ADAMITÉ.

ADAMITÉ.
[39] Zpěv první.
Drahný čas mi v uchu zazníval přitlumený rachot bojů dalných, a roj duchů zápasících, valných listí vírem leb mi ovíval. Šumněji se vlna bitvy vznesla, válečný již obklopil mne hluk a v něm známá zaslechl jsem hesla, známé písně, známých bubnů zvuk. Poznal jsem ty zanícené zraky, bledých tváří děsné výrazy, zbraně jasné, rudé štítů znaky, praporů těch pestré obrazy. Zdálo se mi, sám že pevnou dlaní prapor nesu, bráním, klesám v dol, zapadaje v tísni mrtvol, zbraní, kopyt koňských, valících se kol. Než tu v náruč anděl nadšení zachytil mne, bílé na peruti vynesl z těch vírů, zemské rmuti, 41 nad člověckých myslí kvašení v písně výši, nedostupnou bludu, vášní reji, člověčenství trudu! ––– Ostrove! jak snící pachole v Nežárčině odpočíváš lůně, plný květů, šveholu a vůně zelené svých stromů vrchole obzíraje v modru hluboko – ó, jak’s ladný, tichý na oko! Ale v nitru tvém, kde stromů tlupy srážejí se v hustý, stinný háj, postavy se divotvárné kupí – Eden’s hříchu, vyvrženců ráj! Tamo na balvany mechem kryté pod zápletí větví mohutných sebrali se pestře Adamité. Mužové tu hledů urputných, opření o hrubé štíty, kýje, vynášejí svalovité šíje, čela hrdá, s nichž se vlasů mrak k ramenoum i na široký znak, po brunátné nahých ňader pleti rozestýlá v divé, pusté změti. Údy žula, ocel každá žíla! K nim se vinou přisnědlá i bílá ženská těla, jejichž lepé tvary pohrdají roucha třísní, cáry, derouce se volně na světlo. 42 Dvé tu ňáder, z mladičké co plece kalinami právě rozkvetlo, jak dvé hrdliček se z roucha klece dobývá. Tu v mohutnější hrudi nádherné dvě vlny obdiv budí. Slunce políbení plamenná žehají tu dívky šíji kalou, lýtko půvabné a nožku malou, sněhobílá, útlá ramena, onde k bujaré se loudí ženě s nahým mečem nahém na koleně. Ale v žen i dívek obličeji stíny bujných rozkoší se chvějí a jich ústa svěží vlnou svou, slastí zpitá, k nové slasti zvou. Lilito! jen ve tvé líci malé, v miloněžné tvojí postavě neviny se kouzlo neskonalé ubránilo vášní náplavě. Oblakem ti řásné roucha bělo obestýlá štíhlé, pružné tělo. Z kalu smyslnosti, chtíčů divých jako čistá lilie tu čníš a jak ptáče v rozvalinách sivých o zeleni, o blankytu sníš. Polo’s dítě, polo panna již! Dosud neseznali hoši, muži, že se poupě proklobává v růži, dosud žárem očí plamenných neroztál tvé nevinnosti sníh. 43 Zítra snad – než vari pomyšlení! Usmívá se sněžná Lilita, oko její černé v libém snění pod heboučkou řasou prokmitá,prokmitá. Tamo Samson – na paveze sedě, z pod obočí svislých mračně hledě – obrovitým tělem trčí z davu. O koleno jeho opřev hlavu hošík bledý svislou kučerou vzírá k němu s dětskou důvěrou. Vedle Jubal – věčný smíšek ten – spoléhaje ověnčenou skrání na klín dívky, jež se k němu sklání, širokým jej stíníc lupenem, štíhloboká, plná jarní vnady – okazuje bílých zubů řady. Peřestý ten obraz doplňují starci šeří, jejichž suchá těla přímo strmí dosud, jejichž čela rozoraná sněhy ovlňují stíníce ty tváře zvětralé, oči přísné, vilné, zchytralé. Pod balvany háje na mýtině z kůpy větví oheň praskavý rudě šlehá, kouř se valí sině; nad ním tři se chvějí postavy. Uprostřed tu Mojžíš, vůdce davu, vznáší sluncem ozářenou hlavu, 44 s nížto k šíji, po ramenou plných, s vousem hustým po kožený pas ve vlnkách se zlatých, nesčíslných čeří krásný přebohatý vlas. Smyslnosti přepych, velké snahy, nadšení i něhu, temný vzdor vyrážejí lící směrné tahy, temný, vlahý, pronikavý zor, kyprý ret, vypouklé čela žíly – obraz mužné lepoty a síly! Na pravo a v levo dívka luzná, – večera i jitra vnada různá! Jedné světlá kadeř ostýlá líce rozmarné a jasné cele, z nichž dvé očí tmavomodrých směle do světa své blesky vysílá, řadou perel ústek svěží vlna v rozmařilém blýská úsměvu, hrdě týčí postava se plná v bujných ňáder jemném záchvěvu. Štíhlejší je dívka po levici, báječná jak luny princezna, zasnoubená noci králevici – snivě bledá, temně líbezná. Černý mrak jí spánky obestírá, líce vábný obletuje sen, onde v důlku šeřivém se sbírá, v růži rtů je tuto zapředen, v řase stinné zamyká se tejně a zas vyletá co hvězdy kmit. 45 Krásou různé jsou, než vábné stejně Ada rusá, černá Sulamit! U nohou jich bez ladu a skladu strmí kupa věcí dobytých z chrámů hořících a ssutých hradů, s mužů padlých, děvic ubitých. Přílby křídlaté tu, panské hávy, pergamény s vybledlými právy, štíty pestré, meče, třemeny, náušnice, skřínky, prsteny, kalichy tu dřevěné i zlaté, obrovské i mísy, poháry, obrazy a sochy, kříže svaté, lampy, bible, kněžské taláry rozedrané, blátem ukálené, krví zbrocené a popálené. – Mojžíš (zdvíhaje bibli).
„Hle, tu kniha, nad níž svými blesky strašil židů zamračený bůh, hle, tu kniha, v jejíž vetché desky uvěznil se člověčenstva duch. V této knize srdce lidstva zpráhlé stověkou se plísní pokrylo, a z ní bludů pásmo neobsáhlé nad světem se temně rozvilo. 46 Sponka tato věkem zrezavělá zamykala člověčenstvu ráj, za ní zima pověčná se tměla, venku věčný usmíval se máj. Tato bájka velká o Jehově myriády duchů uspala, tak že v těla člověčího krově božství jiskra zhasla bezmála. Až tu člověk jeden – Ježíš jmenem – na trůn dávný boha člověka opět zvýšil, na rtu zaníceném slova pravdy nesa pověká. Než on zbloudil, nedověřil sobě, smrti stín mu duši zakalil, satan-člověk potupil jej v hrobě a naň kámen bludu přivalil. Však duch božský, skrytý ve člověku, v nás se dočkal nové obrody ve své síle, neskonalém vděku, co král světa, vládce přírody. Není boha kdesi ve prostoře, v nás je Bůh, my sami bozi jsme, v prsou našich celé božství moře vlnou šumnou, velebnou se dme. Bez nás v pustý hrob se vesmír hloubí, mrákotou se šíří, slep i hluch, 47 námi jedině se pojí, snoubí s mrtvolem tím velkým živý duch. Bez nás vesmír beztvárný a divý příšerný co chaos prasvěta, naše vůle mohutnými kyvy křídel svých veň duši třepetá. Naším okem svět se v sobě shlíží, naším srdcem cítí jedině, naší myslí v bezdna svá se hříží a se sloní ve své výšině. Věčni jsme! Zda plitka kovu zruší, jedu krůpěj, padající strom srdce to, jež za svět celý buší, myšlénku-li božskou v mozku tom? Věčni jsme – a věčni v tomto těle, země ta jen duchů živný peň, nad námi se siná pára stele, dole bezdná šklebí prohlubeň. Kromě nás ve světa výši, důle nebytuje zlý ni dobrý duch, nevévodí zlá ni dobrá vůle – člověk, člověk sám je satan, bůh! V něm zdroj všeho – peklo, nebe otvírá se v duši člověka, ve svých démonech se děsí sebe, před sebou se koří, pokleká. 48 Však my víme, zde že božství schrána, biblí jedinou že tato hruď. Tož ta kniha rukou lidskou psána rukou lidskou utracena buď!“ (Vrhá biblí do ohně.)
Adamité.
„V jiskrách umírají bludu slova, dýmem prchá stvůra satanova. Není boha zde ni nad hvězdami – v nás je bůh a my jsme bozi sami!“ Ada (vrhá prsten do ohně.)ohně).
„Život náš – noc svatební božská, nekonečná, v jejíž stínech rozkoše lampa hoří věčná. Studu jsme a věrnosti cetkám výhost daly, pásy s boků strhaly, ňádra rozpoutaly. Volně jako meteór světa hloubí, šíří láska naše plamenná v bujném letu víří. 49 Boží jsme my nevěsty, věčně mladé, krásné, v oku vášně jiskra nám nikdy neuhasne. Vnada naše svěžesti nikdy nepozbude, na rtu sladký polibek věčně pláti bude. Naše lůžko svatební květů pestrá tíseň, nad ní větve mrkavé, slavičí v nich píseň, tu a tamo prokmitá blankyt převysoko, listí jemným soumrakem kolouší plá oko, motyl svatební nám šperk do kadeří sází, les nám snubní komnatou, ženichem, kdo vchází... Život náš – noc svatební božská, nekonečná, v jejíž stínech rozkoše lampa hoří věčná!“ 50 Sulamit (vrhá evangelium do ohně.)ohně).
„Bez lásky co svět? – Oj, bledý trup, nad nímž nebe vznáší se co sup přeohromný, věčně hladový, nad nímž vane zápach hrobový. Láska jen tu spoustu mrákotnou prochvacuje silou životnou, onať k zemi touhou planoucí slastí pláče hvězdy kanoucí. Bez lásky – co život člověka? Mrtvou pouští cesta daleká. Taký život – nudu jedinou – směnila bych hrobu tišinou. Věčnost bez lásky – to věčný skon, nebe bez lásky – to nudy trón, božství bez lásky – to smutná báj, láska jen mé božství, věčný ráj. Šíroširý svět mi lásky chrám, lásky víru krásnou vyznávám, věčně tisknu k zaníceným rtům sladké lásky evangelium!“ Adamitky.
„Nevěsty jsme boží, věčně ladné, mládí květ nám v líci neuvadne, 51 k nechladnoucím přivíjíme rtům sladké lásky evangelium.“ Mojžíš (stáčeje vetchý pergamen.)pergamen).
„Hle! tu člověk drzý, loupeživý v lidské krvi omočiv svůj spár zákon vepsal pochmurný a divý na osličí kůže bídný cár. Sobě vavřínů a révy sklizeň, trní bratrům ve vlas zavíjel, neuhasiv bitvou krve žízeň, práva mečem lidi zabíjel. Vejdi do plamenů, pekla bullo! s tebou vše, co zákonem kdy slulo! Nad knihami řádů, pergamény, nad pečetí, znaků titěrou z lidské hrudi zákon bezezměnný neúmornou září literou. Pronikajíť věčné jeho blesky řízy soudcovské i práva desky, jimiž bláhovec jej zastínil. Běda tomu, kdo se provinil proti svatým jeho přikázáním! Z každé šlépěje za jeho mez vylíhly se hlízy s moru váním, chorob hejno, lítý smrti běs. Než, kdo věrnou pravicí jej svírá, věčně blažen, nikdy neumírá! Jak to roucho, jež mi bedra tíží, odvrhuju lichý mrav a stud; 52 nad zlomenou řádu, práva mříží rozepni svá křídla božský pud. Co ten velí, právo jest a svato, jím se v Eden proměňuje svět, člověčenství dechem jeho vzňato v tisícerý rozvíjí se květ. Bludu dílo zasvětíme zkáze: víru lichou, mravy, zákony, majetek – ty mrzké lupu hráze – okov rabů, stavů přepony. Přes oltáře, trůny zapálené, vymýtěný modloslužby háj, společnosti sloupy povalené – vrátíme se v dávný lidstva ráj. Jako fénix nad popelem věků vzplane člověk ve prvotním vděku! Nebude ni rabů ani pánů, bohatých ni chudých údělů, nebude ni vlastních, cizích lánů, nebude ni chotí, manželů. Bratří, sestry! rozzvučí se kolem lásky hymnem blahým, pověčným, svět nás všechněch velkým bude stolem i též ložem bude společným!“ Adamité, Adamitky (líbajíce se vespolek.)vespolek).
