Vánoční.

Vánoční.
Za překrásné jižní noci v daleku tam, v daleku vzešla hvězda, jejíž záře svítí z věku do věku. S tajným šeptem skláněly se palmy nad práh jeskyně, kde se robě usmívalo v obejmutí matčině; pastýřů jen chudých zástup, schýlen k jeslím, vítal s ní první Jeho pohled, úsvit blaženějších lidstva dní, a vzduch jasný rozplesal se andělskými písněmi: Sláva Bohu na výsostech, pokoj lidem na zemi! * [115] Od té noci šťastné přešlo dva tisíce málem let, ale ona hvězda svatá dosud září v širý svět. Dalekém zde na severu rajským třpytem blaží nás, nechťsi ledové jen palmy kouzlí v okna tuhý mráz, nechťsi bledší hvězdy hledí na kraj bílý pod sněhem – dnes tu všude teplý, jasný, divuplný Betlehem. Z každé chaty září hvězda, tichá hvězda veselí, noc ta aspoň třpytnou cetou každou ručku podělí, celý rod se vítá spolu kolem oteckého stolu, o jiných se radost dělí dnes i člověk osamělý, dnes i žebrák, tulák bídný najde teplý kout a vlídný, srdce vřelejšího tluku a štědřejší lidí ruku. Do měsíčné zimní noci, do stříbra a do běla 116 z oken chrámu na výšině záře svítí veselá, jásavě zní hlahol zvonu s radostnými písněmi: Sláva Bohu na výsostech, pokoj lidem na zemi! * Pokoj lidem na zemi... Ó běda! Darmo zrak jej v širém světě hledá, zevšad kmitají jen lesky zbroje – Kde je dosud, Kriste, říše Tvoje? Chudobný Ty mistře z Nazareta, rybářů jenž’s učil družinu, jméno Tvoje po všech krajích světa v nejdálnější vniklo končinu, Tvoji chválu nesčíslní rtové, chrámů nesčíslných pěje zvon, Spasitelem, Bohem Tebe zove ctitelů Tvých mnohý milion, před oltářem, na němž trůníš, sklání nesčetných se davů koleno – Ale z Tvojich svatých přikázání, z božských slov Tvých kolik splněno? 117 Znějí sice Tvoje věčná slova z jitra k noci na všelikých rtech, knihu, která učení tvé chová, chrání zbožně vnuci po dědech, pralesů i dalných snědým dětem smělý kazatel Tvou nosí zvěst: Znějí Tvoje slova širým světem – ale co z nich dosud skutkem jest? Na počátku slovo bylo, a jen pouhé slovo zbylo. Kdy se Tvoje slova stanou skutky? Kdy se vystěhují ze svatyně zištní kupci, na něž zvedal’s důtky? Farizej kdy zamkne veřej síně, by svou modlitbu moh’ jiným skrýti? Kdy ni v Garizim ni na Morii, ale v pravdě Bůh se bude ctíti? Kdy ten, který nejvíc sklání šiji před Tvým křížem, na sebe jej vloží, vzdá se moci své a svého zboží, aby skutkem následoval Tebe, bědným bratřím obětoval sebe? Kdy ne hlasně říkat: Pane! Pane! ale milovati země syny vskutku předním zákonem se stane 118 a to nejen řečí, také činy? Křesťanem kdy nebude se zváti, almužnu kdo dává s vlídným slovem, než kdo hotov, pro bližní se vzdáti všeho toho, co svým právem zovem’, kdy jen láska bude místo práva, zbraní hlomoz navždy oněmí – a kdy vskutku Bohu v nebi sláva, pokoj bude lidem na zemi? 119 OBSAH. Str. Slovo7 Sny palestýnské10 Ranní14 Bůh17 Májová22 Lesní žalm42 Zbořený chrám57 Na Řipu74 V bouři83 Pod Marianským obrazem99 Klekání103 Zpověď108 Vánoční115
E: av; 2002 [121]