V PITEVNĚ.

V PITEVNĚ.
S učazené klenby, jasné slze na dlouhý stůl roníc, lampa visí, pod příkrovem tuto jako v mlze mrtvoly se odstiňují rysy. Zableskl se nůž a z pod přikrývky vynořil se obraz – mrtvé dívky... Něžná podoba: ach, málo vesen strakaté své zvonky věšelo ve vlas zatmělý, jenž poroztřesen na ňádra jí splývá, na čelo. Hle! jak mezi rty se bělá skvěle řada perliček a v oblém víčku modra kmit – jak smutné vděky stele smrti ruka po sinavém líčku! Oj, což vázne nůž tvůj u povětří nad obětí sladkou, muži vědy? Želíš jí? – Jen bodni! – Neušetří toho červ, co změkčuje tvé hledy – červ – ó hnusný ženich! vrhne zmaru v oběť věnec andělských těch tvarů! [111] Jaké myšlenky to v lebku starou vtírají se, jakby vinní parou byla ztřeštěla – což moje hledy poprvé zří smrti obraz bledý? – Co tu blýská na prstu? – Aj, tenký zlatý kruh – jak mnoho obestírá – duše tvá veň sladké upomněnky vepřádá, jak uvadlé si sbírá listí v hnízdo opuštěné jeseň... Prsten zdvihaje, hled vyslal přeseň k dívce umrlé – Však ta, ó divy! zdvihá se, zrak pootvírá snivý, hlavinku ve světel diadému tyčí, ručku popodnáší k němu, sedíc na stole – v dol nožka sklouzla – a lká hlasem plným smutku kouzla: Vrať mi ten kroužek zlacený, ty muži chladné vrásky! onť žehnaný a svěcený posvátnou slzou lásky. V něm více dřímá tajných věd, než chápe leb tvůj suchý, onť ode mne jak amulet odhání černé duchy. 112 Ten prsten ať se s prstem mým již více nerozstane, až s něho žárem světovým jak zlatá slza skane! Vrať mi ten kroužek zlacený, ty muži chladné vrásky, onť žehnaný a svěcený posvátnou slzou lásky..lásky... Ach, ty zvuky! Jako hlahol zvonů rodné vísky provívají jej, zdá se mu, jak poznával by onu bujnou kadeř, vábný obličej – prsten písmem, zdá se mu, obtáčí jméno jeho – je mu divno, k pláči – utřel zrak – – A hle! tu nepohnuta smutnokrásných, neznámých však rysů leží mrtvola – a zlatokutá proužka v ruce, tenká, bez nápisu – Prsten padnuv smutně pozazvonil a nůž k řezu prvnímu se sklonil... 113