„Bratří, sestry! ozývej se kolem přeradostným hymnem, pověčným, celý svět nám společným buď stolem, milosti buď ložem společným!“ 53 Mojžíš.
„Ale bludný svět – ten černý voj – na hrudi své modly, skřítky nesa pod křídloma povzteklého běsa proti nám se sbírá v divý boj. Brzy uslyšíte brannybranný hluk, koňů ržání, vozů, bubnů zvuk. Papeženci, husité se spojí k zoufalému proti pravdě boji. Jako v patách skály úporných smečka vln se vzteká potvorných, takto kolem hradu světla, dobra zaburácí vášeň bludu obra. Však my smrť, jež v málomocném vzteku jatá u našich se choulí nohou, rozpoutáme; v divém hrůzy jeku srp obrovský bleskne pod oblohou k žatvě bohaté; mrak supů, kání rozestře se nad krvavou plání. Slepi, bratři! budeme i hluši: něžný zrak ni šíje bělostná, dětský úsměv, prosba žalostná milosrdím neuchvátí duši. Bijme! hubme! – celé bludu plémě vyhlazeno budiž s vrchu země!“ Slova tato duši bojechtivou vnesla v kůpu Adamitů snivou: s balvanů se mocné postavy do večerní týčí záplavy, 54 prsa dmou se, oči divě koulí, zvučí luky, plné chřestí touly, meče, kýje míhají se vzduchem a hlas jeden proniká tím ruchem: „Očisti se krví země celá, vyvraťme, co stojí, od kořene, nad chrámy a trůny rozbořené světla korouhev se vypni skvělá!“ Ale Mojžíš – rukou vážně kyna – slovem poklidným tu bouři tiší: „Zítra hubme Satanova syna, pro dnes rozkoše se chopme číší! Na kobercích květů, v libém šeru objímejme vábnou boží dceru; blaha zdroj, co ze rtů sladkých prýští, rokytím se stinné řasy blýští, v ňáder lahodném se vlní vděku – pijme dnes i zítra – věčně věků!“ Zpěv druhý.
(Hvězdnatá noc.) Henoch. Adam. (setkavše se v háji.)háji).
Henoch.
Dávno-li, co’s vrcholů těch šumy oblíbil si, tichou samotu, dávno-li, co hnízdí tvoje dumy v nejdivočším větví zámotu? 55 Slyš a viz! Tam v dáli plesné zpěvy, kolem ohňů míhají se děvy. Což můj Adam švarný, veselý zošklivil si lahodné ty zjevy, rusalčích těch sborů ševely? Což ni Judita ni Lea smavá, Ada rusá, Sulamit ni tmavá, což ni jedna z božských krásavic vděkem svým tě neupoutá víc? Adam.
Nevábí mne více řasy stínem žhoucí oko, bujných roje vnad, pohár vášně ověnčený blínem pod nohy jim vrhám – navždy snad! Duše má se z kalu toho hrouží, střásá nízký rmut a výše touží! Henoch.
Aj, tvá noha překročila mez, již ti naznačil náš velký kněz. Víš-li pak, že’s zrádcem hotovým víry Mojžíšovy? Adam.
Vím to, vím! Henoch.
Však ty rovně víš, že ani ve mně nevzklíčilo Mojžíšovo sémě. 56 Nezbožňuju více láskou zpitý děvy zrak ni bílé, pružné ňádro; nejsmeť, nebyli jsme Adamity – a přec Adamitů jsme my jádro. Co já pracně, volným postupem, zmařeného žití výkupem vymyslil a zkusil, našel, zbádal, proč jsem zašel v dálnou cizinu a jak pavouk v pergamén se vpřádal, co jsem koupil za svou mizinu, co jsem vyčetl z té bible velké, jejíž písmo hvězda, kámen, květ, jejíž vazba nekonečný svět, za čím probředl jsem šíře mělké lidské nauky k pravdy hlubinám, nad čím vpadla, zvraštěla má líc, až ji objal sněhů časných rám – všeho výsledek: to velké nic, v němž se uzavírá pravda celá, blesk ten žhavý, děsně svítící, vyhýčkaný v mracích mého čela, jím jsem zbudil bludu lítici, zbouřil divý Adamitů pluk. Mojžíš učeň můj, však – nedouk! On se k nauce mojí nepovznesl, k sobě snížil ji a sebou sklíčil, prostoty své rysy do ní vnesl a blud nový proti bludům vztýčil. Hle, já dětské obraznosti stvůry, boha, nebe, okřídlenců kůry 57 a ten celý nadpozemský pych – všechno, všechno strhal k nohoum jich, vyvrátil tu báji nesmrtnosti, věčné odplaty a hříchu, cnosti; roztrhal ty liché záclony, které halí věčné zákony hýbající světem, říší duchů v pravidelném odměřeném ruchu, rozkotal ty modly, kterým po věk klaněli se v mrzké porobě, z hvězdného by bludiště se člověk v sebe vrátil – přestal na sobě –: duše jejich ve tmách pokleslá přejasnou tu záři nesnesla. Oni cetkami té vetše staré zaclonili její blesky jaré. Tak lid – ve své nedůvěřiv nohy – utíká se k staré, zvyklé holi! Zboř kol kolem všechny jeho bohy, on si za boha sám sebe zvolí: před sebou se klaní, v čelo bije, koří se své síle, lepotě, mysli hloubce, vzletu fantasie, vášni prudké, klidné lopotě, a když nemá ani stínu cnosti, klaní se své čiré ničemnosti! Adam.
Pravda, Henochu, že mlhy plitké, do nichž podání mne zavilo, 58 rozptýlil jsi sluncem nauky břitké, než to slunce poušť mi zjevilo! Ve tvých očí pronikavých žáru kněží báj se rozplynula v páru. Veden tebou navždy opustil jsem dětské víry divuplnou říš, vírem prudkých vášní zašustil jsem, na dno rozkoše vychýlil číš. Mrákotou se duch můj obestírá – však ta chmura v podoby se sbírá. Přeludy, jež zažehnal jsi kdysi, naděje a snové mladých let,let v bývalé se odívají rysy, v duši malátnou se vrací zpět! Zřícena tvé nauky ohrada, odevšad mne tísní záhada. Onať časem v době požitku z řasy hebké, velkých dívky očí meteórem vstříc mi povyskočí, třepetá se rosou na kvítku, šeptá hájem, bouří hlučí temně. Zdá se mi, že příroda se chví, okem blýská, rtoma hýbá jemně, jak by zjevit chtěla tajemství, – však to slovo velké, vševýrazné na jazyku ztrnulém jí vázne. Jako loďka po neznámém moři potácím se, pochybností míč, vše, co stálo, nade mnou se boří, k novým základům kdo zatkne rýč? 59 Nuže mistře, ty mi rozřešení záhad těchto dej a pravdy zvěst, dosti dlouho říkal’s, čeho není, za to nyní povídej, co jest! Upevni mi půdu kolísavou – tážu se – ty věčně vrtíš hlavou! Henoch.
Netaž se! Toť pravá odpověď, nemudruj a života si hleď! Otázka tvá odpovědi nemá, k ní i prorocká jsou ústa něma, rozešli ji hromem v šírý svět, ohlasem ji vesmír zahřmí zpět! Kdyby člověk myriády let nad ní šedivěl a hlavu chýlil a duch jeho stárnutím se sílil, prohluboval, k nebi vyrůstal: on by stejnou odpověď ti dal jako robě, jehož rtové malí první slůvko maní zašeptali. Rovný bláhovec, kdo s němou, hluchou přírodou se dává v porady, onať k tuše odpovídá tuchou, na záhady věží záhady. Zadívej se v jarní kvítko její: ústka jeho něžná, líbezná sladkými se zjeveními chvějí – významu jich nikdo nesezná. Nikdy z kolébky své vonné, stinné 60 douška líbezná se nevyšine, aby zašeptala v ucho tvoje divukrásný, nevinný svůj sen, tajemství by svěřila ti svoje, tiché kouzlo, něžný půvab ten. Po kamzičích stezkách vystup vzhůru tam, kde obr skalní proráží sněžným diademem sivou chmuru – na trůn oblak, nebe zápraží. Vystup tam, kdy burných vichrů vztekem vrchole se sosen spínají nad propastmi, vzduch se plní jekem – nesestoupí bůh ti k Sinai, nevryje ti bouře svými blesky pravdy zákon na kamenné desky! Nadarmo i hádáš, co ti píše hvězdnou literou ta modrá výše. Kdo ty hvězdy – světů zlatých davy – v nesčíslném, krásném výboru rozhodil tam ve vír kolotavý do bezdného světa prostoru? Z praducha-li velebného náhle myšlénky co božské vysršely, aneb z hmoty věčné, neobsáhlé ohnivým se deštěm rozpršely? Všemocná-li vůle ustálila jejich letů šíré obvody aneb se jich spousta skutálila v siné bezdno z lůna náhody? 61 Snad že obrovské ty koule hostí duchy jiné v jiné podobě, v nekonečné změně, rozličnosti, v neobsáhlé věčné obdobě. Snad ty možnosti, jež sobě vkládá ve známého člověk mezery, z nichžto sen svůj pestrý vějíř skládá, muky, slasti, krásy, příšery, ďáblů reje, cherubínů zpěvy – všechno, všechno tam se skutkem jeví. Snad že tyto světy veškery v řebříku jsou články Jakubově, po nichž duch se v stálé poobnově jako motýl s květů na květy, se světů se nese na světy – krásnější vždy rozpínaje křídla – do velkého slunce – všeho zřídla. Snad i nekonečná světů říše, kterouž vládne zákon jediný, má svou mez a vůkol níže, výše jiných říší strou se tajiny bez prostoru, bez času a ruchu – nepřístupné člověckému duchu. Snad a snad – než veškeré ty snady nevyváží šedý chlup mé brady! Adam.
Než co na té hroudě, neprůzračnou obklopené mlhou kolkolem, nasytiti může duši lačnou –? 62 důstojným-li žití úkolem jísti, píti, stavěti a bořit a své bídy dědice si tvořit? nudu snášet, hanbu, bolesti, utonouti po té v nezvěsti? Krůpějí tu hasit moře žízeň, lapat blaha stín, jenž s pola trýzeň? K čemu nám ta křídla přeohromná, které duch náš k letu rozpřahá, když je pouta víží nerozlomná, v důl je noří těžká závaha? setřásti je moha ruky hnutím nač tím bytí břemenem se smutím? Henoch.
