ČERKES.

ČERKES.
[83] Lesnatými svahy, úvaly kozáci dva volně klusali. Jeden, stařík vrásčitý a sivý, seděl vzpřímen jako horská jedle, druhý skloněn, mladík zádumčivý, jako ve snách kolébal se v sedle. V bohaté se skvěli úpravě. Na paprsku hrály kmitavě tenounké jich šavle, zahnuté, karabiny, stříbrem okuté, nábojů též pouzdra, v těsnou řadu s obou stran na hrudi svalnaté upevněná. Štíhlá puška vzadu houpala se v torbě huňaté. Jeli bez hovoru, bez ruchu. Nahajka¹) jen časem ve vzduchu zahvizdla neb čapku sešinutou popravil si jezdec, burku²) vzdutou. [85] Posléz starší zahovořil k druhu: „Bože veliký, jak pusto kol! Lesnatý jen vrchol nad vrchol vypíná se v šírošírém kruhu, slavném, divokém, kam sahá zor, v dálku nejzažší, kde prouha bílá vlnivě se nebem rozestýlá – zdaž to oblak, sněhy dálných hor? Zevšad jakby vyhoštěn byl zvuk, božího jen srdce tušíš tluk. Nad těla tu stromů spráchnivělá, skupená jak trupy po boji, štíhlí vnuci vznášejí svá čela vlajícími mlhy závoji, a chmel planý, réva divoká vzhůru vine smaragdové spony, až pak volně malebnými sklony do vzduchu se spouští s vysoka, a tak tiše drobné lupení kolem kmenů obemšených dřímá a tak libě na lodyze klímá purpurových květů skupení, pestrá zmij’ se na balvanu zhřívá, ze soumraku haluzí se dívá tichá laň tak klidně, bezpečně, – jak by kraj ten nikdy lidské ruce nebyly vzbudily k plesu, muce, jakby snil tak dávno, pověčně. 86 A přec málo uplynulo roků s oněch dob, kdy mráčkem bělavým z lesů těch a roklí, skalních boků četných aúlů³) se vznášel dým. V mýti lesní, na zeleném honě ovcí stáda, dlouhohřívé koně pastýř hlídal s kopím blýskavým; ke studánkám jasným dívky švarné scházely se v bílý, šumný sbor, nad závojem pestrým oči žárné hrávaly jak blýskavice hor, a když vánek svěží, laškující závoj zdvihl s usmívavých lící, viděl’s ústa, granátový květ, sněžné hrdlo, zlatý amulet – o, což rád jsem zdvihal závoj tenký s bílých lící mladé Čerkešenky! V mýtinách té zdřímlé doubravy míhaly se hrdé postavy, na slunci jich přílby, štíty plály, šavle zvonily a burky vlály, na komoni, s větrem o závod, – Šapsuchů a Natuchajců rod! Kolikrát as Čerkes chytrý, smělý v soumraku těch větví ochranném smrtnou ránu chystal nepříteli za vývratí, šedým balvanem, koleno ve kyprý skloniv mech jiskřil očima a tajil dech. 87 Kolikrát se divý bitky hluk odrážel od němých těchto strání, bubnů rachocení, koňů ržání, křik a střelba, polní trubky zvuk; kolikrát se nad ruskou tu skrání čerkeský mih’ čepel modrojasný s vyzlaceným písmem koranu – Chvála bohu! nebyl koran spasný, zlomili jsme vzdory pohanů! – – A přec stýská, stýská se mi časem po dnech minulých. Což hory teď?! Pobavíš se leda s vlastním hlasem, jímž ti skály dají odpověď. Volně jedeš. Puška v čechle⁴) dřímá, věrný palaš v pochvě rezaví, kozák sivobradý v sedle klímá a jen ze sna o tom vypráví, jak zní šavlice a puška hřímáhřímá, a kozáče s mlékem na bradě sotva naslouchá – – Ba, na mou věru, což ti, brachu, vletlo pod kučeru, že se kloníš, jako v úpadě? Pověz, jaký bol tvá duše hostí? Mně ho žaluj, ne tam do hřívy. Snad že najdu v torbě zkušeností na ránu tvou balšám hojivý.