Nebožtík krejčí.

Nebožtík krejčí. Komická opereta v I jednání. Hudba od H. Kippra.*)
Osoby: Štětička, malíř. Žehlička, krejčí. Doktor. Strážmistr policejní. Sbor strážníkův a ponocných.
Čas děje: o půl noci.
Scena: malířská dílna Štětičkova.
Štětička (za scenou). Tisíc láter! U sta hromů! Což pak nenajdu dírku od klíče?! Konečně přec klíč v zámku mám, bodejž do toho rarach sám! Kdybych o sirkách jen věděl, rozsvítit bych pak si hleděl, neboť ač já neznám bázně, bojím se přec nehorázně. Ha! tu čaplo mne již cos! Co to asi? bohpomoz’! Co vidím? – hahaha – na mou čest! to tě pak – hahaha – můj zouvák jest. Pryč s tebou, sluhou nevěrným! tak zahrávat si s pánem svým? Není-li ohavný to šprým? ——— *) Hudbu obstarává kněhkupectví Mikuláše a Knappa. 302 Kdy bych mohl sirky najíti! Nechtěl bych tu dlouho po tmě býti! Aj tu jsou – teď jak by smet’, udělám si světlo hned. Což pak nedovedu svíci sobě ani dnes rozžíci? Ne, toť smůla šlakovitá, každá sirka špatně chytá! Sta jich selhalo mně již – hrom do toho udeřiž! Jářku – chcetechcete, nebo ne? Ah, již světlo je! Vše se se mnou kolotá, v hlavě samá mrákota, pil jsem trochu mnoho zas, však to všecko jeden ďas! Krásné to, kdy plná číše pozvedá se tak do výše – lalala – tuť smích a zpěv a žádný hněv – ach – lala – až jitra kyne růžný zjev. Myslím již, ne bez obavy na zejtří bolení hlavy; tím však mýlit se nedám, pijupiju, dokud žízeň mám. Ach. Krásné to, kdy plná číše pozvedává se tak do výše atd. Teď však jen spat – jeť pozdě již; sem zbraně dám, bych měl k nim blíž. Ne z bázně snad – to, to! to, to! nuž spánku pojď, ležímť já comm’il faut! Co to slyším? kdos klepal – tuším. 303 Žehlička (z venčí). Žehlička jsem krejčí já, přicházím ze hřbitova. Štětička. Co žádáte pak zde? Žehl. Pan Štětička-li jste? Štět. Malíř Štětička jsem. Žehl. Nuž, přistup blíže sem. Oba. Mééé – hu! mééé – hu! má duše nebohá! Sám Satanáš mne v drápech má! Žehl. Ó pusťte mne, prosím vás. Hle, toť nová vražda zas! Štět. Ne, ne – jak to možné? Žehl. Jáť již jednou mrtev jsem. Štět. Ďas mne vem! toť pravda jest! Žehl. Znáš popadat – na mou čest! Štět. Prosím, s kým pak mám tu čest? Žehl. Musím dřív si oddechnout, nemohu se ani hnout. Mééé – jsem krejčí, pane. Štět. Jakže, krejčí? Žehl. Nejinak! Žehlička mé jméno pak. Štět. Jest tomu tak? (Pro sebe.) Kéž bych byl ten tam! Žehl. Na to přísahám! Štět. Uh – uh – uh – uh – toť ňáký duch! Žehl. Cože? Já duch? Štět. Tak jest! ty duch! Hrobní z tebe vychází puch! (Pro sebe.) Kéž bych byl ten tam! Žehl. Já nejsem duch, to přísahám! Štět. Aj což pak vás v tam pozdní čas sem vede as? 304 Žehl. Nuže, slyš mne, příteli! Štět. Pokoj jeho popeli. Žehl. Dnes z rána povolal mne pán – Štět. Toť přepodivné – ať mne ďas! Žehl. V poledne byl jsem pochován – Štět. Až se mi hrůzou ježí vlas! Žehl. Tu ležím sám v kostnici tam – Štět. Já omdlévám! kéž jsem ten tam! Žehl. Povídám vám – kam chcete, kam? Štět. To nepřežiju