Úkol života! Tenť prostě: žíti! bráti vše, co podává ti světsvět, a byť málo – málem za vděk vzíti, trhati, kde jaký vábí květ. Uprav si tu pobyt vděčný, blahý – požitek buď cílem každé snahy. Ve veliké skříni přírody dosti dřímá utěšených vděků, hříček něžných, truchlivosti léků, velebnosti, krásy, lahody, vybírej ty dary ve skromnosti – pro věk lidský jich tam věru dosti! Nevysílej zrak svůj v dol ni vzhůru v nezbádanou kol do kola chmuru, uskrovni se ve světlém tom kruhu, 63 chudé gloriole života; než se rozhlédneš v tom světla pruhu, snad tě věčná shltí temnota! Hleď, ty’s pravý Adamity rub! Mojžíše tak mocným víže vděkem ve své valy těsný země srub, že tu hodlá žíti věků věkem, že i na smrť rukávy si kasá, slabá bedra nesmrtností pásá. Bláhovec! Kam koli ucho skloní, odevšudy zmaru srp mu zvoní. Život světa věčné umírání! Obr zmaru hrozným kladivem máchá tamo po nebeské báni, že mrou světy v dešti ohnivém; smrť se v hebké pavučině spřádá, větrem vane, sedlá vlny záda, červem hryže, v něžném květu číhá, bleskem rudým v temnotě se míhá. Hyne vše, co roste a co pučí, barvami se šatí, hýbe, zvučí, a jak vůně z květu vyvane, tak i duch tvůj býti přestane! Adam.
Slovo tvé mne, starče, nepřesvědčí! V útrobě mé jakýs tajný hlas bez ustání jiné vede řeči a byť tlumen, vždy se zdvihá zas. Praví mi, že hvězdu z této hlavy pronikavým leskem zářící 64 ve vír světů temný, kolotavý – neuhasí doba mařící. Praví mi, ta peruť myšlénky, která rozpíná se světa šíří, jejíž let až k nejvyššímu míří, nesvěsí se v hrobu výklenky. Praví mi, že toto vědomí, jímž se člověk v sebe sama hříží, ve své vlastní bytosti se shlíží, neutuchne dechem pohromy. Praví mi, že toto hnízdo ducha, v němž se rodí nesmrtnosti tucha, všebořící vichr nerozcuchá. Praví mi, že vede smrti stín v převelebný nesmrtnosti týn, že tam zesládne, co tady mučí, utiší se citů vlnění, každý puk tam v růži plnou vzpučí, každá touha dojde splnění. Usmíváš se. – Nedobře-li sluší nesmrtnosti zář mým kadeřím? Nu, já sám hlas tento tlumím v duši, věřím časem – časem nevěřím! Než v tom stálém pochybností víru tvou již, starče, rukou pohrdám, – neskytáť mi útěchy a míru, – duch můj temnem potácej se sám! Jižtě vidím, propasť bezedná že nás oba do hrobu až dělí, nikdy duch můj s tvým se nespřátelí, 65 nauka tvá mi rmutna, šeredna. V oku tvém jsem hledal maják stálý, hvězdu vůdčí, duše kvasné mír, teď ty oči do duše mne pálí, a zpět klesám v pochybností vír. Dobojuju sám své hrudi boj, nechať zvítězím, nech složím zbroj! Kráčej cestou svou – byť pohodlně – já se pustím po bouřlivé vlně ve poznání přístav daleký – dlaně ty se loučí na věky! (Odchází.) Henoch (s úsměvem hledí za ním).
Zpěv třetí.
Obrovského dubu na mrtvole, v mechovém co stlívá rubáši, Mojžíš sedě jako na prestole hrdostně své čelo povznáší. Věnec lepých, polonahých žen kol do kola pestře rozložen, v oku sen a na rtech úsměv líný; v pozadí se kmetů šeří stíny. Stranou Adam o mohutný kmen opřev čelo, v lesní kořání dumavé své zraky uklání. 66 Náhle vznesl je. Neb háje lem oživil se různým ševelem, zvuky cimbálů a vřavou plesnou; již se tlupou veledubů těsnou Adamitů noří postavy – vracejíť se z ranní výpravy. Zdar jim sálá z očí; čela, kýje věnčí zeleň; přebohatý plen mužů tíží plece, bedra, šíje, sklání hlavy prostovlasých žen. Ale kořisť nejkrásnější sobě obr Samson k ňádru přivíjí: dívku krásnou ve hluboké mdlobě chová v loktech – bledou lilii. Pružná vnada štihlounkého těla zlatohlavem zaskvívá se celá, jehož květů kalich plamenný drahými se třpytí kameny. Roucho těsné objevuje plně údů vděk a v něžné, zlaté vlně nastiňuje ňáder jemný ruch. Kolem hlavinky se zlatý kruh poslzený drobných perel jasem prosmyká jak hádě světlým vlasem. Muka nedávná své stíny stele v líci malou do sněžného pele, v očka brvou hebce zastřená, v ústa jemně pootevřená. Ve střevíčku zlatém svislá pata omdlelé se třpytí děvice, 67 k zemi volně ze třepení zlata sněhobílá visí levice, pravice pak mimoděk ovíjí nachýlenou Samsonovu šíji. Dvojnásob ten půvab dívky něžný, světlosť kadeře, běl tváře sněžný, zlaté roucho, z jehož stinné řasy kmitají se perel bílé jasy, drahokamů záře všeliká v zarostlé a zahalené koží Samsonově hrudi vyniká; vousů jeho noc zář její množí; jako zábřesk slunce v mrakavě v pochmurné se třpytí postavě, jež k ní čelo rozorané chýlí zdýmající vypuklé své žíly, svěšeného mračně z pod obočí velké, zarudlé k ní sklání oči. Teď ji k noze Mojžíšově skládá; povstal Mojžíš – vysvětlení žádá. Samson.
Pod horami, v temném borů věnci, na blankytném ňádru jezera,jezera před kacířským cepem papeženci do ssutého prchli kláštera. Hrstka rytířů a kněží, mniši výrů, sov se stali tovaryši, 68 upravili v oltář černé rumy, mísili své žalmy s lesa šumy. Vyslídili jsme to doupě bludu, přikradli se jako vlci v stáj – rázem všechny bez námahy, trudu v kýžený jsme dopravili ráj. Adamita.
V ústrety nám – zraky výše k nebi – nahrbený k zemi tíží let, s poletavým sněhem kolem lebi vynořil se z chrámu suchý kmet. Svátosti on kolísavý třpyt nesl před sebou co jasný štít. Rozmáchl se Samson kýjem svým, zatřásl se rázem hromovým šírý chrám. Kněz jako blesku ranou na podlahu pestře vykládanou poklesl; leb sněhem zdobená zarděla se krví; roucho zlaté s ramenou se svezlo rozepjaté; svátosť roztříštěná, zdrobená, v pádu třeskném na podlahu chrámu zapršela deštěm drahokamů... Jiný.
Přes mrtvolu vyzáblého kmeta vkypěli jsme horskou bystřinou; rytířů tam blýskala se četa 69 ocelovou hrudí šupinou, přílbic křídloma a štítů znaky, mečů ježí, plamennými zraky. Však jen krátko třpytivá ta hráze na krvavé stavila nás dráze. Přes hromadu obrněných trupů k oltáři jsme již se prodrali, kde se v pestrou, uděšenou kupu ženy, dívky, starci sebrali. Jako vichr ve kvetoucím sadě, bouřili jsme v půvabů tom skladě, oj, což svištěl vesele náš kýj na leb vlnivý a hladkou šíj! Kain.
Na kamenné desce, mnichů hrobě, mladistvá se matka choulila, k ňádru krásné přivíjejíc robě ustrašeně zraky poulila. Chvíli zřel jsem pěkné na skupení – matka zděšená své robátko šatem zastřelazastřela, jak pod lupení ukrývá své růže poupátko – zafičel můj cep a rudou vlnou zbrodil poupátko i růži plnou. První Adamitka.
Na oltáře stupni v plné zbroji obdán září oken barvitých 70 k nerovnému hotovil se boji zbylý vůdce branců pobitých. Z pod vysoké přílby, ostnaté nořil pohled vzdorný, vyzývavý do vražedné kolem sebe vřavy; s mečem nahým v ruce kostnaté postavil se za štít svojí dceři, která za ním hrůzou zmrtvělá bledší na oltáři anděla vyzírala světlou pod kadeří. Hle! tu leží strachem omdlelá! Opodál ní svižný, štihlounký panoš čapku sešinuv si v čelo, nad níž péro strakaté se chvělo, jako dívka něžný, bělounký klidně zřel, jak vražda kolem hýří, jak by sám byl kouzlem obrněn, na rtu první bělalo se chmýří, v oku svítal první lásky sen. Místo zbraně loutna po boku zvonila mu. Moje dýka bleskem utkvěla mu v srdce hluboku; k zemi sklesl v krve potoku. Však se vypjal ještě na posled, upřel na dívenku mroucí hled, naplněný rozloučení steskem, a pak sáhnuv na krvavou hruď do mramoru vepsal: „S bohem buď!“ Tuto loutnu z tuhé náručí vydrala jsem bláhovému junu: 71 záhy prst můj kvílivou tu strunu veselosti zvukům přiučí! Druhá Adamitka.
Za kněžicí stará, pitvorná choulila se strachem komorná. Pocuchaný vlas jak suchý len kolem skrání zapadlých se spřádal, v přepodivné záhyby jí skládal úchvat hrůzy tváří pergamen. Její ústa zvadlá, bezzubá vysílala modlitbiček davy o strážného k nebi cheruba. Při tom vějíř pestrý, třepetavý z návyku své paní nad hlavou rozvívala dlaní třesavou. Ukrátila jsem jí chvíli zlou, sprostila té tíže ruku mdlou. Adamita.
S vůdcem papeženců tuhý boj Samson svedl, vítěznou než ztopil patu v krve odpůrcovy zdroj. Kain.
Já tu dcerky omdlelé se chopil, abych rozškubal ten pekla květ; ale Samson odstrčil mne zpět prudce tak, že div jsem neklesl. 72 „Tato dívka,“ zpurně zahlesl, „bude perlou v Adamitek sboru!“ Nuž ty, Mojžíši, buď soudcem sporu! Shrnuly se divé postavy nad líbezným papeženky vděkem, jedněch obdivem, a jiných vztekem zrak se rozplamenil bádavý. Ženy, děvy s němou závistí obzírají nevídanou vnadu, starci vilní, hladíce si bradu, kochají se hledů kořistí. Jinochů a mužů do kola žasem zor a touhou plápolá. Na mžik dívka k síle životné probrala se z mdloby mrákotné. Divukrásně z poubledlé líce kadeří těch světlých pod oblaky zamihly se temné, vlahé zraky, povybleskly z víček v jasném letu jako poslové dva jiných světů... našedše jen hrůzy chvatně zas do hedbávných utekly se řas. První Adamitka (hrajíc na loutnu.)loutnu).
Panic švárný v záři luny v sadě zatmělém rozvíval ty zlaté struny touhy ševelem. 73 Zpíval o hvězdnaté báni, růži, motýlu, o dvou srdcí milování v temnou mohylu. Nudná je ta píseň stará, lepší umím já, kterouž dýše vánek jara, jitřní slunko plá: Že ta láska polním květem pučí, odkvetá, do srdéčka ptačím letem vniká, odlétá; že ta láska stárne, mládne, lační po chuti, do klece ji chtění žádné po věk nevnutí; že jsou zvuky, črty holé cnota s věrností, blázen, při plničkém stole kdo se upostí. Až si, kněžko, těmi slovy duši rozhudeš, nudné loutny panošovy navždy zabudeš. Druhá Adamitka (povívajíc nad zajatou vějířem.)vějířem).
