S KUŽELE BÁJÍ.*)

Svatopluk Čech

S KUŽELE BÁJÍ.*)
Jak ze sna vidím na kuželi bílou kadeř lnu, z níž chůva dobrá, šedovlasá, v šeru zimních dnů když v dětí kruh si k ohni sedla, nám za vrčícím kolem předla tolik zlatých snů. Zas pod křídloma báje letím v trpaslíků říš a směju se, že do lastury zapřáhli si myš, že ořech – člun – si vlekou k vodě a muchomůrka v nepohodě že jim skýtá skrýš. Zas vnímá duch můj s podivením, báj co šepce dál, že drobounký ten lid si zrobil palác v lůně skal, že rubín, safír s drahým kovem tam na klenutí křišťálovém čarokrásně plál. ——— *) V pamětním listě „Národ sobě“, 1880. [204] Ach, stará bájko, duší vlá mi tvoje divná zvěst, když hana dechem hrubým kalí rodu mého čest. I nad ním obr soused křičí: Hle, tento národ trpasličí jak mi směšným jest! Však ty, ó lide, nedbej hánců, po svém jen se sprav a s chutí dále rukou, čelem pracuj, snášej, stav! Nechť na plece druh stoupá druhu a výš a výš se hemží v kruhu mravenčí ten dav! Již pilíř nejeden se vzpíná směle nad zemí – – Dej Bůh, ať klenba záhy vzplane krásy zářemi, a v práh-li obr nohu vstaví, ať smích mu na rtech pohrdavý žasem oněmí! 205