„Žádný neví, co je láska,
kdo jí nezkusí –“
podle toho by také nikdo nevěděl, co je stav manželský, kdo ho nezkusil – proti čemuž se já starý mládenec co nejslavněji ohrazuji; neboť si troufám tvrdit, že ho znám aspoň tak dobře (ne-li líp),líp) jako ti štěbetaví vrabci na střeše a ty bzučivé mouchy v krámě u hokyně, co o něm tak divné písničky prozpěvují. Že však jsem člověk dobrého, ano takořka zlatého srdce – (kdo nevěří, koupí mi zlaté hodinky s řetízkem), chci zapěti pln nadšení chválu krásného, ano posvátného stavu toho a spolemikovat a udementovat na padrť všecky ty, kdož se proti němu z jakýchkoli důvodův prohlašují aneb bezbožně jemu se rouhají.
Doufám, že mne nemine za to pochvalné uznání a „podstolné“ ruky stisknutí tak mnohé spanilé kandidátky stavu toho neb strápené manželské „diferenciálky“, kteráž těžce nese nedostatečné oceňování božského toho vynálezu.
Zlomyslný (jako vždy) Němec sice říká: „Der Ehestand ist ein Wehestand!“ – avšak pořekadlo to povstalo patrně jen k vůli lacinému rýmu „ehe“ a „wehe“, kterýž my můžem
257
zabit ještě lacinějším „hehe!“„hehe!“, obzvláště když se při tom ďábelsky ušklíbnem. Ptám se všech učených i neučených lidí: kterak a kdy povstal stav manželský?
Nepovstal-liž tentokráte, kdy sám tvůrce světa a vynálezce „divadelní klaky“ (poněvadž sám sobě aplaudoval),aplaudoval) vyslovil věčně památnou větu: „Není dobře býti člověku samotnému!“ – a když zároveň na doklad toho vyňal Adamovi žebro, od kteréžto chvíle přišla prý žebrota na svět – (jak totiž utrhační jazýčkové dokazují).
Jsou tu ovšem také hned po ruce jiní zlomyslníci a utrhači, kteří tvrdí, že ta „zežebraná“ manželská polovice vyhnala Adama z ráje: ale kdož pak tomu bude ještě věřit, když mu povím, že je to pouhé nedorozumění prosaických, vší poesie neschopných lidí, kteří to nemohou pochopit, že ona mu vlastně ráj teprv otevřela, anto se mu láskou její celý svět stal „rájem.“„rájem“. Pš! pš! pš! (Kýchá jako mladý mopslík.) Zatrolená rýma! Avšak není potřebí ani žádné poetické nálady a chápavosti, aby každý smrtelník poznal, že je to s tím rájem pouhá ošemetná lež a babská tlachanice!
Dokazujeť se na př. právě v naší době, že tam, kde by na pohled nějaký ráj býti mohl (jako v Indii), je všade plno hadů, a kde jsou podobní plaziví netvorové, tam že, jak známo, žádná dáma se neusadí; z čehož nenásleduje nic jiného,jiného než to: že první panička Eva, jakmile spatřila v tom tak zvaném ráji prvního hada, neměla tam již žádného stání a Adam že musil chtě nechtě za ní.
258
Ostatně se musí také přiznat, aniž by se dámám nebo pravdě tím nějak ublížilo, že žádná ženská na jednom místě dlouho nevydrží a že uteče třeba i z ráje, jakmile se tam začne nudit; z čehož by nebylo ovšem těžko dokázati, že naposled sám Adam vyhnal Evu z rájeráje, a sice svou nedosti duchaplnou zábavou a aranžérskou šikovností.
Mimo to musíme i s nynějšího svého stanoviska pozemského uznati, že to s tím rájem zde na zemi také u nás vypadá (mimo vlastenecké písně a básně) dosti bledě a že se takřka již ničemu u Adama a Evy nedivíme, ani tomu, že byli oba nazí. Netřeba přihlédnouti nežli k poměrům módním, panujícím až dosavad ve střední AfriceAfrice, aneb k poměrům občansko-blahodytnickýmobčansko-blahobytnickým v leckterém „konstitučním“ státu „evropsko-tureckém“. (N. B. Toto místo nenaráží na žádný určitý státstát, a prosíme tudíž, aby je slavná censura laskavě nechala na pokoji!)
A nyní nechme bible a podívejme se na stav manželský brejlemi všední prosaické skutečnosti a střízlivého názoru našeho praktického století. Není-liž to na př. krásné hned tenkráte, když ženich a nevěsta přijímají požehnání rodičův a chystají se spolu pěšky nebo kočármo k oltáři. Jaký to pohnutlivý obraz rodinný! Táta pláče, máma pláče, dcera pláče, teta, kmotra, dědek, bába – všecko pláče, jako by to strouhalo pravý „malinský“ – jenom plampač se směje a pan ženich, který si z dlouhé chvíle prohlíží svou nastávající „drahotu“. Někdy bývá také panu ženichovi do p áčepláče, na př. když mu otec nevěstin s kormoutlivou tváří oznamuje, že mu druhou polovičku věna nemůže dát až někdy
259
po žních. – Někdy i sám plampač natahuje moldánky, na př. když je špatná vyhlídka na výslužkyvýslužky, anebo když je dokonce strach, že uvázne s jazykem svým jako kapr na suchu.
Škoda, že klasická tato figura svatební stává se čím dál tím řidčí; nepochybně proto, že se toho i bez plampače dost naplampá a pak že už není vůbec nikomu tak do smíchu, jako jindy bývávalo – zač ovšem krásný stav manželský nikterak nemůže! Neméně zábavná a zajímavá je cesta do kostela tou dlouhou řadou pobožných a cituplných duší křesťanských, kteréž nescházejí při žádném ohniohni, ani funusefunuse, ani sňatkusňatku, ani jiném podobném nešť – či mám říc – štěstí!...
Ty šepty a brebty, ty šplechty a chechty, ty klepy a třepy! Člověk si připadá nejinak,nejinak než jako voják za onoho času, když z trestu musil běhat ulicí a každý z kamarádíčků mu ňákou tou metlou notně našlohal. Avšak to je opět jen důkazem, že manželství musí být pravým rájem, ježto je cesta do něho tak trnitá!...