“ Odpověděl mladší v povzdechu: „Vše ti svěřím; nech si útěchu. – 88 Zabloudil jsem jednou při Cemesu v hlubině novorossijských lesů. Překrásný byl, sváteční to den; svit jen kradmo sklouzal pod koruny a jen kopyto mé věrné brůny rušilo hluboký stromů sen. Náhle štěkot psů a lidské hlasy uslyšel jsem. Koně popohnav v mýtině jsem spatřil zlaté klasy, pasoucí se v trávě skot i brav, za nimi pak podél horské paty řadou roztroušené nízké chaty. Nad nimi kouř bělavý se chvěl. Po tyčích a plotech v sivé krovy lilek s břečtanem a lesní chmel připínaly věnec smaragdový. V oknech míhaly se dívky smavé, a kmet vážný kouřil před chatou; hoši rvali kudrny si plavé pod kvetoucí hruší, košatou. Metodějovkou ta sluje ves.⁵) Znal jsem z doslehudoslechu ji. Tyto chýše zrobili si lidé z cizí říše, z dálných Čech, tam na západě kdes. Minul jsem je. Dále do lesů klusal jsem, až na břeh Cemesu. Uvázav tam koně v olší stínu, burku složiv naň i karabinu, 89 do trávy jsem klesl. Žhavou skráň dlaní podpíraje, hledím z hloubi, jak tam v šeru, ve skulinách loubí zvědavě se míhá nebes báň, a jak slunce ukládá tu spoře zlaté pruhy po bělavé koře snících kmenů. Však tu větví mrakem netušený zjev jsem stihl zrakem. Ach, ten obraz divný, osudný dosud přede mnou, tak přeludný! Vidím je, ty stromy hrdé, mračné, jak se větví hustým pletivem propínají v klenby neprůzračné; vidím je, jak ve snu žarlivém střeží před plamenným nebes okem tichou říčku v stínu přehlubokém. Vidím révu, jak tu skrýši šerou ověšuje zdobou tisícerou, jak své úponky kol kolem metá, od větve ku větvi řetěz splétá, jako zmij’ se točí ve vrchol a malebným věncem klesá v dol. Vidím květiny, jak ve vodě vztyčují své vlahé, štíhlé stonky s modrými a bělavými zvonky v něžné kráse, tiché lahodě, 90 i ten mocný kmen, jenž časů zlobou přes potok byl kdysi povalen, a teď celý břečťanovou zdobou, lupeny a květy zahalen – A hle! na něm lepá, zádumčivá dívka sedí; libé zášeří odívá jí skráně, líčka snivá i květ vodní v prosté kadeři přísvitem tak pohádkovým zcela, víčka skloněna tak vábným snem a rtů květem perlička se bělá v úsměvu tak libě kouzelném, že zjev její v divné této kráse rusalkám jen z báje podobá se. Ležel jsem tam, bratře, bez pohnutí, jako v bázni, abych nevzrušil dechem člověckým tu kněžku vil, aby neprchla snů na peruti. A když zmizela, v ten prázdný kmen dlouho jsem se díval okouzlen; v sedélku pak cestou, při měsíci provázel mne obraz dívky snící. Od té doby v českou dědinu vydupal můj koník pěšinu; po stínu znal chatu Javorovu, a dceř jeho po laskavém slovu. Když jsem poprvé na nízkém práhu před ní stanul, žebraje, by vláhu 91 poskytla mi na rty vyprahlé, zarděla se, přiklonila víčka – snad se ulekla má holubička černé burky, líce osmahlé. Ale starý Javor vlídným slovem přivítal mne, snažně poradil, abych vyčkal pod hostinným krovem, až by večer hory ochladil, a již sedím za dubovým stolem, knír si kroutím, rozhlížím se kolem, jak tu všechno v ladu, na svém místě, jak se vše tu blyští, třpytí čistě, jak tam s hodin větrného sídla,sídla kukačka uklání pestrá křídla, jak tam za knihami v pozadí soška jakás přílbou do vysoka pyšně trčí, hrozná, jednooká... a to prosté, chudé nářadí, ba, to vše, co kolem stojí, leží, jak má vzezření tak milé, svěží, půvabem se leskne přetajemným – spanilé jak ruky sledem jemným! Hledím před sebe, jak ruce malé kladou na ubrusu sněžnou běl arbuzy⁶) a hrozny zamodralé, pěkné jahody, med lesních včel, a jak hostitel můj s plnou slávou burďuk⁷) nese, pyšně nabobtnalý kachetinskou proslavenou šťávou, m’hou jak růžovou se číše kalí, 92 a jak usmívá se rajský mok z křišťálu stem rubínových ok; naslouchám, jak stařík přívětivý vypráví mi o své rodině, o svém žití, dalné otčině, jak ji velebí, jak chválí její nivy, a