nikterak! Žehl. Nemluvte přece hloupě tak! Tu pojednou v těch temnotách k životu probudím se, ach! Štět. Ten krejčík nahání mně strach! Žehl. Tu ležím pak celé dvě hodiny tak opuštěn a samojediný. I zpomínám na to i ono zpět, na příklad, že má žena vdovou teď i že jsem v milostné jí hodince, an práh’ jsem po její s úst hubince, obrázek svůj přisliboval, žádný však jí nedaroval. Štět. Toť nehezké! toť ošklivé! Žehl. Že nehezké? že ošklivé? Manželka má je velmi silna pak a bohužel i k tomu pravý drak, nesplnit jí, co přislíbeno je, nedala by mi v hrobě pokoje. Bych tedy mír měl věčný v hrobě svém, s mar smutečních rychle sestoupil jsem; že pak co výtečný jste malíř znám, přicházím rovnou cestou, pane, k vám. Malujte, prosím, hned mne již, vrátím se pak zas v stínů říš! 305 Štět. Posaďte se zde před ten chevalet, namaluji pak vaši visage hned, nehoršete se však, že jsem byl hrubý tak! Bál jsem se ach o život svůj před vámi, pane můj, před vámivámi, pa-pa-pa-pa-pa-pa-pane můj! Žehl. Nemluvte již o tom dál; proč bych se na vás hněval? Štět. Nuž tedy, můj laskavý, připijme si na zdraví! Oba. Lalalala – ku chvále vínka nechť sklenka cinká, na zdar! na zdar! pijme jen! Vám na zdraví, příteli můj laskavý! Štět. Dvéře především uzavřem. Sedněte sem! Žehl. S dovolením – já již sedím! Štět. Bodejž to ďas – kdos klepá zas! Sbor. Otevřít! Z rozkazu stráž přichází k vám! Otevřít – vy uvnitř tam! Žehl., Štět. Ha, jaké to leknutí! hrůzou jsme tu celí bez hnutí! Žehl. Oni rozbijou dvéře nám! Štět. Pod postel já zalezu tam! Sbor. Otevřít! běda vám, vy uvnitř tam! Hle tu jej! Štět. Jak? jak? Sbor. Toť on – zloděj! 306 Žehl. Nejsem zloděj, pravím vám, krejčí Žehlička jsem sám! Sbor. Chyťte směle, střezte bděle, na úřad ho vlecte tam, rychle tam! Žehl. Omyl, páni! Slitování! Sbor. Žádné zdání! Pryč jen s ním! Žehl. Krejčí Žehlička jsem sám! Sbor. Chyťte směle, střezte bděle, on to sámisám! Na úřad s ním rychle tam! Žehl. Páni drazí, rcete jen, z čeho pak jsem obviněn? Prosím, prosím! Strážmistr. Slyšte pak to krátce jen, z čeho jste vy obviněn. Mrtvolu jste Žehličkovu ukradl dnes v noci tam; hle, zde leží – vy pak sám chcete zapírat to znovu? Štět. Chytře věru, nad vše zdání ušel jsem já vyptávání. Žehl. Hloupé je to nad vše zdání, marné však vše odmlouvání. Strážm. Smělé je to nad vše zdání, spásu hledat v zapírání. Žehl. Hahaha – musím se smáti, chcete, páni, se mnou hráti? Vždyť jsem krejčí Žehlička já sám, na svou čest vám, páni, přísahám! Sbor. Hahaha – musím se smáti, jak chce drze nám on lháti, krejčí Žehlička že jesti, my však nedáme se splésíisplésti. 