Račte poroučet!

Emil Trnka

Račte poroučet!
Ráčili jste prý mne volati? Že ne? Pak to byla pouhá lest těch, kdož chtěli mne sem dostati a jež boží za to stihni trest! Když tu však již jsem, ďas to vem! Mohu tu i chvíli zůstati – račte laskavě jen udati, oč se smím as pokoušet, jakou látku si mám obrati? Prosím – račte poroučet! – Pozoruji cos, jak by vám to bylo toute même chose; nuže bon! když nechcete udat mi, co mluvit mám, budu povídat zde vám, co se na jazyk mi připlete – ať mne rarach sám! Hle, tu párek, ona bohyně, on božídárek, 151 jenž ji láskou souží, po ní vzdychá jen a touží, pro ni plápolá a hoří, lyriky své výlevy ji moří: „Aspoň hubinku dej na oučet, ty mé slunce, ty mé zlato!“ Ona čtveračivě na to: „Račte poroučet!“ – V městském sadě kdes neb na zahradě děti sobě hrají, dováděj’ a hulákají, jak to děti vůbec znají; pár jich obroučky též hází na oko dosti vysoko, až tu jedno padne do nesnází pacholátko,pacholátko jako cibulátko – zatočiv se trochu pitomě kotouček mu uváz’ na stromě. „A jé – ááá –“ v kole dítek hned se rozléhározléhá, díl jich chrabře dále skáče, druhý div se s hochem nerozpláče, jenž tu na strom nemalý hledí všecek zoufalý. V tom jak zavolán nachomejtne se tu pán zcela neznámý mezi dítkami; bez všech rozpaků chytí tucet ho těch čtveráků prosíc s nehody své výjevem: „Pane, vjezte nám tam pjo ten objoučet!“ 152 Pán dí s úsměvem: Račte poroučet! – Na domácím plesu, pomyslím-li na to, hned se třesu, mladík elegantní, hezký, intresantní, k tomu vtipný, amusantní, aby zasloužil si večeři, k matce musí se i ku dceři dvorně chovat, ochotně ji obskakovat jako pudlík, jenž se učí „aportovat“. Dívky, že jsou všecky zadány na jiné již galány, nezbývá mladíku nežli kousnout do šťovíku, zvolat z nenadání: „Směl bych prosit, milostpaní, na tu čtverylku?“ Dáma teprv za chvilku po zdráhání všelikém i upejpání praví: „Ale, pane, musíte mít slitování, když se zmatek stane! Budu-li snad chyb se dopouštět, jež by mohly vadit, musíte mi radit!“ „Ó – ó – prosím – račte poroučet!“ – Bitva strašná zuří; děla hřmí a zadovky, venclovky a krnkovky rachotí až strach, jak když sype hrách; „morituři“, 153 to jest vojáci, vrahu vstříc jenž burácí, nešetříce života ni zdraví, k útoku se staví. Trumpeta jak z mrtvých buditele hlas zní velitele, jenžto kdesi vzadu hledí na tu velkou promenádu. „Nepřítele v boku napadnout, na krok necouvnout, byť by muže nezbylo ni z obou čet!“ Račte poroučet! – Páni Maďaři, známí šprýmaři, vzdor své pýše s druhou polovicí říše z nenadání obnovili narovnání. „My to sice nepotřebujem tak nutně – (ač jim v kapsách vypadá to smutně převelice!) ale z dobroty nám vrozené obnovíme smlouvy takto stvrzené: Ze všeho, co máte, polovic nám dáte, a až nebudem nic mít, neboť musíme přec „nóbl“ žít – budem z vašich sobě kapes vypoučet“ – Račte poroučet! 154

Básně v knize Silvestriády: