PRVNÍ A POSLEDNÍ.*)

Svatopluk Čech

PRVNÍ A POSLEDNÍ.*)
Tvář kloně ubledlou ve stínu kápí, v sad svatý nesa plaché kročeje, mnich mladý do snů ponurých se ztápí, v nichž pohřbil všechny žití naděje. V tom zastavil se, ztrnul. Ve zdi chrámu rek dávný, vytesaný z kamene, živ zdá se tyčit z žulového rámu a k němu vzpírat zory plamenné. I zdá se obrněnou zdvihat ruku a temně horlí mramorovým rtem: „Mé podoby se lekáš, bídný vnuku, a klopíš zrak před mrtvým pradědem? Já mužným činem, silou ducha, páže svůj rod jsem povznesl nad hluchý dav, stál v čele národu, byl vlasti stráže, své jméno slávy bleskem obetkav. ——— *) Ve „Květech“, 1885, pod chiffrou J. D. [262] Já doufal, že jak z mohutného kmene z mé krve větví nesčíslných tlum ku hvězdám hrdou korunou se sklene, v šíř světa rozlije svůj slavný šum, Žeže odolá všem věkům. Než ó žaly! dnes pahýl zdoupnalý tu smutno ční a na něm tetelí se k pádu zralý, před časem zvadlý lístek poslední. Kde hrad můj stával, vichr jenom kvílí nad erbem kleslým v rumu prázdných kob, a rodu mého poslední se chýlí v tůň nepaměti, v živých němý hrob. Mlád, v chabém stesku žití výhost dává bez činu, plodu hrdin sešlý vnuk, s ním bídně zhasne rodu mého sláva a navždy dozní jména mého zvuk.“ Tu přelud zanikl. Do chmurné stěny rek v míru pověkém se klade zas, a hledě v mrtvý kámen, obemšený, mnich šepce: „Vanitatum vanitas! 263