Vychvalováním svatební hostiny nebudu se ani zbůhdarma zdržovat, nýbrž přenechám to, laskaví posluchači a spanilé posluchačky, fantasii a chuti každého jednotlivého z vašich ctěných žaludků. Jediné to musím podotknouti, že ani svatební hostina nezůstává po hříchu ušetřena jedovatými jazyky a že nehanívají tyto snad jen úpravu jídel a nápojů, nýbrž že páchají i horší ještě vtipy, jako na př. ten: že je to hostina, při které se pan manžel naposled s chutí a s pokojem svatým nají anebo kde se rozloučí navždy s „opicí“ mládeneckou k vůli té manželské – atp., což já nehodlám tuto ani
260
opakovat. Pravá blaženost manželská nastává ovšem v čas líbánků, které se nazývají „cukrpaclemi“ stavu manželského a po nichž prý zbývá už jen tak zvaný „cucpapír“ více méně hořký a protivný (jak opět jen zlomyslní utrháčkové do světa vytrubují – já ne! – bůh chraň a opatruj!)opatruj!).
Rozumí se samo sebou, že nemohu do tajností líbánků manželských nikterak se vtírati, anto mně co mládenci vůbec to ani nepřisluší.
Avšak aspoň zevnější známky jich musím zde vytknouti, jakýmiž bývají na př. zvýšená citlivost oken vůči vnikajícím paprskům slunečním, pak opatrnější uzavírání dveří naproti průvanu (i tam, kde to nikdy „netáhne“) a konečně pravidelné takřka „ochrnutí“ zvonítek a zvonků domácích, ohlašujících jindy tak ochotně všecky návštěvy. Jelikož jsou poznámky právě uvedené méně zlomyslné,zlomyslné nežli ty dřívější, neváhám se přiznati, že jsou ode mne – ipse feci – m. p. Po jaru přichází leto, po květu „sladké“ ovoce stavu manželského, první „mimi“ čili nemluvňátko, kteréž sice nemluví, za to ale tím více křičí, takže je ho přece jen v celém sousedstvu dosti dobře slyšet a soucitným duším a srdcím poskytnuta tak příležitost, aby se s námi „všemožně“ radovali.
Jaký to slaďounký hlásek, to něžné, dojemné „uá-uá“ a jaký to rajský požitek, poslouchati je od rána od pěti do pěti – do rána! Jen barbar a divoch může zůstati chladným a bezcitným vůči takovéto rozkoši!
A což ta dojemná péče a láska mateřská, probouzející se v naší rozmilé ženušce!
261
„Muži – dej na piškoty a na mléko – a na cukr – slyšíš? Skoč honem k Petříkovi pro dva tucty cintáků a pro ňáké čepičky a lajblíčky – holka, běžela k paní babičce, aby se přišla podívat, co mému andílkovi schází – začíná být ňák nepokojný – bude-li třeba, doskočí v noci pro doktora – muži, ty budeš dnes v noci hlídat – já už jsem jako moucha – ale ne abys mi usnul u kolébkykolébky, anebo dokonce kouřil – to se opovaž! – A teď si sedni a dělej cumle – nemáš bez toho nic jiného na prácipráci“ – „uá! uá!“ – pš! pš! pš! hajej pupú, koupím cukru – pš! pš! pš! – (obyčejným hlasem) atakdále – atakdále...
Doufám, že jsem co starý mládenec dostál svému úkolu, totiž: zapěti chvalozpěv stavu manželského, jak náleží – a to vědomí mně bude dodávat síly i útěchy v mém neštěstí – t. j. v dalším snášení staromládenecké samoty a opuštěnosti.
Neplačte, citlivé a útrpné duše křesťanské, já se... hehe... hehehe...
262
Učený výklad o začátcích a koncích jitrnice.*)
K nemalému a zajisté nikolivěk bezdůvodnému podivu i ustrnutí veškerého učeného světa vyskytlo se v jednom z prvních čísel pátého ročníku „Palečka“, od některého z jeho mudrcův a učencův tré otázek, kteréžto zajisté jsou spůsobilé, aby spůsobily bouřlivé téměř vlnobití na moři lidského domyslu, bádání a vědy, i aby vyvolaly o důležitém rovněž jak všestranně zajímavém tom předmětu takořka malou literaturu věcnou i polemickou.
(Přednášející mezi čtením šňupe i utírá si modrým šátkem nos a kníry, s komickou ve všem vážností a odměřeností.)
Otázky ty zněly:
1. Má jitrnice jeden konec a jeden začátek?
2. Má dva začátkyzačátky, anebo
3. má dva konce? Kdo to ví?
Jelikož jsem se já předmětem tímto již od dětství svého zabýval, týž mezi zamilovaná svá študia gourmandská i gastrologická čítal, mnohých „wurstfestů“, „jaternicových i vepřových hodů“ a jiných podobuýchpodobných „učených“ sjezdů a porad osobně se účastnil, jakož i nyní v dobách vážného rozjímání častokráte k předmětu tomu
———
*) Budiž přednášeno tónem parodisticky klidným a vážným.
263
se vracívám – pokládám se na základě všeho toho jaksi za oprávněna, hlasu svého o věci té povznésti a náhledy své na základě důkladného theoretického bádání, opírajícího se o žádoucné praktické zkušenosti, tuto bez obalu vyložiti. Přikročuji k tomu s onou přísnou objektivností, kteráž vyznamenávati má veškeré práce i snahy čistě vědecké. Mimo to vynasnažím se dle svých sil, aby bylo pojednání mé co možná jasné, stručné a též pro laika snadno srozumitelné, jakkoli přísná vědeckost předmětu samého, jakož i otázek o něm tuto položených činí mi úkol ten velice nesnadným.
Rovněž vyžaduje toho důležitost i vážnost předmětu, aby se o něm pojednávalo spůsobem otázky vědecké důstojnýmdůstojným, a nikoliv snad s onou lehkovážností a povrchností, jakáž vyznamenává tak mnohé práce našich nejmladších vědátorských epigonů.