Spi, mé dítě krásné, zlaté! vějíř pestrý se skrání, 74 s tvářičky ti boubelaté žár i mušky zahání. Chůvička tvá dlouho bděla, k andělům šla nyní spat, však tu vějíř zapomněla proklínaný tisíckrát. Vějířem tím trudno kývat v líném hodin posuně, za to sladko pod ním snívat o hubinkách, o luně... Býti urozenou paní, cnostně ubíjeti čas krasší je, než scvrklou dlaní mušky honit s líných řas. Sni, že’s pyšná, cudná kníní – nebudeš jijí nikdy víc, nikdy víc ti neostíní pestrý vějíř snivou líc! Samson (k Mojžíšovi.)Mojžíšovi).
Přijmi dívku v Adamitek sbor! Kain.
S mečem v ruce rozhodni ten spor. 75 Mojžíš (pozíraje k zajaté.)zajaté).
Nemůž’ příšerný stín hrobový zatemniti půvab takový. Hvězda božství nad čelem jí září, božský vděk se zapřádá v té tváři, božský dech tu rozvlňuje hruď – bohů sestrou dívenka ta buď! bohů sdílej rajské úděly! Adam (poklekaje, šeptem.)šeptem).
Věřím, nebe, ve tvé anděly! Zpěv čtvrtý.
Zelenavým háje soumrakem Adam bloudí. Darmo letem bzuče kolem něho brouk se kmitá ruče zlatoskvoucím křídel povlakem, hruš naň divoká své květy hází, za roucho jej husté chytá mlází, nadarmo i z dálky plesné šumy vábivě mu obletují sluch: nevyrušíť z hluboké jej dumy lidská vřava, háje tichý ruch! Však tu rázem u nohy mu právě zavzněl cimbál ve vysoké trávě, 76 zvonků drobných zamihl se třpyt. – Vzhlédl Adam – před ním Sulamit. V bujném poskoku co svižná laň štíhlé boky z pasu vymykajíc, cimbálem se půdy dotýkajíc vznáší k němu lichotivě dlaň. Ňádra její bouřlivě se dmou; kolem hlavy něžné, pochýlené tmavorudé květy rozptýlené prozírají vábně vlasů tmou. Oka záblesk, řasou přitmělý, poutkvívá na něm touhy plný, a rtů ladné, chvějící se vlny za povzdechů svůdně ševelí: „Již tě mám! Teď neuklouzneš více! Čekajíť již tebe krásavice. Pojď již, pojď! Ten věnec kusý, zvadlý svěžími ti květy nahradím, hubinkou ret suchý, povychladlý, k úsměvu a písni naladím! V kole vířivém, kde cimbál zvoní, poletíme těsně objatí, jako vichrem, že v má ňádra skloní hlava tvá se sladkou závratí. Ach, ty mlčíš, v líci mrak a led – odvracíš svůj obličej i hled! Což se náhle rozprchly mé vnady; retů libá svěžesť, oka pal, dlouhá řasa, stinný důlek brady, 77 jejž si vděků skrýší nazýval? Což mi noc ta kadeř obílila, rozorala pluhem strasti líc, ztepilé mi tělo nachýlila – což již nejsem Sulamita víc? Sulamita, již jsi nazývával andělem svým černým, perlou děv, nad níž zrak tvůj obdivem vždy zplával a ret šuměl věčný chvalozpěv? Sulamita, kterou’s nocí hýře ve vášnivém často výbuchu, v lokte jímal, do kola s ní víře, vysoko ji vznášel do vzduchu, hubinek jí deštěm ohnivých roztavuje hrdla, ňáder sníh, že až v sladké poklesala mdloby –mdloby –“ Adam.
Nikdy již se nevrátí ty doby! Tvář ta krásná nemá pro mne vnady, černá kadeř tvá mi sněhu sloj, z řasy hedbávné a z důlku brady rozprchl se pro mne vděků roj! Ni tvých sester náruč, pohled žhavý ledy ňáder mých už neroztaví! Vrať se, Sulamito, v plesný ruch, oblažuj tam hochy, silné reky, kteří plně ocení tvé vděky, lichotami opojí tvůj sluch. 78 Pospěš tam a nemař chvíli drahou lichým slovem, neúkojnou snahou! Sulamit.
Nuže slyš, můj milče bývalý, všechno, vše ti ret můj odhalí! Věz to již: ze sboru Adamitů srdce mého žádný nedobyl, ty’s jen bledou, truchlou Sulamitu svatozáří lásky ozdobil. Což jsi nevídal, jak v mužů kruhu tebe jen mé oko hledalo, u nohou tvých něžnou za posluhu vzdorovité děvče sedalo? Ty kdes nebyl, hynula jsem nudou: bez tebe mi zeleň v suchou klest, květný dol se měnil v rokli chudou a cimbálu zvuky v pustý chřest. Líbala mne ovšem ústa mnohá, však jen tvůj jsem cítívala ret, s mnohým v tanci vířila má noha, však jen s tebou opouštěla svět. Tvým jen stínem bývala jsem za dne, o tobě jsem snila každou noc, a teď z veselí v ty stíny chladné zvábila mne k tobě lásky moc! Adam.
Mýlíš se – to lásky plápol není! Vrtoch to, jenž do rána se mění. 79 Však jej brzy obraz mužů jiných ve vrtkavé duši zacloní, vyplaší jej úsměv z víček stinných, ze srdce jej cimbál vyzvoní. Brzy jiní vylíbají rtové s čela ti mých políbení sled – brzy opojí tě kouzlo nové, různých květů stejně sladký med! Sulamit.
Nikdy! nikdy! ni slov takých jed od tebe mne nikdy nezapudí! Ó, již vím, proč Sulamit tě nudí! Pranová tě oslnila vnada – ona kněžka studem omdlelá! Jablko tě vábí arcihada z ručky líčeného anděla. Nasytil’s se růží plných, pyšných, nevinnou teď hledáš sněženku, zanášíš své chtíče z komnat hříšných do tichého cnosti přístěnku. Adam.
Neposkvrňuj čistý obraz její rtoma, v nichž jen vášní stopy lpějí. Pravím ti, že toužení tvé plané neskloní má ústa nikdy víc na ty rety, každým zulíbané, na tu smavou pro každého líc. 80 Zpět se ponoř, rusalko ty kalu, – kolem ohňů výskej při cimbálu! Plnou hrstí laciné své dary rozhazuj kol kolem do světa – – Anděli můj černý, vari, vari! Bílý anděl skráň mi obletá. Od hlavy až k patě zachvěla se Sulamit, jak vichrem štíhlý kmen; prsty v bujném ztopily se vlase nad pokleslým čelem; v temné řase zrak se koulí divě vytřeštěn, smrtná bledost pokrývá jí líce, a ret siný zimničně se chví, – s šíleným teď smíchem sahá k dýce, za pasem co koženým jí tkví. ––– V duté hrudi stařičkého dubu útulný si vyvolivše byt dítky dvě jak z bezpečného srubu vyzírají v háje stín a svit. V černé skouli hlavinky dvě něžné k sobě kloní se jak zvonky sněžné. Starý dub jim v tiché zálibě v omšeném svých ňáder záhybě jizbičku tu zdobí květů lemem a hub štíhlých trpasličím sněmem, k otvoru svou větev uklání vnímaje jich dětské žvatlání. 81 Lilita.
Viděl’s, Jiříku, tu kněžku jatou, kterou do jeskyně vnesli tam? Jiřík.
Viděl! viděl! roucha vlnou zlatou prokmital jí sterý drahokam! Bledá sic, než krásná byla přec. Lilita.
Kněžkou být – ó, což to pěkná věc! Spáti v nebes zlatotkaných stíně, ve zlatý se ráno střevíček sechvěti a ze zlaté si skříně vybírati skvosty, mávat líně vějířem si snění do víček, naslouchati pěvcům klecí zlatých, kochati se v sadech přebohatých, služek pestrý ovládati dav, strojiti se v perly, zlatohlav! Jiřík.
Nemluv tak! Ty’s krásna bez šperku. Pohleď ven! V ty zelenavé síně, stromů vrchole, jež ve svém stíně čtveračivou hostí veverku. Což tu není krásno? Klecí tíseň nekalí tu ptáčků jasnou píseň. 82 Což ti háj své květy, lesklé peří nepodává za šperk do kadeří? Nešťastná je ve svém zlatě kněžka: pohroma ji tísní náhlá, těžká, Kainův hrozný, nelítostný kýj málem útlou nezlomil jí šíj. Lilita.
Ó, ten zlý! Kdy koli na mne jen padá oko ryšavého Kaina, úzkost srdce sevírá mi tajná. Poslyš dnešní podivný můj sen! Zdálo se mi, že co motýl bílý květů ssaju libovonný dech, nad nimi se v blahé nesu píli oči velké majíc na křídlech. A ty oči – ó což divem žasly! tráva kolem brčálový les, jehož kmeny průsvitné se třásly klasů chomáč pnouce do nebes. Přeslička se pyšnila v tom kole věž co štíhlá, hrdě vypjatá, kolem nížto s paty do vrchole zábradlí se vila zubatá. Zelenavým stínem lupení propínaly růžové se žíly a jak pestré, stinné lože víly vlnilo se květů třepení. V lunu většil měsíček se hebký, pantoflíčky zlaté v obří trepky. 83 Sluníčko to květu na korunce v zářivé se rozšířilo slunce. Ba i tichý, luční koník ten válečný co komoň v plné slávě červenavým okem blýskal v trávě, zelenými pláty obrněn. Ó, jak velkolepé všecko bylo, co teď nízko chví se pode mnou – srdce mé se mocně rozšířilo obdivem a slastí tajemmoutajemnou. Bělostná jsem rozepjala křídla – však tu Kaina nad sebou jsem zhlídla. V obří podobě se skláněl celý; divně blýskaly ty oči zlé; jako hroty na bradě mu čněly chuchvalce ty vousy narudlé. Hrůzou ztrnulá jsem v kolébku květnou poklesla; on drsným hmatem bílá křídla rozedral mi chvatem, v jizlivém se vypjal úšklebku..úšklebku... Samsonův tu probudil mne hlas. Opodál se s Kainem prudce hádal. Pohled divný časem povykrádal z Kainových se přichlípených řas přímo na mé líce – pohled taký, že mé jedva prohlednuvší zraky studem, bázní zavřely se zas. 84 Jiřík (po chvíli mlčení).
A což o mně, Lilito, má sestro, dnešní noc ni málo, pramálo nezdálo se ti, kdy snové pestro táhly před tebou –? Lilita.
Ne, nezdálo. ––– Umlklo již dětské žvatlání. Starý dub k nim větev uklání, uvadlou tou větví v tiché dumě pohroužil se v krásu mladých let, vrcholem kdy plným sladko šumě, rozhlížel se hrdě v šírý svět. ––– Na koberci mechu v divém reji žen i mužů postavy se chvějí. V tom aj! bratr mezi nimi stanul na výzvědy ráno vyslaný, prach jej halil, pot mu s čela kanul, a ret věstil chvatem zdýchaný: S velikou se vracím novinou! Již již cep nám Taboritů hrozí, již již temné, železné jich vozy burácejí semo rovinou, ve praporu nad vozovou zdí 85 kalich velký krvavě se rdí. Bořek z Klatova je hetman voje! Mojžíš.
Budiž vítána, ty zvěsti boje! Dávno již jsem k zemi přikláněl ucho své, zda duní hromem války, a své oko, pátrající v dálky, nedočkavě dlaní zacláněl. V moři krvavém a zbraní lese nevadnoucí míru květ se vznese. Nech se vozů tíseň přivalí, meč ať blýskne, luk se napne křepký, kýj náš zdrtí šílené ty lebky, mechový je šišák obalí! A byť celý svět své vyslal pluky, národů všech přivalil se vztek, a byť vynášel se těmi shluky maličký jen pravdy ostrůvek, a byť jediná tu čněla hlava pod praporem božské myšlénky –: rozprchneť se veškerá ta vřava před zábleskem její čelenky. Zvítězíme – holou třeba dlaní – bez příprav jsme k boji přichystaní! Protož veselej ať znějí zpěvy, jasněji nech cimbál zazvučí, radostněji nebeské ty děvy objímejme vřelou náručí! 86 Zpěv pátý.
