celé. V jeho rukou chudák ďábel po čertech měl malou vůli, ba už myslil, že je v půli a že skončí à la Abel. Prosil, kňučel, pištěl, řval, by se mu již pardon dal. Když ho kmotr pustil z rukou, hekal jako před nemocí, proklínal den této noci, dokládal se boží mukou, že než dojde zdraví květu, čtvrt roku dá pokoj světu. Také držel v skutku slovo. Tři měsíce bez ustání kovářské ty hojil rány, než navštívil svět na novo. Od těch dob pak mračí tváře na Čechy i na kováře.