Kdokolivěk jen povrchně na věc tu pohlíží, nerozmýslelnerozmýšlel by se zajisté dáti hned první otázce, totiž: „Má-li jitrnice jeden konec a jeden začátek,“ úplného svého souhlasu a o ostatní dvě ani se již nestarati. Avšak jak veliké bylo by to poblouzení! O začátku a konci jitrnice mohlo by se mluvit jedině tenkráte, kdyby byla jitrnice znamenána podobně jako postranice u postele křížkykřížky, neb kolečkykolečky, anebo písmeny A, B, C,C jako jednotlivé strany trojhranů v trigonometriitrigonometrii, anebo konečně – což by bylo snad nejmoudřejší a nejjednodušší, kdyby byla čárkována a rozdělena buď na palcepalce, neb na centimetry,centimetry jako lokte neb lineály pro techniky a geometry, což by mělo zároveň tu výhodu, že by se mohla cenit a prodávat dle
264
určité délky, ku př. vídeňský palec za krejcar. Čehos podobného jsme se však až dosud na žádné jitrnici ani pomocí nejlepších mikroskopů nedopátrali.
Zdá se skoro, jako by vynálezce jitrnice byl schválně důležitou a nade vše jiné napínavou otázku tu chtěl nechat nerozhodnutu, aby tak příštím věkům a badatelům zanechal předmět důstojný myslících hlav; neboť jinak bylo by mu snadno bývalo, jakýmkoli spůsobem počátek a konec jitrnice naznačiti a vyznačení to pro věčné časy pevně stanoviti.
O začátku jitrnice mohlo by se snad mluviti se stanoviska její fabrikace, avšak i tu by bylo těžko určit, kde vlastně začíná. Špička roury cpací strčí se, jak známo, do jednoho ústí její „tělesné schránky“ sice dříve,dříve nežli do druhého, avšak právě opačný díl schránky té naplní se dříve drobem a také se tento cíp nebo kraj dříve zašpejluje. Jak možno tu tedy říci, kterým z koncův těch jitrnice vlastně začala?
Jakmile je jednou hotova, pak je určování začátku teprve spojeno s nepřekonatelnými obtížemi. Nevypadá-liž jitrnice na obou svých stranách zcela stejněstejně, aneb aspoň nápadně podobně? Kdyby vyrábění její trvalo tak dlouho, že by zatím jeden konec zkameněl neb zplesnivěl, než by druhý byl dodělán, pak by se mohl dle toho začátek téměř s apodiktickou aneb aspoň aproximativní určit jistotou; na neštěstí vyrábí se však dosud záhadný ten předmět tak rychle, že nelze na něco podobného ani pomýšleti. Také pomocí magnetu neb střelky (magnetické jehly) nedají se protivné strany či
265
póly jitrnice nikterak určit a konstatovat, anto se poněkud prosaický předmět ten vůči vlivu obou těch nástrojů vědeckých chová nápadně netečně a lhostejně.
Z těchže i podobných příčin nedá se také zeměpisná šířka ani délka jitrnice aniž poměr její k ostatním tělesům nebeským nikterak ustanovit. Rozumí se samo sebou, že zřetel badatelův obrátil se hned z prvopočátku také již k oběma špejlům, kteréž za jakési mezníky neb patníky jitrnice považovány býti mohou a kteréž vzhledem k rozhodnutí otázek svrchu uvedených majímají, neb aspoň mohly by míti velikou, ne-li dokonce rozhodující důležitost; kdyby nebyly v podobě své, jakož i ve všech jiných ohledech právě tak zatvrzele nemluvnými a tajnůstkářskými,tajnůstkářskými jako jitrnice samotna. Jak krásné pro novověkou vědu, pro její pěstitele i badatele, ano i pro laika čili nezasvěcence by to na př. bylo, kdyby byl jeden ze špejlů natřen žlutě a druhý černěčerně, neb bíle a černěčerně, nebo bíle a červeně, z čehož by aspoň znatelé heraldiky čili znakosloví mohli činit jakési takési uzavírky – ale pohříchu není ani těmto v tom směru žádné pochoutky popřáno.
Chtít určovat začátek neb konec jitrnice dle toho, s které strany se do ní kdo zakousne, nelze také za pravidlo přijmouti, ježto valná část konsumentův jitrnic počíná si při tom tím zvláštním a originálním spůsobem, že se nezakousne ani do jednohojednoho, ani do druhého extrému, nýbrž že jitrnici rozřízne vejpůl a obsah obou poloviček pak vycucne. Dle toho musilo by se na konec za to míti, že leží oba začát-
266
kové jitrnice v prostředku, což je ale s vědeckého stanoviska čirý nesmysl.
O dvou začátcích mluvit zdá se mi naprosto nepřípustným, neboť nenalézá se proto v celém světě hmotném i myšlenkovém žádná analogie, vyjma snad dvojí začátek koncertů neb jiných produkcí (jeden totiž na programu a druhý o něco později ve skutečnosti) – aneb novomódní začátek kopání a vrtání tunelů ze dvou stran zároveň, aneb u nás oblíbené dláždění ulic z té i oné strany, aby pasáže tím netrpěla – – což pak přes to přese všecko dvěma začátkům jitrnice nikterak se nevyrovná.
Nezbývá tudíž nežli přihlédnouti ku třetí otázce a možnosti, totiž: nemá-li jitrnice dva konce? A tu neváhám již ani okamžení říci co nejrozhodněji: Ano! a sice z následujících, jak doufám naprosto nezvratných důvodů:
1. Jest jitrnice ženského pohlaví,pohlaví tak dobře jako: kravatle, šňůra, šála, šlajfna, feldpinta, mašle, pentle, fáč, povijan, šněrovadlo, štola, kočička (na krk), popruhy (k trakaři), štábrle, planžet, lineál, plosrór, taktovka, chmelová tyčka, štangle na fírhaňky, váleček na nudle, hárvikle, hárnodle, fidibus, piškot, rohlík, most, salám, lávka, šamrle, piglbret, řebřík atd. atd., kteréž mají vesměs žádný začátek a dva konce.
