Bůh.
Nad lidstva hemžením jak nad mravenců rejem,
nad řevem orkánu i včely bzukotem,
nad tancem jepice jak nad staletí dějem,
nad zemí veškerou, vším jejím životem,
nad mračen oblastí, nad étherovým šírem,
nad planet, vlasatic, všech sluncí třpytným vírem,
nad hmotou bez mezí a všakým jejím ruchem,
nad každou myšlénkou a vším, co zveme duchem,
nad každým tušením, jež myslí zbožnou chví:
v neznámu vznášíš se, ty čiré, nekonečné,
ty neproměnné, věčné,
ty nevybádatelné
a nedohádatelné,
ty velké, největší všech tajů tajemství.
Jak tobě hymnu pět, ó nejvyšší a bezdný?
Co lidstva celého je tobě hosanna?
Před tebou hromný zpěv, jímž voj tě zdraví hvězdný,
jest právě tolikéž co trylek skřivana.
[17]
Víc nežli hluchý šum pod tvojím trůnem není
všech zápal proroků, všech světců chvalopění,
víc duma hluboká ti není Augustina,
ni snové blouzniví a vzlet Dželáledina,
než listu šustění, jenž padá v zimní luh.
Když stín tvůj postihnout má mysl vzhůru pílí,
hned v závrati se chýlí
a každé slova znění
tu zní jak znesvěcení,
ba, jedva pronésti si troufám lidské: Bůh!
Nechť bádající duch si nejvýš vytkne metu,
nechť obraznosti žár jej předstihne – tys výš!
Nad všechny vidiny, jež v serafickém vzletu
kdy zřela pobožnost – tys nekonečně výš!
Nad Boha samého, jak po lidsku jej ctíme,
v němž vrchol moudrosti a všeho dobra zříme,
jenž pravda všecka jest a nejvýš spravedlivý,
vše věda, moha vše, vše stvořil.stvořil, všechno živí,
nad bytost nejvyšší, jak ctíme ji – tys výš!
Tys v tajné oblasti, jíž lidské vše je cizí,
kde zlo i dobro mizí,
kde pojmy vše se tratí,
jež pro člověka platí –
tam teprv začátek má tvoje skrytá říš.
Co značí lidský spor, zda jedno jsi či mnoho,
zda všechno nebo nic – to prázdná slova jen,
18
ty pojmy měřítkem jsou malosvěta toho,
nad jehož každý znak tys, Velký, povznesen.
Žes Velký, Nejvyšší, i to jen lidská míra,
jež tobě neplatí: Hvězd říš tě nejme šírá
a přece bytuješ i ve hvězdičce květu,
ve tvorů nejmenších (též nekonečném) světu,
kam nikdy nevnikne zvěd lidských zřítelnic –
Tys nad vše veliký a nepostižně malý,
v atomu neskonalý,
tys věčností i dobou,
a spolu žádné z obou,
tys hmota, duch i více, tys veškero a nic.
Tys ve všem kolkolem: Tys v lesních zvonců kráse
i v slávě ledovců a v hrůze propastí,
i v tom, co člověku jen ohyzdností zdá se,
však celku krásného je nutnou součástí,
neb dobré, krásné jest zde všechno v tobě, tebou:
Tys stejně v bolestech, jež tělo, ducha střebou,
jak v blahu, rozkoši; ty záříš v oku lásky,
pláš v líci hněvivé a zříš i z trudné vrásky;
tys vědce důmysl i pěvce nadšení.
Jsi tamo, přátelsky kde ruka ruku stiskne,
kde čepel vraha blýskne,
kde dítko v loži klečí,
i tam, kde pustě ječí
smích hetér v cimbálů a číší řinčení.
19
Co tobě hlaholy všech varhan, trub a zvonů?
Ód, žalmů, antifon co tobě oslavy?
Ty z hlasů země všech, všech jásotů a stonů,
sám stále chvalozpěv si skládáš hřímavý –
z té valné stupnice všech blahých, strastných tonů
od prvních děcka slov po těžký chropot skonu,
v níž všechny zlozvuky, i kletby, blasfemie,blasfemie
pro tebe splývají v proud jedné harmonie,
jak s výše vřava měst ve snivý moře šum;
sám sarkastický smích mělkého atheisty
i důkazu klid jistý
ve slovech myslitele,
jenž popírá tě směle,
tvé slávě slouží jen v tom velkém Tedeum. – –
Nic nejsem sebou sám: Jak jiskra v čiré noci
kýms jiným vybuzen se v cizím dechu chvím,
můj život, bytí mé, nic není v mojí moci, –
teď jsem, však nebyl dřív, a budu-li, zda vím?
Vím o sobě v ten mžik, však nevěděl jsem ve snu
a zítra šílen snad v noc ducha temnou klesnu,
mé já, můj původ, skon – vše v jakés cizí dlani,
jež očím skryta mým a po níž marné ptaní;
nuž, mlčky, s důvěrou jí sebe všecek vzdám,
v ten taj, ať jakkoli jej mluva zve neb zvala:
Bůh, bozi, Jahve, Allah –
vše lidská pouze hláska.
Jen věřím, žeť on láska,
zdroj lásky všeliké a věčná láska sám.
20
Neb mysle po lidsku – a jiné nemá míry –
jen v lásce tušiti můž’ člověk onen taj,
kam aspoň tušením, kam aspoň křídlem víry
lze ještě dolétnout ve věčných záhad kraj.
Jak světa soustava bez slunce, jež mu svítí,
říš ducha bez lásky hned v rum a tmu se řítí;
jen jedna myšlénka mi smysl žití chrání,
že láska nesmírná se tajně ke mně sklání,
a že má láska jí můž’ s díkem letět vstříc,
té záhadě všech záhad, té příčině a metě
všech jsoucností v tom světě
a výš, kam nevlá tucha
ni anjelského ducha – –
V prach! Na kolena již! Ni slova, slova víc!
21