307 Strážm. Co jste děl, na moutě víru, záhadným jest nad vši míru. Lékař jen můž’ rozhodnouti, za pravdu co lze přijmouti. Kde je lékař? nechať řekne, jak to je. Doktor. Já jsem lékař! Slyšte, páni, slovo mé! Stážm. Nuž, pane, to individu – viduum – vidu – viduum zde tvrdí, že je mortuum. Nuž pomozte nám, dejte v jev, zda živ je či mrtev. Doktor. Nuž dobře, páni, dámtě v jev, zda živ je či mrtev! Započnu hned periculum já s tímto individuum, zda pravdu dí či nás šidí! Můžete zřít? Žehl. Ba mohu zříti. Doktor. Můžete jít? Žehl. Ba mohu jíti! Doktor. Zda pán i cítí? Žehl. Ouvej, ouvej! Doktor. Může-liž číti? Žehl. Ovšem! Hepší Doktor. Na mou čest! toť případ zvláštní jest. Může chodit, státi, zříti – musím znova je ad coram vzíti, bych moh’ jasně zříti. Můj milý pane, nedokonané jest mé periculum. Máte hlady? 308 Žehl. Ba, chuť mám řádnou. Doktor. Žízeň též? Žehl. Ne. Žízeň žádnou! Doktor. Čím to as, povězte přec? Žehl. Právě jsem pil – to je ta věc. Doktor. Ze zkoušky té jsem pochopil, že člověk ten jen v mdlobách byl. Žehl. Aj, jaký div? já že jsem živ? Sbor. Aj, jaký div? on že je živ? Doktor. Prozatím není mrtev, nikoliv! Žehl. Anť nevinnost má dokázána, dýl zdržovat já nechci pána. (Chce jít.) Strážm. Pomalu jen, zůstaňte přec, nejasna dosud mnohá věc! Řekněte mi na příklad jen, odkud se vzal zde mrtvý ten? Žehl. Jaký mrtvý? Strážm. Jste slepý snad, aj hleďte sám, vždyť před nosem tu leží vám! Štět. Hahahaha! Sbor. Kdo můž’ to zde se smáti nám? snad naposled ten mrtvý sám? Strážm. Z podpostelí to znělo tam. Strážm. Ven s ním, byť to byl ďábel sám! Kdo jste vy? Štět. Já? 309 Strážm. He, mluvte hned! Štět. Já? hahaha! Já jsem, jak mne tu, pane, zřít, malíř Štětička Hypolit. Strážm. Nuž, pane Štětko, řekněte, proč se tak strašně smějete? Štět. Protože loutka to a žádná mrtvola! Kdož při tom, pane, smíchu odolá? Hahahaha! Sbor. Zde mrtvý ten že loutka jen? jak možno tak se mýlit jen? Žehl. Teď patrno již přec, že jsem já nevinen – a proto, páni, nechte jít mne jen! Strážm. Hned, hned! Co pozdě v noci tak jste vlastně tady dělal však? Co vedlo, milý pane, vás, k malíři v tento noční čas? Žehl. Já chtěl se, račte pozor dát – Štět. Ode mne dáti malovat. Žehl. Tu náhle tak – Štět. Jste přišli pak – Žehl., Štět. A další vše vám známo je. Strážm. Ha, jak směšné to sklamání! Osli jsme my nad vše zdání! I-a! i-a! Tutti. Policie se blámla zas! To stane se jí častěj as? Sbor. Nemějte za zlé jen to nám! 310 Žehl., Štět. Aj rádi odpouštíme vám! Sbor. Dík vám, dík vám, že odpouštíte nám! Štět. O spaní an není ani zdání, na sklenku vína vás já zvu již, páni. Ten div, jenž se tu právě stal, že krejčí z mrtvých vstal a žije dál, teď jásotem a cinkotem my oslavíme! Sbor. To je nápad v pravý čas! Vínko zas občerství nás! Žehl. Jednou nohou jsem již v hrobě stál, osud chtěl, bych žil tu ještě dál; nuž buď mu dík a čest, ten tam již všechen bo-bo-bol teď jest! Sbor. Nuž nalejte již sám, vína dejte zkusit nám! Lalala – ku chvále vínka nechť sklenka cinká – na zdar, na zdar! pijme jen! Žehl. Pánové drazí, mějte dík! můj vroucí dík! Sbor. Ať žije náš nebožtík, jenž málem dnes co nešťastník v hrob byl by kles’! Protož ať dlouho živ a zdráv náš nebožtík! Žehl. Můj vroucí dík! 311