2. Když ji dva chtějí popadnout, neříká jeden druhému: „Chytni ji za druhý začátek“ – nýbrž: „Chytni ji za druhý konec!“
3. Konečně a hlavně: dle známého přísloví (a hlas lidu – jak známo – hlas boží!): „Všecko má na světě konec a jitrnice dva!“
Quod erat demonstrandum!
267
Pára.
Dnešní moje „nábožné“ rozjímání, rozmilí posluchači v humoru, pojednávati má o páře vůbec, a o „paření“ obzvláště.
Račte mi věnovat laskavou svoji pozornost aspoň tak dlouho, dokud vám to nezačne být k smrti „fádní“.
Pára, moji l. p. a s. p., je skorem tak starástará, nebo tak mladá (vlastně ani nevím, hlásí-li se ku „Staro“„Staro“, nebo ku „Mlado“), jako ten náš kulatý a buclatý svět, kterýž nebyl na prvopočátku nic jiného,jiného nežli plyn a pára; teprv později, když už začalo to naše zemské těleso stydnout, objevila se na něm voda; N. B. tenkráte ještě čistá a nezkažená, ježto nebylo posud žádných sládkův!
Veškerý počáteční život naší zeměkoule bylo samé velkolepé „paření“; země „žízniva“ jako muzikant a kolem ní nic než samé páry; tyto pak, když zhoustly a se ochladily, svalil se s hůry nesmírný dešť, větší ještě než ty, co nás časem poctívají návštěvami, a ježto padl vždy nejinak,nejinak než jako kapka rosy nebeské na ohnivý jazyk pekelníkův, rozumí se samo sebou, že se „pařilo“ znova.
Ostatně není a nebyla naše země nikdy tím největším „pařilem“ a žíznivcem na světě; mnohem větším „pařidlem“ je slunce, kteréž „táhne“ na dištanc 19 milionů mil a několika centimetrů a vylíže v letě nejen u nás Botič a
268
jiné menší louže a potoky, ale v zemích na rovníku a blízko něho dokonce i celé řeky a celá jezera. To je ňáká žízeň! Že ne?
Druhý podobný „pařílek“ je nebožtík synátor matky země, vulgo měsíc, kterýžto bledolící nešťastník buď se již mrtev byl narodilnarodil, anebo musil zemříti v útlém mládí nějakou „dětinskou“ nemocí, na př. „spálou“ nebo neštovicemi. Podle zďobané jeho tváře, plné všelijakých kulatých dolíčků, dalo by se soudit spíše na toto poslednější.
S člověkem přišla na svět i jedna z nejhorších útrap pozemských, jež by se mohla směle nazývat „pekelnou“ – totiž pijácká čili piaristská žízeň a s tou zároveň také hříšné pití, čili, abych užil výrazu vědeckého, „paření“.
První člověk byl zároveň prvním hasičem, jenže nestaral se o požáry, kteréž kolem něho zuřily, nýbrž pouze o ten, co hořel v něm, to jest o hašení vlastní žízně.
O Adamu a Evě se sice neví, že by byli vynikali nějakou obzvláštní žíznivostí; naopak se o nich ví, že byli spíše mlsní co do jídla, první to zárodek pozdějšího lukulovského i nynějšího švertásko-meningrovského labužnictví čili gourmandství. K vůli míšenskému jablíčku se stromu poznání nechali se vyhnati z ráje, což je však na konec jen důkazem, že bývali tenkráte hlídači ovocných zahrad mnohem přísnější nežli nyní, kdežto se spokojí v nejhorším případě pouhou čepicí.
První „notorický“ pařil dle bible byl tatík Noe, na nějž prozřetelnost za trest poslala „velkou vodu“ čili potopu a nechala ho pořádně vystřízlivět.
269
Po něm už to dovedli mnozí a žízeň se množila a rostla na zemi, jako by se známé požehnání udělené plemeni Abrahámovu bylo týkalo také jí.
Později, když národ židovský táhl pouští, (teďteď, jak známo, potlouká se raděj v úrodných krajinách), tu se přihodilo kdysi veliké velmi velice „parno“ a nikde nebylo ničeho k „paření“, ergo situace přímo k zoufání. Nezbývalo, než aby se Mojžíš vytasil opět s nějakým ze svých zázraků, s nimiž byl beztoho již příliš dlouho pausoval. I udeřil jest Mojžíš holí svou – někteří vykladači nynější tvrdí, že to byla akcie některého tehdejšího akciového pivovaru – a ejhle! – ihned prý se tam otevřela velikolepá „pivnice“ se skalním sklepem, pivo jako křen a k tomu ke všemu ještě zadarmo – můžeme si pomyslit to grandiosní „paření!“„paření“!...
Za našich dob jsou největšími „pařily“ Němci – (již Rukopis kralodvorský o nich povídá: „dlúhým tahem Němci tahú –“) kdo by tomu snad ještě nevěřil, ať se dá pozvat k některé buršácké slavnosti s obligatním „třením salamandra“ a „pícháním landesfotra“. Mezi Němci vynikají, jak známo, nejvíce Bavoráci, kteří dělají na celém světě jediní tak zvané „pijácké strajky a kravaly“. Vedle Bavoráků slušno jmenovati Holanďany, jimžto ke cti povstalo známé pořekadlo: ty piješ jako Holandr! A pak přijdeme hned my – co jsme my – kteří jmejsme se nejspíše blízkým sousedstvím Němcův nakazili.
Můžeme sice o sobě také říci, jako červený nebožtík Styx, „že pijem jen tenkráte,
270
když máme žízeň“ – ale nesmíme zapomenout zároveň s ním ihned doložit, „že máme žízeň fu – furt!“ jak figura nkazujeukazuje!
(Napije se.)
Avšak nechmež, „l. p. a s. p.,“ nyní již „paření“ a vraťme se k páře.
Pára ještě posavad straší v přírodě, ač ne už tak prudce,prudce jako za onoho času, když byla novopečená země ještě v stavu pekelně „žíznivém“.