V nízké skále šírou jeskyni vytesali starci dětinní, v modlitbách a zbožném rozjímání trávili tam zimu života!života, teď tam v chomáč Adamity shání deště příval, větrů běsnota. Tam i papeženku vězní jatou na nohou i rukou tuze spjatou: Mojžíšovo zítra objetí v kochanku jí bohů zasvětí. Procitnuvši tamo z těžké mdloby dívka kyprém ležíc na mechu v nedávné se pohřížila doby v usedavém pláči, povzdechu, až jí spánek trudný, nepokojný, víčkem zahradil tok slzí hojný. Ve štěrbině skalní hořící smolná louč ji ozařuje celou: něžné tílko, vlnu rozechvělou ze zlaté se hrudi nořící, chorou červeň v malém obličeji, ústka, jimiž děsný škubá sen, v bílém čele krůpěj za krůpějí, řasy krov, jenž slzou ověšen. Náhle v jeskyně se východu Adam zjevil. Přikradl se k spící, klekl k ní a zraky pálající 87 v nebeskou tu ztápěl lahodu. Nad ní schýlen dlouho, dlouho tak v líc jí skláněl vytržený zrak, až se z ňáder, ze hluboka duše vzdech mu vyrval, ticho vůkol ruše. A jak ohlas ze rtů dívčiných povzdech vynořil se; řasy clona pozdvihla se; ve snů mlze tona vzešel blankyt očí nevinných. Chvíli děva se sny ve zápase k jinochu své zraky vzpínala a pak s bázní zastřela je zase odvrátivši líčka zsínalá. Adam.
Nelekej se, holubinko čistá, nejsem jestřáb, jenž ti zhoubu chystá! Hleď mi v oko, duše vroucí zvěst – tam ti spásy kyne ratolest! Jitka.
A kdo jsi? Co vede sem tvou nohu? Nepatříš-li k chase neznabohů? Jsi-li Římu věren – Táboru? Adam.
Se všemi jsem, drahá! ve sporu. V duši týrán pochybnosti hnětem otázka co živá bloudím světem. 88 Jako Kain, jenž nemá pohovy, člověčenství vleku okovy. Hledím k nebi – pro mne hvězdy nemá, k zemi skláním ucho – země něma; netážu se kněh, ni lidí víc – a přec děsí mne to strašné nic! Jitka.
Oj, co díš? Tvá slova srdce děsí! Ty že nevěříš, tam nad nebesy že bůh dobrý, všeho bytí zdroj, stvořil země kruh i hvězdný roj? Jeho věčný dech že rovně živí ducha lidského i kvítko nivy? z jeho ňáder lásky paprsky pronikají světa okrsky? že k nám v lásce nesmírné se sklání, mluvil k nám, svá vepsal přikázání v desky kamenné i v srdcí skrýš? všemu tomu že ty nevěříš, prorockému šumu z hloubi časů, sborům andělských i lidských hlasů! Že bůh věčný v Kristu Ježíši vešel v Marii, kvítko nejtišší, hlavu skloniv na golgotském kříži sňal s nás hříchu dědičného tíži? že náš úkol zemský životný s hříchem zápas stálý, klopotný, odevšad že Satan okem blýská – však i stráž nám křídlatá vždy blízká? 89 Za hrobem že přichystána jest cnostem odměna a hříchu trest, že tam ve velikém slunci lásky slzy vyschnou, uhladí se vrásky, dobrým lidem v rájském kořání přeradostné kyne shledání? Adam.
Věřím již, co zahlédl jsem tebe! Ve tvém oku zasvitlo mi nebe, prolétla’s jak anděl ducha noc, zjevila mi dobra, cnosti moc. Volal jsem: vše liché jest a klamné, tu jsi zašeptala: pohleď na mne! Povznesla’s mne nade vášní změťzměť, ó, můj anděli, dál se mnou leť! Slyš teď záměr můj! – prv s ruky krásné, s nohy sejímám ti vazby tíž; volna’s teď! až oheň v háji zhasne, opustíme pospolu tu skrýš. Pod záštitou rozložitých dubů unesu tě výspy po obrubu a člun mihna ptákem po vodě, navrátí tě žití, svobodě! Jitka.
Žití? svoboda? co platny bídné sirotě, jíž ze tmy kolkolem nezáří ni jedno oko vlídné z líce známé lásky plápolem. 90 Matička má dávno v zemi dřímá, teď i otce smrti náruč jímá, zahynuly družky mladých let i ta chůva bělovlasá, milá, jež mi první v ústa položila tiché slůvko, první v ruku květ – – všichni, všichni spočívají v hrobě! Nepřál osud, dušičku bych měla, s níž bych o svých mrtvých rozprávěla, zpomínala, pozasteskla sobě. Ba ni hrad ten, s jehož pyšné výše poprvé jsem shlédla boží svět, z jehož každé skuliny a skrýše upomínky blahé pučí květ, nepotrval – klesl v ssutiny, netopýr mu obletuje hlavu a had syčí z oken dutiny. V cizích lidí nesoucitném davu kam se poděju? Klín vlasti šírý pln je nepřátel mé krve, víry, a svět vrahů mého národa – Což mi platny žití, svoboda? Adam.
Viz ten pádný meč – on prostý hany, ač se boji přemnohými chlubí a běs války cení v něm své zuby, dokud mým je, krev mi v žilách hraje, hlavy tvé se netkne záhuba, jím chci hájit brány svého ráje 91 plamenným jak mečem cheruba. Však tě v lůně vzdáleného boru ukryju před tísní lidských zorů! Vše, co v klíně svém a tajných skrýších nashromáždil stařičký si les, vše, co zvěšel jedlích po nejvyšších, vše, co ukryl v divých květů směs, balvanů co tíží přiklopil, i co na dno vod svých potopil, nad nimiž se větví soumrak šeřil, dubům kotlavým co tajně svěřil: listí kropenaté, vlahou prsť, srny měkkou, lesknoucí se srsť, kukačky a doušku, anemonky, svlačců lehce rozvěšené zvonky, peří lesklé – steré zásoby z přebohaté lesa ozdoby, vše tam k těše, pohodlí ti snesu – že tam zazáříš co kněžka lesů... Kořisť lovu, svěží lesa plody,plody denně v skromné přinesu ti hody. Jedinou mi bude odměnou vědomí, že těchže větví clonou noc k nám zírá hvězdou blahosklonnou a den mrká září ruměnou, jedno slovíčko tvých sladkých úst, lehký krok tvůj, roucha tvého šust, pohled na tvé tílko něžné, malé, z něhož dýše kouzlo neskonalé, nad nímž bdí má péče ochranná! 92 Jitka.
V moci tvé jsem – děva bezbranná! ––– Vyšel Adam. Z hloubi jeskyně mladá kněžka vysílá své hledy do háje, jenž smutně naposledy v ozlacených větví pokyně slunce pozdravuje mroucí. Stínové se kmenů příšerní stelou po mechu; již u blednoucí zeleň klesá soumrak večerní. Také v dívky něžném obličeji stínů, světel obráží se boj, s muším tancem nad hlavinkou její myšlének se divných točí roj, jakýs nový, sladkobolný cit dme jí ňádra, na rtu kolébá se, slzy smutku zavěšuje v řase, v oku zžíhá blaženosti svit. Náhle vykřikla. Neb v otvoru jeskyně, jak ze země by vstala, postava se ženská vypínala s dýkou v ruce, v divném úboru: mroucí den jí svitem obrubuje černou kadeř svislou dokola, s níž se rudých květů zasnubuje věnec kusý, sprchlý odpola. Ostatek je v šero zahalen – z šera divně probleskují jen 93 na širokém páse perly drobnédrobné, pod obočím svislým oči zlobné. Chvíli zjev ten v otvoru se týčí, k dívce zděšené pak zlobně syčí: Sulamit.
Utiš se, můj zlatý obrázku, zodpovím tvých líček otázku. Kdo že jsem? Co chci? Nu, věz to cele: Jsemtě Sulamit, jsem noci dceř, noc mám v duši, hanby skvrnu v čele, černější ach, skvrnu nad kadeř! Jsemtě nevěstka, jež mladá leta prohýřivši v hanby objetí ze rtů hříchem otrávených metá v lidi, svět i sebe prokletí. Křivíš ústa hnusem, ošklivostí: nuže věz: té hanby není dosti! V těchto ňádrech, vilnosti tom stanu, v této duši rmutem kanoucí, jako jiskra dřímal na kahanu jeden cit – teď sluncem planoucí: láska k Adamovi! A čím více vlastní bytost jsem si hnusila, tím ty žáry výše šlehajíce vzrůstaly – ó, co jsem zkusila! Tušíš-li, co žárlivosti muka? Ach, ty nevíš – nikdy nezkusíš, neb tě za chvíli má sešle ruka v pověčného míru, chladu říš. 94 Ó, což muka, jež ten břitký kov chová v sobě, proti bolů roji, jaké rozrývaly duši moji při každém z těch láskyplných slov, jimiž nedávno tvé plnil sluchy. Ty’s jen, ty’s mi v duši zbouřila pekelné ty žárlivosti duchy! Poklidně jsem druhdy mhouřila oko smavé, kdy se Adam shýbal k jiným tvářím, jiných ústa líbal: Vždyť jsem věděla, že z těchto květů nižádný mu křídlo neschvátí, že můj motýl v toužebném se letu na hruď toužebnou mi navrátí, a byť tužší rozpředl se boj – v ruce cítila jsem rovnou zbroj! Tu se vynořil tvůj obraz bílý, cnosti svatovínkem zlacený – dlaň má klesla bez odvahy, síly, boj můj navždy, navždy ztracený! Vždyť já sama jako před světicí poklekla bych ve prach před tebou, před andělským úsměvem těch lící s nevinnosti tichou velebou. Stojím před tvou krásou svrchovanou, před ráje co ztraceného branou: vidí tam mé oko zmámené zeleň stinnou, květy plamenné, jejichž zlatokřídlí motýlové bývali též mého dětství snové; 95 opájí mne šum těch blaha řek, v nichž i můj kdys obrážel se vděk. Ale darmo rozestírám ruce: neboť mečů cherubínských plam zahání mne nazpět k hanby muce – nikdy, nikdy nevrátím se tam! Avšak slyš! mně pekelnou by trýzní byla myšlenka, že v ráji tom k blaha zdroji – co já hynu žízní – Adam sedá pod nejkrasší strom, že tě celuje, svou chotí zove, tebe jeho obletují snové, že v těch oček azurovém svitu navždy, navždy pohřbil Sulamitu, že se mu ni ve snu nezamihne její smutná, zavržená tvář... nikoli – ten los mne nezastihne – vzhůruvzhůru, dýko! zmař mu nebe, zmař! Zableskla se dýka – Jitka klesla. Sulamit se řítí z jeskyně. Mezi kmeny čirá noc se snesla a háj dřímá v hlubé tišině. Zpěv šestý.
