Z DOB ZAŠLÝCH.*)

Svatopluk Čech

Z DOB ZAŠLÝCH.*)
Na stupně usedám, jež halí mech, a hledím dolů do zpustlého sadu. Dob dávno zašlých tajuplný dech skráň ovívá, již v ruku snivě kladu; zvuk vody, jež se kalným proudem sklání v omšený mramor, zní jak tiché štkání a důlky steré, jež se kolem jeví ve stupních starých, v kamenné jich mříži, mně v duši kouzlí sterou nožku děví a steré bílé ručky půvab svíží. Zřím dívky, paní v šatě pestroskvělém, zřím statné muže, kterým s šíjí vlaje plášť hedbávný, jimž nade pyšným čelem vlá zdoba per klobouků přes okraje; zřím hrdé zástupy, jež s leskem, šumem tu v párech šeptavých, tu hlasným tlumem po stupních těchto spějou k růžím sadu, neb vzhůru k číším v pyšném letohradu; ——— *) Ve „Květech“, 1882, pod chiffrou V. M. [223] tu pod živůtek zlatý lásky bůže v nejedno srdce toužebné se vkrádá a šepotem ret schůzi tajnou spřádá, až luny svit se skloní v sadu růže... Kam poděly se hrdé postavy v nádherném kroji zapadlého věku? Kam bujný šum? Taj lásky šeptavý? Kam tolik lesku, rozkoše a vděku? Nic nezbylo, než vlhké kamení, mech na něm, stopy kroků tisícerých, nic nežli snílka tiché vzpomnění, jenž se zpustlého parku chodeb šerých sem zabloudil a na skloněné skráni ucítil minulosti tajné vlání. 224