Nepotřebuji nežli uvésti zde páru v oblacích, kteráž se v podobě deště, sněhu, krupice a zvláště u asekurací oblíbených krup – (ježto nejsou nikdy „trhané“, za to ale tím více trhají) – dolů k zemi sráží – a potom páru v zemi, kteráž vystupuje z teplých zřídel à la Kalisbód, Teplice a. j., anebo kteráž dělává „bandurskou“ při výbuchu sopek nebo při zemětřeseních a podobných legracích. Tuto poslední nazvati možno také „parou na divoko“ neboli parou necivilisovanou, co protivu k té páře, kteráž je ve službě naší novověké civilisace.
Jakou úlohu hraje pára v životě člověka, je rovněž známo; není potřebí, leč pomyslit a uvážit, co vše nyní pomocí páry se děje a vyvádí.
Ano, za našich dnův možno směle říci, že jde všecko takořka parouparou, t. j. s takovou rychlostí a energií, jakéž jenom pára je schopna.
Na důkaz toho, jaké divy nyní pára vyvádí, uvádím především naše železnice, kteréž se stuchají ve dne v noci sem i tam, vzdor tomu, že mnohé z nich „nemohou prý z místa“ a musejí žebrati od slavných vlád na „kolomaz“.
271
Někdy se ovšem také stává, že přílišnou horlivostí „in der Hitze des Geschäftes“, abych tak řekl, stane se nějaká ta srážka vlaků s obligátními přerážkami lidských údů a běhů životních, avšak to je pouhou maličkostí proti nynějšímu počtu dobrovolných samovražd, proti méně dobrovolným těm srážkám, při-, po- a přerážkám, jakéž zaviňuje bojechtivost vládců i národů, jakož i proti těm panychidám nešťastných obětí, jakýchž vyžaduje nedostatečné naše zdravotnictví, obzvláště našich větších měst, jako ku př. (moh’ bych na jedno takřka prstem ukázat!)ukázat!).
Skoro do slova totéž platí i o druhém divu páry, totiž o parních lodích čili parnících na moři i na řekách splavných, jako jsou: Mississipi, Ganges, Nil, Dunaj, Rýn, Labe a pak naše hoření Vltava. Odpusť mi Pán Bůh ten hřích!
Parní lodě liší se od železnic pouze tím, že nepotřebují žádné spodní stavby, jakovéž stojí míle často i půl milionu a kteráž potřebuje (obzvláště u nás) věčné správky, podobně jako to naše „světoznámé“ pražské dláždění.
Parní lodě vyznamenávají se před železnicemi i tím, že nechávají nešťastné své pasažéry umírat toliko jedinou smrtí, totiž utopením, kdežto se na železnicích státi může a také skutečně již stalo, že se sřítí v zimě vlak do zamrzlé říčky a že pak mají ubozí cestující na vybranou, kterou smrtí chtějí se světa sejíti, zda-li zmrznutím na ledě, nebo utopením pod ledem, nebo upálením v hořícím vagóně, nebo ranami a pohmožděninami následkem rozbitých
272
na padrť vozů, anebo dokonce snad strachy před jedním neb druhým z těch variantů na známé thema, že jsme všichni lidmi smrtelnými – vícero či méněro!
Po parních lodích uvedu hned parní mlýny a parní pivovarypivovary, a sice proč? Protože oboje je lidstvu stejně užitečno, ale i zároveň stejně nebezpečno, (jako železnice a parní lodě)lodě), a to nejenom co se zdraví, ale i co se kapes dotýče.
Oboje podobá se (stejně jako parní lodě a lokomotivy) jistému druhu našich pánů „vlastencův“, kteříž se blýskají také vysokými „komíny“, pod nimiž není nic,nic než samý kouř a samá „pára“. Jsou to zároveň ony komíny, kterýmiž se jim vlastenectví a národní vědomí z hlavy vykouřilo. Parní mlýny a pivovary liší se jedny od druhých pouze tím, že prvější podávají tu svou „dobrotu“ a „drahotu“ obecenstvu v podobě bílého prášku a poslednější v podobě červené bryndy, dle vzoru známé nejdražší kuchyněkuchyně, t. j. apatyky.
Podobnost s touto latinskou kuchyní spočívá u obou i v tom, že bývá trpícímu člověčenstvu spíše hůř nežli líp, obzvláště když na to pomyslí, co musí vydat peněz za ty lecjaké prášky a bryndy!
Vedle pivovarů parních měl bych vlastně uvést ihned parní „vodárny“, ale aby nikdo nemyslil, že chci dělat špatné vtipy, tedy uvedu místo toho chemické továrny.
Vedle těchto mohl bych vyjmenovat celou řadu továren od našich slaďounkých cukrovarů s hořkým a trpkým osudem, až k octárnám, na něž toliko s hořkostí a trpkostí připadají
273
staré panny; poněvadž však za našich bídných krachových časů většina továren zahálí a stojí, nechám já i ty ostatní stát a přičiním se raději, abych se dostal se svou napařenou a odpařenou přednáškou o páře ku konci.
Na důkaz, že je svět teď samá pára, uvedu zde na konec ještě řadu věcí, jejichžto pojmenování samo v sobě již páru obsahuje; a sic: páračka, párátko, párák, páranice, paráž, pařenice, pařenka, parocha, paroubek, párovka, paruba, parohy, paruka, parada, parasol, paraple, parabola, paradigma, parafrase, paragraf, paragoga, paralela, parametr, parangon, parataxis, parenthesa, parapety, parasity, paraplegie, paralyse, parodie, paroxismus parolové, parlamenty, partaje, partykové, Parthenon, Parnas, Paradis – atd. atd.
Tak jsem vás, „l. p. a s. p.“p.“, pomocí své páry dostal šťastně až do ráje a mohu uspokojen odejíti, obzvláště anto doufati smím, že mi již pro tento jediný dobrý čin budou všecky mé hříchy zde i tam laskavě odpuštěny.
274
Sylvestrovské rozjímání o „Sylvestru“.
Rozmilí v Sylvestru! Po spůsobu všech velkých řečníkův a kazatelův rozdělím si dnešní svou látku neboli themu na tři dílydíly, a jelikož žijeme právě v dobách samých na rozluštění čekajících politických, náboženských, sociálních a jiných láryfárních a tintilivantilských otázek, tedy vyjádřím i svoje „na dva řezy“ rozpižlané thema otázkamiotázkami, a sice:
1. otázkou: Co je čas?
2. Co je rok?
3. Co je „Sylvestr?“Sylvestr“?
Budete-li při této mé přednášce hezky pozorni a laskavě shovívavi, pak slibuji, že vám z vděčnosti a uznalosti dám v tomto roce už svatý pokoj, kterýžto slavný slib přijmete zajisté s nemalým vnitřním uspokojením.
Co je čas? – Jaká to veliká, obsáhlá a důležitá otázka! A kolik na ni odpovědí a jak velice rozdílných!
Matrika praví: Čas jest dítě věčnosti; otec neznámý.
Mythologie praví: Čas je otec, jenž požírá svá vlastní mláďata!
Básník praví: Čas je kapka, padající odměřeně do lůna věčnosti.
Prosaický Angličan praví: Čas jsou peníze!
275
A já pravím: Čas je flašinet – anoano, moji drazí, flašinet, jehožto válec se vždy stejně rychle a beze všech zastávek dále otáčí, nechť se hraje právě kvapík či sousedská, Mozart či Offenbach, veselá či smutná písnička.
Čas je flašinet, v němž se odehrává taprastaráta prastará píseň o rození se a umírání, o lásce a hladu, radosti a žalu, dnu a noci, letu a zimě, blahobytu a „krachu“, svobodě a otroctví, lži a pravdě, rozpočtu a deficitu atd. atd. Zpívá se známou notou, vytištěna roku tohoto.
Čas je konečně flašinet, plný velkých, menších i nejmenších píšťal, pomocí jichž se odehrává ta nepřehledná řada dlouhých i krátkých melodií, jež nazýváme stoletími, roky, měsíci, dny, hodinami, atd. atd.
Co je při tom flašinetu nejhezčí, že hraje všem a každému zadarmo a všem a každému stejně bez ohledu na to, je-li kdo sprostší či vznešenější, hloupější či učenější, starší neb mladší, chudší nebo bohatší – každý musí poslouchat, co se mu hraje, čekat, co mu válec času přinesepřinese, a když písnička jeho života dohrána, odebrati se tam, kde hučí ono moře bez břehů a dna, jež se nazývá věčností... Přes to přese všecko tvrdí se, že jsou časové rozdílnírozdílní, a říká se: zlatý čas, blahý čas, krásný čas, trudný čas, infám časčas, anebo dokonce i nečas.
Tím však se míní patrně jen jednotlivé kusy času, jen jednotlivé písničky na válci toho časového flašinetu.
Rovněž se mluvívá v obyčejném životě o krátké a dlouhé chvíli. Z toho by mohl povrchně myslící soudit, že snad čas plyne
276
k vůli někomu rychleji,rychleji než k vůli jinému; což by však byl hrozitánský omylný omyl.
Krátká či dlouhá chvíle není patrně nic jiného,jiného než rozdíl, jakým kdo času svého užívá; zda-li přebíháním řádků v knize nebo počítáním peněz do kabelykabely, nebo snad dokonce zíváním a válením se na pohovce s jedné strany na druhou.
Čas je pro všecky smrtelníky stejně rychlý neb zdlouhavý, ale mezi nimi samými bývají velikánské rozdíly.
Vezměm na př. jen činnost výboru pro postavení pomníku Jungmanova neb komise pro tu naši velkou vodárnu a pak činnost kteréhokoli výboru bruslařského spolku, když hodně mrznemrzne, anebo činnost výboru pro uspořádání masopustní merendy.
Na základě tuto uvedeného dá se také jen pochopit, kterak to možné, že má někdo pořád dost „času“, kdežto jiný ho má náramně málo, ačkoli má pro každého z nich hodina 60 minut, den 24 hodin atd.
Má se to nejinak,nejinak než jako s tempem v muzice.
Jeden říká: (líně) Vždyť je dost času; vždyť nehoří; nedojdu-li dnes, dojdu zítra! – Kdežto druhý: (čile) Rychle, rychle, čas ubíhá! Škoda každé chvlíkychvílky – čas se nedá ničím nahradit! atp.
Aby si člověk spíše moh’ představit, kterak čas ubíhá, vymyslil si známý stroj časový, totiž hodiny; jenže pohříchu, platí-li o každém díle rukou lidských, že není dokonalé, platí to zejména a hlavně o hodinách. Každé, jak známo, jdou jinak a ukazují jinakjinak, a když je
277
právě napadne, zůstanou stát,stát jako formanský valach před hospodou a nehnou se z místa, kdy bys je mlátil třeba obráceným bičištěm.
Jediná pomoc prý je: dát je hodináři; o čemž však znalci tvrdí, že prý je to zrovna tak, jako dát jankovitého koně – rasu.
Abychom však neztratili mnoho času, tedy pošleme teď čas už k ďasu a obrátíme svůj krok ku otázce: co je rok?
Prosím tisíckrát za odpuštění, jestliže jsem spáchal snad náhodou nějaký rým.
Rok, l. p. a s. p., není nic jiného,jiného nežli otočení se kola, kteréž má 365 paprsků, někdy též 366, když se totiž dopustí rok kalendářního přestupku.
Rok je kousek nebo díl, jakých jde 14 na kluka nezbedu, 16 na pannu, 20 na rekrutu, 24 na majorátního pána a 30 na žádnou „mladou“ paničku, protože každá zůstane na 29 stát. Za to jich jde 40 až 50 na muže a 60 na šorfšice nebo na svíčkovou bábu.
Také roky mohou být rozličné: starý a nový, loňský neb letošní, tučný neb hubený, sluneční neb měsíční, vlhký neb suchý, ano i „milostivý“, když se uroděj’ náhodou – plnomocné „odpustky“.
Rovněž se říká: „leta mladosti, leta radosti“; dáma neb pán v nejlepších letech, (nepochybně proto, že si nemůže udělat žádná ještě lepší!); dále se říká „vojenská leta“, „svobodná leta“ (při zpomínce na ně se pravidelně vzdychává) a pak „na stará leta“ (ačkoli je líp říkat „na stará kolena“, ježto leta nestárnou, za to však naše „pedály“).
278
O roku samém nevím už takto nic jiného,jiného nežli že se rovná pradědečkovi, kterýž má 12 synů, 365 vnuků, 8760 pravnuček a něco přes půl milionu pravnoučátek, jež však mají tak chatrný a kraťounký živůtek, že jich doklepá 60 za minutu.
Ostatně: Requiescant in pacificatione!
A nyní dostali jsme se už šťastně ku třetí a bohudík i poslední otázce, totiž: co je vlastně ten náš milý Sylvestr?
Co se krásného a libozvučného toho jména „Šalvostr“ či Sylvestr dotýče, víme jen, že to byl nějaký svatý, kterýž musil nepochybně něco vyvésti, jinak by se nebyl dostal do kalendáře. To však není to hlavní, kdo ten svatý byl a co vyvedl – nikoliv nikterak!
To hlavní při tom sv. Sylvestru je, že se slaví jeho svátek právě poslední den v roce a potom – jak se slaví! to je to!
Na mou věru! kdyby se měl ten nebohý nebožtík svatý dle toho posuzovat, co se každoročně o jeho svátek děje a vyvádí, musil by být považován za jednoho z nejdivějších svatých a patronů a kdož ví, zda-li by se nedostal pro to ještě z kalendáře.
Na štěstí se ví, že on ani jeho svátek není tím vinen, nýbrž pouze ta nešťastná okolnost, že ho strčili až na poslední den v roce – jak říkámeříkáme, na Vystrkov, tam kde dávaj’ všickni svatí již dobrou noc!
Svátek jeho nalézá se zrovna na rozhraní mezi starým a novým rokem; loučení pak s rokem odstupujícím, to je ten velebně vážný moment, kterýž se tak divoce a nevázaně veselý spů-
279
sobem oslavuje, jak už to my „koruny tvorstva“ jinak neděláme!
Nebudu zde široce a dlouze vykládati, co si kdo při tom myslí a cítí, jaké truchlivé nebo radostné myšlenky a pocity zmocňují se ducha neb srdce našeho; jen tu jedinoujedinou, a sice všem lidem společnouspolečnou, myšlenku musím vytknouti, totiž tu: „Dnes si musím pořádně zaflámnout!“ – A pak ten radostný pocit každého, když se dostane šťastně mezi své staré kamarádíčkykamarádíčky, anebo ten zoufale žalostný, když musí zůstat doma, jelikož a protože to nedovolí žena nebo – prázdné portmoné.
Co se všecko o Sylvestru vyvádí, nepotřebuju nikomu povídat, to ví beztoho každý z paměti; ba mnohý z laskavých posluchačův mohl by nám vypravovat všelijaké pikantní a zajímavé trefuňky a avantury, kteréž se přihodily ne jemu – bůh chraň a opatruj! (k tomu se nikdo bez mučení nepřizná!) – nýbrž jeho nejlepšímu příteli, s kterýmž se často setkává (nepochybně v zrcadle).
Abyste však, „l. p. a s. p.“, nemohli mi dělat naposled výčitku, že jsem vám svým sylvestrovským klábosením o „Sylvestru“ pokazil celého Sylvestra, nechám si něco z toho na přes rok. Pro tentokrát už se tedy na mne nehněvejte – já už to letos víc neudělám! To vám přísahám na ten nejpodařenější „frajšpásek“ v našem století, kterému se kdo o „Sylvestru“ smáti musil, totiž: na tu novou tureckou konštituci!
280
V prvním patře a při zemi.
Přednáška pro dámu.
Ano, moji milí a drazí – v prvním patře a při zemi, to bývají častokráte veliké rozdíly:
1.
Hle, z budoiru tam
vychází dáma vám
a dítky se její
kol ní shromáždějí.
Bon jour, ma fille, comment
vous portez-vous, monsieur?
Voilà, ma chère, prenez place,
Jacques vite le dejeuner.
(Prosa.)
Mon chère Guillaume – tu stojí totiž malý chlapeček v sukýnce, kterýž se ještě pro žádný určitý jazyk nerozhodnul, nýbrž prozatím dosud nesrozumitelně žvatlá – mon chère Guillaume, doslýchám, že „žuvernant“ není s vámi spokojena? Qu’est ce que c’est que ça? Je suis celá pryč! Tu spatří najednou chůvu s nejmladším na ramenou. Mon Dieu! quell’ horreur! Ona přichází sem s tím dítětem, kteréž by mohlo každou chvílku – (čichá k lahvičce) se dát do křiku! Proč pak nezůstane v chambre des enfants?
Teď se snídá. Káva srčí tenounkým praménkem ze samovaru, cukr se bere klíšťkami, a
281
rohlíčky – jak už známo – není bez lupy ani vidět. Ubohé dítky sedí tu smutně s grammairami v rukou, čekajíce, až přijde friseur nebo maître de danse nebo monsieur le professeur –
tak to v prvním poschodí,
v prvním tak poschodí
tak to chodí!
Tu vesele si zpívá
a praví: dobrý den!
když z trhu se vracívá
hle matka chudá jen.
Půl tuctu malých dítek
se k ní sem hrne as,
jen z ticha, vy caparti,
sic spořádám já vás!
„Maminko, maminko! cos nám přinesla? My máme hlad! Já bych jed’, já taky!“ – tak křičí jeden přes druhého a za sukně ji poškubává. „Ticho! zatrolená čeládko, toť je křiku a hřmotu jako v translajtánské sněmovně. Ty, Frantíku, přineseš od hokyně za dva dříví a půl bochníku chleba; ty, Baruško, umeleš zatím kávu a vy ostatní zalezte do kouta! Ať mi ani necekáte, nebo milion pac a pus – uvidíteuvidíte, zač je toho loket – (opravuje se) či mám říc’ métr! Já vám věřím, že máte hladkou, protože jste dnes ještě nesnídaly. Ale což pak může máma za to, když musí časně zrána po výdělku? Však on vás rarach nevezme! Uvařím vám za to kávu, jakou jste už dávno neměly.“
282
A to je mnoho vám
pro ty při zemi tam!
