V BUŘANU.*)

V BUŘANU.*)
Moře jarní trávy, buřan květuplný po obzor až valí měkké, pestré vlny. S ním se blankyt snoubí. Kamo sáháš okem, tichá step jen dřímá ve snu přehlubokém. Dávno tomu, dávno. Stepi sen nezvyklým byl šumem rozplašen. Uviděla, žasnouc, od západu valiti se vozů temných řadu, blížiti se vichrem jezdců roj, – neznámý jí hostů šat a zbroj. Hlahol rozléhá se kol do kola, – naslouchá mu, rozumí jen zpola. Ký sem vítr přivál divnou chasu snědých tváří, pustých brad a vlasů, půl jak hrdé bohatýry báje, půl jak bludné syny Himalaje?! Vetchých oděvů a zbraní směs postýlá jim plíseň, krev a rez. Letem vzdouvají se kusé hávy, čapky srsť tu hledy zaclání, ——— *) Ve „Květech“, 1879, pod pseudonymem Fr. Palát. [198] s přílby rezavé brk onde páví k osmahlé se šíji uklání. Kosmatou hruď mnohý jeví spár těsných kabátců, s jichž prsou chudé povívají zbytky látky rudé, kalicha jak hrubý, sešlý tvar. Kůže hnědá, odraná se choulí na dřevěných štítech. Prázdné touly, těžké cepy houpají se vzadu s pohárem a tykví v divném ladu, s dropem zloveným – ba smutný vid skýtá neznámý ten branný lid! Stanuly teď vozy. Jezdci oře k pastvě vyhnali ve květů moře. Ženy ňader osmahlých a lýtek sestoupily s vozů. S nimi pak po obrovských kolech chomáč dítek sesypal se jako šotků mrak. Nejeden tu hošík pružný, smědý, pod přílbičkou na bělavé hlavě stepí rozesílá bystré hledy jako sokol honce na rukávě. Ba i nahé robátko tam stranou na pavézu snesli oprýskanou. Děvče k němu kleklo miloněžné, kalich majíc na košili režné v ňadrech vetkaný jak rudý květ, usmívá se na ně, k němu kloní bílé čelo s řadou lesklých tret, při tom v přilbě kostkami mu zvoní. 199 S prvního teď vozu muži, ženy opatrně kmeta snesli v trávu, zvolna, lehce opřeli mu hlavu o štít velký, k vozu přikloněný. Tak tu sedí, polovzpřímen tělem. S temene mu splývá vlasů sníh kolem tváří vpadlých, zvráštělých, a krev zardívá se plátna bělem v rozhalených prsou. Oči sklenné bloudí v knize staré otevřené, ležící mu v klíně. Ztichl šum a všech zrak se sklonil k jeho rtůmrtům. Stařec promluvil: „Nad blízkým rovem kajicným se s vámi loučím slovem. Zhřešili jsme, bratři! K mnohé seči za jazyk a víru spěl náš voj, ale posléz’ přirostla nám k meči srdce lítá, zvykem stal se boj, bez volby již prapor náš se klonil, kam plen pozýval, kde měšec zvonil, z bohatýrů hrdých, Páně sluhů stali jsme se hejnem dobrodruhů! V boji mrzkém, v Uhrách naši četu Hospodin teď rozbil na odvetu, mně hruď proklál, vás co trosku žalnou vyvrhl v tu stepi valnou, dálnou – však vás aspoň spřízněný nám v rodě družný národ přijme na východě! 200 Ale já zde věčný budu sen v šíré stepi spáti samoten. Skloňte ke mně třáseň praporu, válečný zpěv zazni ve sboru, vpadněte všech houfnic hudbou jarou, rozhlučte všech bubnů kůži starou, bych mněl, na slavné že klesám dráze v boji posvátném – pak umru snáze! Do hrobu meč nahý dán mi buď, nech v mé dlani mrtvé rez jej ztráví – druha věrného mé hanby, slávy. Bibli tu pak vložte na mou hruď – za živa kde stále měla dlíti, nechte spasné její blány ztlíti! Zdá se mi, že v poslední té chvíli Hospodin mé duše oko sílí, budoucnosti závoj odkrývá. Vidím – běda! – ve skráň mého lidu hloub a hloub se trní zarývá – však již vstává, – střásá hanbu, bídu – – A teď vidím: z východní té strany mrak se zdvihá jezdců hustý, branný, a v něm vrátí vnuci našich vnuků do vlasti se předků v bitev hluku. Koní bouř’ přeletne po mém rově, zachytí můj popel na podkově a jej ponese v zem rodnou zpět, jež se zrodí nové slávy květ!“ Za svítání ustlali jsou kmetu do peřestých vonných stepních květů. 201 Povzdechy, modlitby tichým slovem s vůdcovým se rozloučili rovem. Dál se hnula vozů řada tmavá, prapor s kalichem vlá v Ukrajinu, za nimi pak v ladném stepi klínu uhnětený buřan zvolna vstává. Zmizeli již v dáli. Kamo sáháš okem, step jen tichá dřímá ve snu přehlubokémpřehlubokém, po obzor až valí měkké, pestré vlny moře jarní trávy, buřan květuplný. 202