Deklamační kvodlibet.

Emil Trnka

Deklamační kvodlibet.
Dovolím si, moji velectění, s vyhrazením úřadního povolení nový genre přivést na tapet, jest to: deklamační kvodlibet. Deklamátoři dřív za to měli, každá deklamace celistvá že musí býti práce a že hříchu by se dopouštěli, kdyby o něčem víc mluvit chtěli,chtěli nežli pouze o lásce, manželství neb jiné otázce hýbající světem od pradědů k dětem. Jeden mluvíval dvě hodiny, maje za předmět svůj jediný 175 chválu mužského jen pohlaví; jiný řečnil jenom o ženských nebo o otázkách vlastenských, třetí o počasí nebo o zdraví – to však se mi zdálo všecko mnoho nebo spíše málo, pročež maje ducha jako rtuť, přemýšlel a hádal jsem i bádal, až jsem našel deklamační všehochuť, kterouž bez váhání předkládám vám tímto k ochutnání. Manžel poodejde z domu večer k „labuti“ neb k „stromu“„stromu“, a co zatím jeho stará spí, vykradou mu pobertové zlí celý dům jako jedno lilium! Stará, poněkud již hlucha, k tomu slepa též, neviděla ani neslyšela, když se „transakce“ ta v domě děla. Muž pak po ránu se stuchá: „Bodejž zlodějskou tu spřež – všecko odnesou mi potají, (pane bože, řež je, řež!) jenom starou mi tu nechají!“ V společnosti sedí mladík plný bujarosti, zdravý jako buk, pojednou však na smrt zbledne, v prach klesaje tu ve mdlobách přírody ten „meisterštuk“. „Co se mu as stalo?stalo?“ 176 ptá se každý hrůzou překonán; doktorů se pár hned o to vzalo, aby na živu byl zachován. Posléz objeví se nemoci té vznik bystrozraku pánů mediků: vykouřil prý vám ten nešťastník několik rakouských doutníkûdoutníků! K volbám v městskou radu přítel zve tu přítele, ten však vymlouvá se nesměle na jakous prý v hlavě vadu, bolení neb píchání, trhání neb škubání. „Nesmím,“ praví, „sundat noční čepici, s tou pak nemohu přec k volbám v radnici?“ „„Ty můj milý“,milý,““ přítel prohodí, „maličkost„„maličkost ta pranic neškodí, ano, naopak – ta noční čepice doporučí tě tam velice, tak že bez vší závady dostaneš se i s ní do rady.rady.““ Nedávno vám krok můj pozabloudí, do jakési boudy, kde prý ukazují, ty můj pane, věci nikdy posud nevídané, zvláštnosti a rarity první kvality. I dám sobě říc’ a vstoupím tam; ptáte se pak, co tam nalézám? Povím vám to, drazí, bez rámusu: zde tu naši „svornost“ v špiritusu. (Po vyvolání.) Kdykolivěk deklamuji nebo říkávám, 177 vždy se po tvářích kol dívávám a pak v duchu sobě opakuji: kterak tvářích na vašich bujný teprv rozkvetl by smích, kterak pochvaly díl bych stržil věru nemalý, kdy bych jednou náhodou tak směl (bázlivě se ohlíží) deklamovat, co bych chtěl! 178

Básně v knize Silvestriády: