Sylvestr „Svornosti“.

Sylvestr „Svornosti“. 1871.
(V pozadí jeviště výklenek, kterýž se dá zastříti oponou; ve výklenku na stupních trůn, na němž sedí Starý rok, stařec s dlouhým bílým vousem, na čele páska s letopočtem „1871“.)
„Svornost“, (allegorická osoba, vystoupí a shlédne starce). Aj, ještě zde, ty starý bláhovče, jenž mníš, že budeš dlouho ještě žít, co zatím stojíš na pokraji hrobu? Dost dlouhos žil a vládl světu již – teď jdi a hodnějšímu ustupiž! (Cinkání sklenic a jásání za scénou.) Hle, tam se z konce tvého radují, připíjí mroucímu ti na zdraví, a jásot ten i cinkot, křik a smích je zároveň tvou písní pohřební. Za hřmění děl a zbraní hlomozu 361 se’s narodil,narodil jak velký jakýs rek; teď sklenicemi tobě dozvánějí – končíš jak masopustní úterek. Náms naděje zelenou ratolístku ukázal z dálí, hned však závistiv jsi opět urval ji a hodil v zmar. Málo jsi dobra vůbec vykonal za celou dobu svého panování a nehrubý ti sluší za ně dík. Nuž, když jsi smutně začal, smutně žil, tož tedy aspoň skonči vesele! (Za scénou bujný smích a tleskot rukou; pojednou všecko umlkne a bije zvolna půlnoc; stařec na trůně zahalí tvář cípem svého roucha a klesá nazpět – opona zakrývající výklenek se stáhne a v okamžiku na to vyskočí odtamtud vesele:)
Nový rok (1872) (rozmarně). Tu jsem! Starý vzkazuje vás pozdravovat, neměli jste prý mu tak moc vyhubovat, čímž se stalo zcela nutně, že též skončil smutně. Ostatně, co on tu zkusil, nad tím prý by každý ztrnout musil, proto, kdy byste mu dávali i dukáty, nikdy prý se více nevrátí! To mne samotného leklo, že jsem vzkřiknul: hrom a peklo! to tam raděj ani nepůjdu! Leč co naplat – tropit ostudu – trůn náš nesmí osiřetosiřet, a proto jsem zdeť! Abych dokázal pak vám, že se více nelekám, tož si – pomsta jesti sládkasladka! na vás houknu zkrátka: 362 „Jářku! Co pak chcete, páni? Snad zas ňáké nové narovnánínarovnání, nebo papežské snad požehnání? nebo blahobyt a láci, či snad zase něco pro legraci? Chcete v tentoc novou politikupolitiku, nebo ještě ňákou republiku; chcete lacinější bytybyty, či snad „vandrbuch“ pro jezovity? Prosím, jen si poroučejte a pak si to sami taky dejte! Co se mé dotýče vlády, nechci s vámi žádné vády, protož pravím bez vytáčky plané: co se stát má, to se stane! Abych vám však něco sliboval a pak slovu svému nedostál, to po vezdejším svém žití, nechci na svědomí míti. Jen si také se své strany nedělejte žádné hany, přičiňte se ze vší síly, byste ve všem čestně závodili s ostatními kabrňáky v světě, jimžto pod rukou vše květe. Já vám mohu tu koncesi udělati, že nebudu příliš utíkati, byste, než zas dojde na nový, byli v starém se vším hotovi; po mé smrti pak, což zřídka jen se stává, provolali hromové mně „Sláva!“Sláva!““ (Posýlá hubinky na vše strany a vesele odkvapí.) 363