Temnou nocí zloba letí kvačná; koles obrovských se valí tíž, temnou nocí temnější co mračna 96 vozy Táborů se nesou blíž, a v nich zvučí zbraně, pavezy, svistí bič a zvoní řetězy. Před ostrovem Adamitů již v černé chlumy, v nedobytné hrady sbírají se vozů těsné řady. Ohně vyšlehly. Jich světlem rudí zjevili se branci zákona; kalichy jim září s pavez, hrudí. V čela padá vlasů záclona; viděti tu tváře opálené, rameno a plece rozhalené, bílou plenu v ženské vrkoči, vousy pusté, svislá obočí, pod nimiž se hněvné, žhoucí zraky upírají v hustých větví mraky. Vysoko tam oheň plápolá. Při cimbálu v divém, chlípném reji nazí muži, nahé ženy chvějí jako příšery se do kola. Aj! tu Bořek hněvnou vzkypěl řečí, ruku schýliv k obrovskému meči: „Pohleďte, jak tamo zhovadilí kolem ohně víří Naháči, nabobtnalí kalem, hříchem zpilí v ohavném se tísní chomáči! Sodoma-li, Gomora-li zřela chlípnosti tak bujná skupení? – 97 Obloha své hvězdy pozastřela a kol háje rdí se lupení. Žluč mi kypí, meč se z pochvy dere, nesnesu již toho pohledu! ještě dnes ať do nich palcát pere, v ďábelskou tu zahrá besedu! Nedopustím, aby o noc déle hanobili této země klín, po níž záře svatosti se stele, nad níž Husův zachvívá se stín! Vzhůru na ně! pochutnejte mlaty! Bijte, hubte je co lítou zvěř! Zítra již klín české země svatý nesprzňuj ni stínem svým ta sběř!“ V háje stíny, přes nehlubou řeku houfy Táborů se řítily, však již naproti nim v zášti, vzteku Adamitů zraky svítily. Příšerné jak stíny mezi duby sbírají se nahé postavy mužů, žen – kýj hrbolatý, hrubý, větev, kámen vznesše nad hlavy. Rozzuřil se boj, boj strašný, děsný v čiré temnotě. To zvuků směs bouřlivá; tam výkřik táhlý, plesný, onde chechtot, zaúpění kdes, tětiv svistění a sykot střel, větví praskot, třesky kýjů, mlatů, štítů zvonění a přilbic, plátů, temný lomoz padajících těl....těl... 98 Jitřní slunce lesky metá zlaté v čelo Mojžíšovo, hrdě vzpjaté. O kýj opírá se, za podnoží noha jeho sobě zvolila bratra Bořka, vůdce čety boží, do prachu jejž ruka skolila. A kol trupy Táboritů bledé spočívají v lesním kořání, a tam v dáli po rovině šedé spousta vozů temných uhání. ––– Hýří vítězové. Na bojišti víří děvy v bujném poskoku, vlas jich poletá, jich oči blýští, a šat slední klesá od boku. Po trupech, jež rozestlány různo sklenné oči vytřešťují hrůzno, v prsou, skráních rány hlubé jeví, míhají se bílé nohy děví. Z víru toho nízký, zavalitý před Mojžíšem Kain se vynořil, jeho zrak, co z pochvy vydobytý meč se zableskl, ret hovořil: „Oj, my všichni chrabře, do únavy válčili jsme dnes; než jedné hlavy nedotkl se naší půtky ruch: Adam lepší vyvolil si stránku, přikloniv se k bělu teplých spánků lichotami plnil dívčí sluch. 99 V náručí tam papeženky zlatém spočívaje, oko slastí mhouře, naslouchal, jak mlat se sráží s mlatem, jako z teplé jizby hlasům bouře! Poslyš, Mojžíši! již vyrvi jej z loktů třpytných andělské té krásky, nech i my jí pohladíme vlásky, zulíbáme bledý obličej!“ Adamité.
Dobře díš! Zde nový půvab kyne plesu našemu – buď naše již! Z lící zardělých a řasy stinné stud jí vylíbáme, smutku tíž. Samson.
Popřejte jí, by se zotavila po nedávné ráně! Henoch,Henoch.
Až jí líce růží zkvetou, potěší vás více. Chorá, smutná vás by nebavila! Adamité.
Nikoli! té mdloby, slzy vděk kouzlem novým zvýší požitek! Vyveď ji! 100 Mojžíš.
Nuž vaší děva buď! K hrudi něžné první vášně příboj, vděků nedotknutých sladký výboj osvěž bojem unavenou hruď! Zajásala tlupa. Převesele k jeskyni se zdvihla – Mojžíš v čele. Slunce ranní v otvor jeskyně záři vylévá. Tam Adam sedě, povyhaslým okem před se hledě jatou kněžku chová na klíně. Něžné tílko její obestýlá drahé látky zlaté lupení, květy smaragdové; ručka bílá ze zlatého visí třepení. V líci na zad kleslé, mramorové prostírá se hlubý stín a klid, perly jeví porozsmeklí rtovértové, víčko polovpadlé siný kmit. A hle! pod vlnou té hrudi cudné krve potokem háv zlatý rudne – Zarazil se Mojžíš – tlupa celá; kýj upouští Samsonova pěsť; vázne noha jak by zkamenělá, rtové šepotají: „Mrtva jest!“ Adam.
AnoAno, mrtva jest! Ty krásné líce neoživí láska, hrozba, lest, 101 smrti jestřáb nevrátí vám více holubici čistou – mrtva jest! Mojžíši, – tu leží na mém lůně božství tvého květ aj! uvadlý – kam se děla nebeská ta vůně, kde pel života, duch jeho dlí? Ulétl-liž anděl do hvězdiček, či se tamo za oblaka skryl, který vyzíral z těch jemných víček a rty těmi sladce ševelil? který hvězdou na čelence svojí ozářil mé duše hlubou noc, a ve trapném pochybností boji přilétl mi s hůry na pomoc? Pohleďte! ti rtové mrtví, bledí zachvěli se němou odpovědí: věř, ó věř, že krátký lásky sen za hrobem ti bude vyplněn, že ten zábřesk nesmírného blaha, co ti vysvitnul z mé zřenice, k němuž vzlétla veškerá tvá snaha, věčného byl štěstí dennice! Věřím ti, ty těšitelko vlídná, ssaju rtů tvých sladké rozpravy a ten polibek má ústa bídná očistí jak uhel řeřavý. Není více Adama, řku vám, ve prach nauku vaši povrhám! Ovlékejte krátkou žití šňůru falešnými těmi korály 102 nízkých požitků – já letím vzhůru tam, kde věčné znějí chorály. Pohřižte se v blátivou tu kůru, vmudrujte se celí v zemský prach, v něm si libujte – mne vzhůru, vzhůru křídel obrovských unáší vzmach. Co mi život ten, jenž plný sporu, bojiště, kde křivda vítězí, krajina ta chudá bez obzoru, nad níž duch se zmítá v bezmezí? Žijte dále po svém: pijte, jezte, vtiskejte si s květem bodláčí v prsa chtivá rozkoše – však vězte, mně ten bídný život nestačí. V něm-li vše a za ním nicu bezdna, člověka pak nedůstojným jest, lží pak drzou mluva nebes hvězdná i ta v duši psaná tajná zvěst. Co mně svět, kdy splnění v něm není horoucích mých tužeb, krásných snění? Však mně víra blahým údělem, nesoucí mne z prachu v jasnou výši v neskonalé krásy, dobra říši, za uletlým tímto andělem. Není více Adama, řku vám, ve prach vaši nauku povrhám! Vytýčil se Mojžíš – zmije siná po čele mu jedem naběhla, bouřlivá pak brvy, líce tmina z očí, ze rtů bleskem vyšlehla: 103 „Zahyň, odpadlíku pravdy, světla, zbabělče, jenž’s klesl v pekla moc, zaleť tam, kam světice tvá vzlétla, v nicu říši, bezehvězdnou noc! Upalme jej! Nech ta jeho duše na plamenném oři za ní kluše!“ Zjev tu divý, pestrým vlaje cárem, tlupou prolétl co blesku svit: na smrt bledá, s děsným v oku žárem před Mojžíšem stojí Sulamit. „Postůj!“ – volá – „vynes ortel druhý! Také já ti vrhám pod nohy,nohy šílený ten cimbál, květy, stuhy, služby mé plat bídný, nemnohý! Kéž bych mohla rovně se rtů, tváří políbení vaše strhati, a z té hanby v nevinnosti záři z děsného jak snění povstati! Marná slova – nepovstanu více! nevrátí, co urval, nikdo z vás, úsměv blaha do pochmúrné líce, studu kouzlo do nestoudných řas. Smějte se! aj, duše nevěstčiny prut se dotkl lásky čarovný, a jak motýly tam se květiny vztřepal čarokrásné blaha sny. Ty tam jsou! – Mé touhy s nimi hynou, zhnusil se mi dávno vlastní zor, 104 nechci mřít jak jiskra nad bařinou, doplanout chci jako meteór!“ Mojžíš.
Hoj! buď splněno to zbožné přání, s Adamem dva vzlétnou andělé. Ha, již stroj se, Kaine, bez meškání! Budeš družbou svatby veselé. Dub se týčí, bleskem porozrytý, v předu ostrova jak háje pán; k němu Adam vedle Sulamity Kainovou byl rukou připoután, a již ku hranici z jeho dlaní pochodeň se smrtonosná sklání. Adam.
Zapal, Kaine! Chutě měj se k dílu! Však i tvá hraň brzy zahoří. Snad již zítra slavnou za mohylu celý háj vám zažhou Táboři. Mojžíš.
Zadrž, Kaine! Vím, že záhy vrátí Táboři se ku své porážce; nuž ať prorok falešný se klátí do té doby tuto na vážce! Pak ať teprv na plamenném loži objímá svou krásnou nevěstu, 105 a svou smrtí zbité chase boží vesele ať svítí na cestu! Zpěv sedmý.
V háje stíny z palčivého vedra uchýlil se Adamitů sbor; obnaživše smědá prsa, bedra sesedli se v líný rozhovor. Uprostřed nich Mojžíš sedí něm; s úsměvem se Ada k němu vine, se zábleskem touhy v řase stinné objímá jej bílým ramenem; avšak po velebném jeho čele duma vážná, hluboká se stele. Onde v stínu růžového keře Jubal v loktech dívku chovaje, ztápěje jí prsty do kadeře usmívá se, ticho zpívaje: Směj sese, dívko! – úsměv jarý sluší krásným děvy rtům, jako motýl sinokřídlý pestrým háje kalichům. Se mnou směj se, dívko milá, mravenci, jenž vleče tu výdělek svůj – lesklé mouše, jež tam bzučí v přeletu; 106 Mojžíši, jenž tamo dumá o svém božském úkolu, Adě, jež se k němu tulí v mocném lásky plápolu; Henochu, jenž sivou bradu probírá si v oblibě, moudrost nevystihlou chová v každém čela záhybě. Samsonu, jenž tamo strmí v čiré ohromnosti své, Kainovi, co ve zlé dumě ryšavé si vousy rve. Směj se světa velehroudě, na níž člověk drobný lpí, praduchu, jenž nad ní kdesi v mlze neprůzračné spí. Směj se mně, jenž tobě praví: rolničky že hravý chřest ku kratičké žití sloce nápěv nejkrásnější jest. První Adamita.
Oj, ký smělec tamo přichází dubů stínem? Druhý Adamita.
Vychloubá se skráně hrdým povznešením, že jej Páně nevidomý anděl provází. 107 První Adamita.
Přímo k nám si kráčí vážně, směle – ve lví jámu krokem Daniele! Oko plane – bledost tváří, čela, vlasů, fousů zvyšuje se tmou – kolem pyšně strmícího těla černé řízy záhyby se dmou. V taláru tom na široké hrudi kalich velký, vyšitý se rudí, kalich zlatý v ruce plápolá. Druhý Adamita.
Táboritů kněz! Slov božských kuši namíří v ty naše hříšné uši, zšíliv pobožností. Zbrojte duši, bleskům zákona nech odolá! Husitský kněz.
Chaso Bálova, tvé konec slávěslávě, dovršila’s míru strašných vin, Jehova ti bleskem po mrakavě „Mene, tekel“ – píše – „ufarsin!“ Zákon boží šlapala jsi nohou, plila’s na kříž, jímž tě zvýšil Syn – Hospodin teď hromem pod oblohou „Mene, tekel“ – volá – „ufarsin!“ Obraz boží zohavila’s v sobě, zotvírala’s hříchu tisíc bran, 108 v těla svého obíleném hrobě upravila’s Beliálu stan! Sprznila jsi krásnou českou zemi mučenníků krví zbrocenou, vyvýšenou bohem nad zeměmi, mistra Jana krokem svěcenou. Manželství jsi svatou strhla pásku, otrávila lidstva kolébku, cnost a pravdu, právo, čistou lásku povrhla jsi v pustém úšklebku! Kalem zpitá, rozbujnělá v hříše, hrstka rmutu jsouc a dým a puch v satanské jsi zařičela pýše do prostory světů: Kde tvůj bůh? Slyšíš? slyšíš? V rachotu tam hromu, v jeku vichřice zní v šírý lán, ve stověkých dubů děsném lomu: „Já tvůj bůh, já strašné pomsty pán!“ Kaj se v prachu, skuhrej: slitování! nadešla ti soudu hodina, již tam bouří po zatmělé pláni bratr Žižka, boží hrdina. Již vůz rachotí a komoň supá, zvučí cep a píseň pomsty zní: z vilné mrákoty tě, chaso tupá, zbudí houfnic chorál pohřební. Oj vy ztřeštěnci, jenž sílu boží cítili jste v sobě, smrti vzdor, 109 brzyčko tu vaši slávu složí malé děcko dlaně na prostor. Oj vy nevěstky, vy marné, chlípné, na rtu zahořkne vám hříchu slad, brzy místo smíchu pozasípne z dásně bezzubé vám slizký had. Havran již vám skráně obletuje! Satan číhá, do bezdné by sluje vmetal duše vaše. Gehenny obklopí vás věčné plameny! Mojžíš (povaliv ho kýjem).
Vyřiď bohu svému nad hvězdami, moudrými by posly mluvil s námi. Ada (vstupujíc na hruď zabitému):
Šlapu ten kalich trpkosti, šlapu ten kalich rudý, šlapu s ním víru pochmurnou, odvěké lidstva trudy. Nový zákon písmem růží v kadeře mi psán, nový zákon na mých ňádrech sněhem rozestlán, 110 ze skloněné brvy kmitá jeho božská zář, jeho přikázání vryta důlky v lepou tvář. Zákon to věčné rozkoše, kněžky my jeho ladné, v čele nám kvítí Edenu na věky neuvadne! Jubal (zdvihaje kalich knězem upuštěný).
Vznáším tu hněvu nádobu, vznáším ten kalich žluči, nechať se růžím zasnoubí, veselí nech se učí. V rozložitých dubů stínu ruče kolem choď, v líce červeň, v oko blesky a smích na rty voď. Hlásej, kazateli švarný, celý svět že dým, z něhož velký šašek čouhá nosem řeřavým. Rolnička, pravý božství znak, s čela mi jasně zvoní – na dlani číše, na rtu pak úsměv mi věčný tróní. ––– 111 V dálce hřímá; obzor temno halí. Po pláni vůz těžký za vozem obrovskými kolesy se valí s divou písní, zbraní hlomozem. Chvátáť Žižka, by se pomstil slavně za neslavnou svého Bořka smrť, saň by hříchu vzpychlou přeohavně mocnou pěstí rozbil na padrť. Přichvátal a k útoku již velí houfům seřaděným záz a záz na břeh ostrova, kde svými těly živou staví Adamité hráz. – – Na vysokém voze slepá, suchá Táborka se choulí; nad čelem sněhobílý vlas jí vítr cuchá; v obličeji žlutém, zvraštělém, jako slunce lesa nad kořeny, zápal kmitá rysem uvadlým, hustá obočí jak chumle pěny sklánějí se k víčkům zapadlým. Její ruka žlutá, kostrbatá uklání se do měkkého zlata volných kadeří, jež husto předou visuté své, jasné prstence nad štíhlého chlapce lící smědou, okrášlenou dechem ruměnce. Na kolenou jeho bible jeví palců sledy na pokrají blán při místech, kde Izraele hněvy potíraly mečem Kanaan....Kanaan... 112 Rci, můj hochu – stařena se táže – teče-li již neznabohů krev? zdaž jim okazují našich páže Hospodinův neukrotný hněv? Hoch.
Za řekou tam na zvýšeném břehu naháčů se tlupa šeredných stísnila. Tam v slunce planou žehu muži brunatní, žen nezbedných bělají se těla. Líce, zory vyrážejí pohrdání, vzdory, s potupnými posunky a křiky vyčkávají naše bouřné šiky; ba, své štíty na zad v háje mech odvrhují – jako na posměch. Uprostřed nich jako hejtman ční velký muž; tisíce vlnek zlatých kolem jeho skrání hrdě vzpjatých bleskotá se v záři sluneční. Kolem rtů mu bujný úsměv hraje, klidně vznáší osloněnou líc, o kyj skloněný dlaň opíraje pohrdavě našim hledí vstříc. K němu žena mladistvá se tulí, za plášť majíc husto rozplynulý jasný vlas; pleť údů bílá probírá se rouchem strakatým, jež jí vlajíc boky obestýlá. Nahá její prsa; kulatymkulatým 113 obličejem smích jí zachvívá, posunky hněv našich vyzývá. Táboritka.
Smrť té kuběně! Již sáhni k luku – požehnám já šípu na cestu – frčí tětiva, ó krásný zvuku, zasnub ďáblu čistou nevěstu! Hoch.
Trefil jsem! šíp smrtný zarazil pod nahým se ňádrem ve hruď právě, zatřásl jí od paty až k hlavě, na tváři jí úsměv pomrazil. Kolísá se – padá – její ruce chytají se za širokou řasu šatu mužova i jeho pasu, oči k němu vznášejí se v muce – – Táboritka.
Utužil bůh mladý dětský sval, ohavnost by mrzkou potrestal! Ada (klesajíc.)klesajíc).
Běda, Mojžíši! smrť sahá na mne – šíp mi plní žárem útrobu – umírám – což učení tvé klamné! – 114 nedej klesnouti mi do hrobu! Ach, mně vším ta čarokrásná země, celičké mé srdce na ní lpí, tisíc žádostí se hýbá ve mně, tisíce jíchjich v duši mladé spí. Má-liž duše ta, co v žití jaru ke slunci svá vznáší poupata, obětí se státi nicu, zmaru, pověčným být mrazem objata? Vždyť já pro tebe se boha zřekla, pohrdla vším kněžským učením; uvěřím-li teď – tož jenom pekla věčným obklopím se mučením! Ba i nebe jejich, v němžto nezní polibek ni píseň veselá, cnost kde ledová své sluhy vězní na věky, mně hnusno docela! Pomoz, Mojžíši! dech smrti ledný ovívá mne, svět se vůkol tmí, zadrž milenku svou nad bezedny, ramenem ji silným obejmi! Oj, ty mlčíš? Chladně zíráš na mne u tvých nohou mroucí – nuže věz: slova tvá jen bubliny jsou klamné, falešný’s ty prorok, mamu kněz! K srpu dorůstá jen žití setba – však i tebe schvátí smrti sluj, a pak, svůdče můj, má slední kletba chladnoucí ti skráně obletuj! (Umírá.) 115 Mojžíš.
Sláb jest ženy duch! Jej stejně zvrátí cetka blýštivá i hrůzy nůž – za myšlénkou velkou pevně státi, při ní setrvat zná pouze muž. Sláb jest ženy duch! kdy bouře změť obklíčí jej, chabě vzdá se vesla. – HleHle, tu nedůvěrou v sebe klesla žena nejkrasší co zpráhlá sněť. Již-tě vidím, že můž’ muži jen pravdy praporec být uhájen! Plémě titěrné, jež hrůze v oči patřiti se bojí, ustup již! Zemský květ si rovnej ve vrkoči, božství diadem ti drtná tíž! Jím vyvy, mužimuži, opněte svá čela, jež by nával světů nesklonil, od nich odrazil se, jak ta střela, jejíž hrot mi o pás zazvonil! DolůDolů, šate! O ta prsa nahá stejně vrahů rozbije se snaha! Slepá Táboritka.
Rci, kam boj se schýlil? Hoch.
Již se bijí bratři s Naháči. Ti jako ďasi 116 mlátí v naše palicemi, kyji, nejvíce jich hejtman zlatovlasý. Táboritka.
Na novo, mé hoše, chop se luku! Nechať zhyne původ mrzkých vin; modlitba má posilní ti ruku, požehná tvé střele Hospodin! Mojžíš.
Ha, co to? ZkudZkud, červený ty moku? – bolestné tu cítím uštknutí – hle! to šíp se zarazil mi v boku, Morana kol šustla perutí....perutí... Adamité (padajíce kolem něho.)něho).
Jako klasy smrť nás kosí bledá, umíráme všichni, všichni – běda! Již i MojžívaMojžíšova rdí se hruď. Kde ten život věčný, o němž’s kázal –? teď i tobě kostlivec již svázal jazyk mamu plný – proklet buď! Mojžíš (vztyčuje se):
Nikoli! to lehký mráček jen přelétl mi čelo. Ven již, ven, štiplavá ty mouchomoucho, z kůže zdravé! 117 Létadlo ty bídné, pelichavé, tebou že by mohl hošíka slabý palec, zahrávaje kuší, zahubiti hrdou lidskou duši, jejíž křídlo hvězd se dotýká? Kdo mne porazí? Či onen kdosi, jenž prý tamo hromem hovoří? Nebojím se věru jeho kosy – jemu slaboch ať se pokoří. Duch-li on, i mou duch týčí skráň – vůle, myšlénka nám stejná zbraň. Zmaru kladivo ať všechny zdrtí, nicotu nech pozře nicota: já tu zůstanu a v moři smrti obstojím jak ostrov života! Henoch.
Divadlo to velkolepé! Zdá se, příroda jak spolu s člověkem zjeviti by chtěla v hrozné kráse smrti triumf v boji odvěkém. HleHle, tam letí zhouba mnohohlavá nad přívalem koles drtícím, nad nimi pak spousta mraků tmavá hromem straší, bleskem smrtícím. Ještě slunce svatovínek zlatý s adamitských neztratil se skrání, pozdvižené kameny a mlaty ovíjí – ach, nadarmo se bráníbrání. Hle, již Táborů se příboj děsný!děsný vepřel do slabé té hráze. Zbroje 118 setkaly se; zápas divý, těsný v chomáč úžasný dva serval voje. Hlav tu vlnění, těl šerá tíseň, páží rozmachy, blesk očí zlých, střely kmitavé, vlající tříseň, srážení se štítů velikých, koňských nozder dým a hřívy vlání, cepů tepot, mrtvol upadání... Setmělo se teď; již bouře kněžka vmísila se lidských do sporů, nad vojem se mračna valí těžká, vichřice se choulí v praporu, nad bojištěm zápasící tlupy do chomáčů příšerných se kupí, časem ozařuje blesku jas hromady ty do sebe se troucí, rány strašné, obličeje mroucí, vymrštěné za třpytivý pas tělo Tábora, jejž s hůry v řeku Adamita vrhá v lítém vzteku – – Hromu zvučí rachot, vichru jek, lomoz vozů, zbraní, sykot střel, zpěvy válečné, žen divý skřek, koňstva ržání, hukot velkých děl, vůdců povely a boje vřava, radosti a vzteku bouře pravá, vzúpění, až kosti proniká – velkolepá smrti muzika! Chvěješ se, ha! chvěješchvěješ, třtino chabá, jež si říká „zeměkruhu pán!“pán“! 119 čistý’s pán to: dechem svého raba tetelíš se, strachem osedlán. Tento hřmot, jenž div tě neohluší, v bouři všehomíra – bzukot muší! Jak bys obstál tam, kde do světů perlíkem svým věčný kovář buší, v ohnivém že srší rozletu do prostory jisker myriádou, ba, jak, slabochu ty, obstál bys onou živlů velkolepou vádou, z níž se rodil této země rys, ve vod, ohně potýkavém ruchu – sláb ach! sláb jsi, bídný lidský duchu! Jako krůpěj v okeánu bezdnémbezdném, písek jeden v poušti bez obzoru, tak se ztrácí v nekonečnu hvězdném, ve světů těch nesčíslném sboru tato koule drobná, mizivá, jež se v posměch světem nazývá, s titěrných těch postav hemžením, jež se nad ní – málo stébla výše – vypínají ve pitvorné pýše – zovouce se prvním stvořením, kteréž hlavu – o píď vyšší nohy – obtíživše cetkou ze zlata, na bohy si hrají, polobohy, na papeže, krále, knížata, ve mravenčích kopkách semo tam pospíchají k lichým robotám, se zbožím se pachtí, o ně rvou se – 120 velikých pak dějů tvůrci zvou se! Co duch lidský? lichá bublina, v níž se světa obraz pozaskvěje a již vánek v nivec rozevěje. Zmate-li se žilka jediná v mozku tom – již konec ducha slávy! Ba, vzlet jeho na tom závisí, den-li jasný, žaludek-li tráví. V chudičké je zaklet obrysy, darmo v důl i výš se vzpíná, vine, z tísnivých se mezí nevyšine. Jeho myšlénka jen hroudou páchne, nikdy výš svých křídel nerozmáchne! I to nejvyšší, co sobě tvoří, nač se vydal celý, celičký, co všech cností diademem šňoří, že až sám své smyšlénce se koříkoří, i bůh jeho – jaktě maličký! Jaktě maličký ten stařec velký, z jehož roucha siných záhybů světy lítají jak zlaté včelky v jeho rozkoš, v jeho zálibu; marnivý co tyran vznáší hlavu ve křídlatých pochlebníků davu, raduje se vlastní výsotě a svých tvorů bídě, nicotě, namučiv se lidí v životě po mléčné je v nebe vodí stezce – plamenem své protivníky tresce... Hle! již konec Adamitské slávě: 121 již se Mojžíš raněn potácí a jak vlna po skáceném stavě Táborů již řada burácí rozdrceným šikem nepřátel přes hromady mrtvých, živých těl. Všechno ženou smrti do náruče – jejich Bůh jim v buben hromu tluče. Nuže, Henochu! již naposled zamudroval’s sobě – po všem veta! Nelítostný palcát s toho světa smete rázem bytosti tvé sled. Zhasnu, zmizím – jak by nebylo nikdy se mé čelo zdobilo myšlénky tu skvostem – poklesnu do věčného spánku beze snů. Nu co škodí! Jsem již zemdlen, věru. Užil jsem té země do syta; co mne zdrží? – Bílou na kučeru málo květů život poskytá, hrobem pak má touha přestává. Zahynu. Jen lebka bělavá po mně zůstane – tať stejně prázná závěť mudrce i závěť blázna – myšlénku dnes, zítra červa schrání. Odkopne ji pravnuk v pohrdání, o kámen že temně zazvoní – a v ni slzu květ jen uroní! Vůdce čety Táborské.
Bijte napořád, ať vzhůru kouří v oběť libou neznabohů krev 122 Pánu zástupů, jenž tamo v bouři hromem, bleskem zvěstuje svůj hněv! Hle! tam stařec usadil se v důle, vlají větrem jeho šediny; zajměte jej! – z Žižkovy on vůle ušetřen buď smrtí jediný, by se vyzpovídal v ucho jeho ze strašného bludu, hříchu svého. Henoch.
Zvěsť má bude vám co větví šumy – pravnuk váš jí teprv porozumí! ––– V dutých ňádrech obrovského stromu naslouchaje zvukům bitky, hromu přitoulí se k sobě dítek pár; časem jejich tílka něžná, bílá, vzájemně jež ručka obestýlá, ozařuje náhlý blesku žár. Lilita.
Rachotem kraj duní hromovým, ohromného jak by kola vozu valíce se strašném ve hlomozu otřásala půdou, stromovím. Burácení, div nás neohluší! Ráz a ráz – již zacpat musím uši. Jiřík.
Blesk se s bleskem v temnu potkává, časem nebe v ohni zaplává, 123 tmy teď závojem si skráně sepne, a zas blesk – div člověk neoslepne! Hrozná bude noc! – Kéž skončen boj, v Samsonově bych se schoulil klíně, v jeho ňádrech, v jeho vousů stíně opouští mne bázeň, nepokoj. (Volání v háji:)
Lilito! Lilito! Lilita.
Běda, Kainův hlas! Ach, nemám síly k útěku... sem stul se tiše, tíš’, veta po mně, hlásek vyzradí livyzradí-li, blesku náhlý zážeh naši skrýš! Kain.
Již tě držím, holubičko má! vzdej se, netřepetej křídloma! Mech nám bude měkkou poduškou, staneš se mou sladkou ženuškou! Samson (vynořiv se z temnoty.)temnoty).
Kam ji unášíš? Kain.
Kam život kyne; nech, kdo chce, si v Edenu tom zhyne, já se spasím do zatmělých plání – – 124 Samson.
Líp jí smrt, než tvoje objímání! (Poráží jej kýjem.) Dítky.
Vezmi s sebou nás! A Samson zdvihl dítky v náruč, ku břehu se vrátil. Blesk se rudý po obloze mihl, postavu svým světlem obechvátil obrovskou, jež silným ramenem povznáší dvě dítky bílé, něžné, jejichž hlavinky co zvonky sněžné k sobě sklání láska nevinná. Proti nim se čeří, vypíná vlna boje děsném ve příboji a v ní Samson s něžným břemenem navždy pohřbil strašnou sílu svoji. ––– Mojžíš.
Smrť se v oko, smrť mi v ucho dere: kol do kola mrtvol kůpy šeré, vrahů skřeky, mroucích slabý ston. Ve příšerných postavách se plíží vůkol temnem rozestřeným skon, zbraní mávaje se ke mně blíží. Již svým štítem černým temnota 125 jediná mne chrání. Ba již v boku smrť se uhostila – v líném toku uniká mi vlna života. Ztuhlý sval mi službu vypovídá, mysl chabne, prchá krásný sen, lidstva celá skličuje mne bída, umírám – ach! Mojžíš přemožen. Kým, ha! kým? Zda mrtvým železem, tětivou, již napjal klučík hravý. – Nikoli! vždyť rozum jasně praví: duch že jenom ducha vítězem. Mocnější jen vůle vůli zlomí! Nuž, kdo vraždí mne? (Zahřmění.)
Ha, svými hromy odpovídáš, arcivrahu tam, mečů svých mi okazuješ plam! Ba, ty jsi! – již poznávám to jasně, učení mé bylo sebeklam – škoda, škoda vznešené té básně! Viděl jsem, že hmota malátná bez ducha by byla neplatná, prosta významu a bez účele; však já srdce její citlivé ve svém ňádru hledal, ve svém čele všehomíra dumy zářivé. Poznávám, že kdesi nade mnou mlhou neprůzračnou, tajemnou bytost mocnější se vynáší, 126 která velí veškerenstva ruchu, otroky si chová – volných duchů v ohromné své říši nesnáší! (Táhlý rachot hromu.)
Nech si tyran v bubny svoje buší, – poslední mi slovo nepřehluší! Přemohl’s mne! Však mi vůle dosud hýbá rtoma, bych ti díky své ve tvář vmetal za truchlivý osud, k němuž stvořily mne ruce tvé. Což ta říše tvoje nesmírná nežli velká duchů mučírna, v níž je trýzníš tisícerou mukou, rojem záhad trapných, úporných, v níž si křídla do krvava tlukou o pruty svých klecí nezborných, až pak náhle nicu do padrti nelítostná tvoje pěsť je drtí. (Umírá.) ––– Táboři (s pochodněmi, vedouce Henocha):
Oj, co tamo na dubu se bělá? Nastojte! – dvě živá lidská těla. Jinoch, děvice! – Jim v úpatí dříví v chytlavém se kupí věnci – kdož jsou Naháčů ti odsouzenci? 127 Henoch.
Husité to námi zajatí. Adam.
Děkuju ti za přátelskou snahu, dobrý Henochu! však marná jest: nekoupím si na věčnosti práhu žití bídu za nehodnou lesť! Jitka hvězdovým již kyne věncem. Slyšte, muži: nejsem papežencem, Adamníkem ani Husitou. Táboři.
Divná řeč! – Nuž pověz, čím jsi tedy? Jaká víra tvá? Adam.
Oj, vznáším hledy ve tvář prabytosti zavitou. Jak ji nazovu, v niž moje víra, onu bytost světem vanoucí, nevystíhlou duši všehomíra, velemoře světla planoucí? Kterak nazovu tu bytost tajnou, jejíž lůno jediný jest kout, v němž duch lidský světa změřiv krajnou šíř i výš – můž’ umdlen spočinout? Jížto vše, co tuší, čeho strádá, do útroby všeobsáhlé vkládávkládá, 128 jejíž rysy bleskem obepřádá svrchované krásy, veleby; jížto za pás hvězdný zavěšuje záhad klíč, jež v zemi, na nebi po staletí marně rozřešuje; v nížto hledá všeho bytí důvod, duchů vzchodiště i světa původ. Která se své výše od věků sestupuje v srdce člověku, jevila se mu a denně jeví: světem jdoucím siné po dáli jako slzou, po tváři co děví do bílých se ňáder kutálí, statným hrdinou i děckem něžným, drobným kvítkem, velikánem sněžným; která k němu věčně hovoří vánkem háje, bouří na moři, zpěvem volnosti i strunou zlatou loutny milostné i harfou svatou, vichřicí, bubláním potoka, nadšenými ústy proroka; jež i z toho jiskrou vyzírá očí chmurných, kdo ji popírá, nad prostor se pnoucí, vlnu času – všeobsáhlý, neobsáhlý duch, před nímž člověk v obdivu a žasu na kolenou zahlaholil: Bůh! Ano, bohem zvu jej mluvou dědů; však jej netkám dědů do šatu: není Jehova to hrozných hledů, 129 trojice ni divná dogmatu; bůh to dobrý, číré lásky moře, snů mých nejkrásnějších jasný král, v jehož říši nerodí se hoře, jehož ruka nerozsévá žal. Jenž i tu, kde smrti strojí muky, ptáče hubí, sklání liliji, o světy kdy světy rozbíjí, všechno v konec řídí blahostný, zdánlivé ty žití nesouzvuky spojí v souzvuk věčný radostný! Vůdce tlupy.
Muž ten boha každým dechem tupí, Adamitů horší bludař jest, přichystána hranice se kupí – plamenný nech zastihne jej trest! Adam.
Vzhůru šlehej, jazyku ty žhavý, vzhůru, kouři dusivý, se chvěj! Z plamenů i dýmu libě smavý andělský mne vábí obličej, vznáším se, prach zemský s nohou střásám, a vstříc blahu pověčnému jásám! Sulamit (umírajíc sklání hlavu v jeho ňádra.)ňádra).
130