2.
Ve slavném sezení
je mnoho mluvení,
o velké vodě té
jsou řeči vodnaté.
Posléz i sám praeses
svou zkouší výmluvnost,
u věci té jeví
znalost a důkladnost.
„Pánové! povodně jsou následky přílišné vodnatelnosti vzduchu neb země. Je-li na př. v oblacích tolik párovitosti, že se tam nemůže udržet v rovnováze, tedy spadne v podobě deště neb lijákulijáku, neb dokonce v podobě „wolkenbruchu“ dolů na zem, rozvodní řeky a potoky, strhá hráze u rybníku a rozleje se co ukrutánská louže přes celé krajiny. Jaké divy dělá ostatně pára, k tomu není ani potřebí, abyste se šli dívat na vltavské parníky nebo na Maria-Josefsbahn, to ví beztoho každý z vás, kdo byl aspoň jednou v životě trochu „napárnut“. Letošní povodeň lišila se od jiných hlavně tím, že se dostala větší měrovitostí nežli jindy do sklepů pánův hostinských a sládků, následkem čehož bylo pivo vesměs dva stupně pod „sucharometrem“. Za touto příčinou jest povodní touto postiženým potřebí neodkladné pomoci.pomoci.“
(Zpívá:)
Tak to v prvním poschodí,
v prvním tak poschodí,
tak to chodí.
283
Když v skutku zle pak bylo
při kruté povodni,
tuť pomáhal až milo
hle lid ten chudobný.
Co dalo se zabránit,
zabránil stůj co stůj,
by cizí moh’ zachránit,
dal v oběť život svůj!
Tu nebylo dlouhých a učených řečí, za to ale rychlých a šlechetných skutků. Hle, tamto plave nemluvňátko v kolébce a plačíc zvedá ručinky vzhůru, jako by volalo o pomoc. „Mám sice těch capartů doma jako kuželek, ale proto nenechám toho ubohého červíka tam přece zahynout!“ zvolá chudý poctivý nádenník a již již pouští se v malé chatrné kocábce do rozkácených vln, aby nebohé dítě zachránil. Šťastně se k němu až dostane, vyrve je zkázonosnému proudu a s radostí, že se mu podařilo dobrý skutek vykonat, hledí dorazit s namáháním všech sil nazpět ku břehu.
(Zpívá:)
Tak dělají to vám
chudí při zemi tam.
3.
Nahoře v salonu,
to v sídle „bontonu“
před slečnou domácí
švihák se trmácí.
Jeví jí lásku svou
dle „galanthoma“ on,
poslyšme, kterak cukruje
ten sladký seladón.
284
„Slečno, rajská bytosti, odpusťte nehodnému smrtelníku, že se odvážil povznésti k výši vaší očí svýchsvých, a dovolte mu, aby jako červ v prachu se plazil u nohou vašich, aby vydechnuv veškerou neskonalou svou úctu a lásku k vám, směl nejkrásnější smrtí zahynouti. Od těch čas, co jsem vás poprvé spatřil, jsem toliko bledolícím měsícem, kterýž se okolo zbožňované planety země otáčí. Nežiju, nedýchám, nemyslím, nemluvím, nejím, nepiju, nebdím, nesním leč ve vás, pro vás, na vás, skrze vás, o vás! Vy jste Čimborasem mých přání, Eldoradem mé touhy, sluncem mého života, rusálkou mých snů, modlou mé láskylásky, a jestliže vaší ruky i s příslušenstvím nedostanu, jsem ztracen, zničen, utantalován na věky! Šrum! šrum!“
(Zpívá:)
Tak to v prvním poschodí,
v prvním tak poschodí
tak to chodí.
Při zemi chudý chasník
též láskou postižen,
není on žádný básník
a prostě mluví jen.
Své dívce milované
též jeví lásky cit,
leč slovo nehledané,
tu jinak musí znít.
(Nápodobí prostého chasníka, mluvícího srdečnýmsrdečným, leč ostýchavým tónem.)
„Hleď, drahá Márinko, od těch čas, co tě znám, jsem všecek jako vyměněn. Nevím, co to je, ale zdá se mi, jako bys mne byla očarovala.
285
Ať jsem kde jsem, ať dělám, co dělám, nemyslím nežli na tebetebe, a kdyby kolem mne byla poušť a krutá zima – v mém srdci je přec tak milo a tak teploučko,teploučko jako v nejkrásnější jarní den. Myslím, že je to láska. Ano, drahá Márinko, nehněvej se, že tě s tím obtěžuju, ale cítím, že tě mám z celého srdce, z celé duše rád a že nemohu být šťasten na světě, nežli když tebe dostanu za ženu!“ – (Svým hlasem.) Márinka stydlivě zvedne cíp svého fěrtoušku a praví plačtivě: „E jdi, nedělej si ze mne špásy!“
„Márinko, věř mi na mou duši, že nežertuju! Mluv již, řekni na své dobré svědomí – tak jako bys stála před bohem – mohla bys mne vystát, mohla bys mne mít také trochu rádaráda, a což hlavního, chtěla bys se státi mou ženou? Hleď, nejsem sice bohatý, nýbrž jen chudý řemeslník, ale mám pracovité ruce, dobrou vůli, mám tě rád – ty také neumíš zaháletzahálet, a tak s boží pomocí se uživíme. Nuže vyřkni nade mnou svůj ortel, anoano, či ne, chcešchceš, nebo nechceš?“
Márinka si utře cípem zástěrky oči, plácne svou malou ručinkou do nastavené mozolovité pravice a řekně prostě a srdečně: „Nu s Pánem Bohem! Vždyť já tě také mám ráda!“ A oba se popadnou tak upřímně do křížku, že by v slečince z prvního poschodí až všecko chřupělo.
Tak dělají to vám
chudí při zemi tam!
286