OTROKYNĚ.*)

Svatopluk Čech

OTROKYNĚ.*)
Cizorodé otrokyně sklánějí se ku rohožkám, šedý závoj splývá stinně k liliovým jejich nožkám. Ruce v perleťovém pásu, chválí kupec jejich krásu: „Jasný pane! Chceš-li zříti černobrvou Gruzínku? – Dosud jinoch bílé kvítí nevyplel jí ze vínku. Pohleď, jak nach lící jemný stydlivě ti ukrývá! Po ňádrech jí vrkoč temný v dol až k nohám poplývá. A ta ústa, jak se vlní v usmívání líbezném, a jak blesk to oko slní, se zlatým noc pojí dnem! ——— *) V „Lumíru“Lumíru“, 1866. Jest to jakýsi variant myšlenky, kterou jsem rok na to definitivně zpracoval v „Kandiotkách“. „Otrokyně“ jsou druhou mojí uveřejněnou básní; první, „Vánoční sen“, která vyšla r. 1864 v píseckých „Zlatých klasech“, podám později v oddíle literárních vzpomínek. Dále následují v tomto dodatku některé verše mezi staršími básněmi přehlédnutím vynechané. S. Č. [285] Či ti milejší je snivá, tichá dcera Hellady? Ach, i slza krásná, tklivá srdci strojí úklady. Hle! jak růži u Jericha nebes vlaží krůpěje, – tak jí něha věčná, tichá vlhké činí šlépěje na líčka ta růžovatá. Ve vřelém tvém náručí, jasný pane! láskou vzňatá plakati se odučí. Tady třetí dívku kryji, Černohorku spanilou. Bělejší je nad lilii – neuzříš ji unylou se slzavým v oku steskem, ale jako rekyni se vzdoru a pýchy bleskem v černé brvy zástíní. Pohleď jen –“ A hle! Tu leží dívka v ruce s kinžálem, nahé se jí ňádro sněží, krvavá však rána v něm. Černé oči v sloupu točí, hrdý smích jí škube rtem – Ó, tu žádný neochočí baša vilným ramenem! 286