sám povídám o zašlé době, žití kozáckém, čerkeské zlobě, o příběhu v horách všelikém. Každý svým hovořil jazykem, a přec dobře jsme si rozuměli – srdce tála – hlavy zašuměly! Zazvonily pěnivé tři číše hostitelům, hostu na zdraví; a když vyjížděl jsem, s nebes výše obzíral již měsíc doubravy. Mnohé potom chvíle s Javorem přátelským jsem trávil hovorem. On mi svěřoval své tužby, stesky. Často vetché, starožitné desky velké jakés knihy otvírával, žlutými se listy probírával a mně vyprávěl, že v této knize napsáno, jak před mnohými lety česká zem’ se nad krajiny cizé pyšnila jak růže nade květy; svým jak leskem svět plnila celý, synům štědrá, hrozná nepříteli, 93 slavná bohatstvím a silou, umem, v míru vlídná, děsná ve vzdoru, vrahy zaháněla dalným šumem rozbalených k bitvě praporů – Tak tu v knize – říkal, zavíraje s trpkým vzdechem sponku rezavou – předci žili; vnuk jen listů kraje palcem třepí, vláhou slzavou kazí to, co nebylo mu vzato – hle! to jediné jest kniha tato. Dosud čeří vánek zlaté klasy na praotců roli bohaté, ale vnuku neodvívá s řasy slze žalu, bídy proklaté, a Čech nyní žebrák cizí nivou za krovem se toulá, chleba skývou... Ba, slov jeho žal byl trpčí, větší – dopola jen chápal jsem ty řeči. Vždyť můj sluch i vid, ba duše celá s jeho dcerou ve přístěnku dlela. Vidíš onen strom? Hle, réva krásná z počátku jej lehce ovila zelenými lokty, volná, jasná; při kmenu se skromně živila. Ale záhy zmohutnělým pněm těsněji ho, těsněj’ obvíjela, až s ním srostla, spojila se zcela, přehluboko zaryla se v něm. 94 Teď on s révou jeden život žije, k její zdobě vesnou zakvetá, jejími se hrozny v podzim kryje, lupení své s jejím propletá, a kdy zruší ostří svazek ten, s révou sejde, na smrť poraněn. HleďHleď, tak láska jemně, z nenáhla unylou mi duši obsáhla, těsněji vždy kolem ní se pjala, až se družkou nezbytnou jí stala. Což jsem duší roztouženou vnímal něžný půvab štíhlé podoby, divný sen, jenž na čele jí dřímal, nezvyklé, přec milé spůsoby! Jiná jest, než kozácké ty děvy – štědrá na slze i na úsměvy, hovoří tak pěkně, rusky z části, píše, čítá z knih, jak umné ďáče,⁸) a když pěje nápěvy své vlasti, oko vlhne, srdce v těle skáče – Uletlo mi navždy sladké ptáče! Z počátku jsem doufal v lásky štěstí. Její úsměv, pohled laskavý, zamávnuté v dálku pozdravy, zdálo se, že tichou přízeň věstí; škádlívá mne – nevědomky svodná – svěřuje se mi jak sestra rodná. 95 Povídej mi – říká – o Čerkesích, o modrých tam horách, černých lesích! Povídej, co staří kozáci nad ohněm si vypravují strážným! Hovořím jí s obličejem vážným o bóře, jak v podzim burácí nov’rossijským dolem, o horalech, jak nám v lítém vzdorovali boji, o brnění jejich, o kinžalech,⁹) o žen jejich mravu, pestrém kroji, o Maruši hříšné, jak jí hostem na komůrce býval žhavý Změj, jiskřivým až chýš zapálil chvostem... Ona sedí, krásný obličej bílou rukou snivě podepírá, a zrak její – hvězda v zášeří – zastíněný svislou kadeří, každé slovo ode rtů mi sbírá. Koni mému sladkých šeptá jmen, květ mu vplétá, operlený rosou, do hřívy, ba časem ve třemen svižně vynáší se nožkou bosou, v sedle kolébá se s vábným pychem, „Urá! urá!“ s jasným volá smíchem. Jednou k stanici mne provázela. Stín již ležel v mořském chobotu a hor nad ním temena se rděla; racek v bílých křídel třepotu 96 nad vlnou se vznášel. Zraky její k moři upřené se slzou skvějí. „Kam tak hledíš,“ ptám se, „v roztoužení?“ – „Na čele tam z dálné končiny cítím vánek – pozdrav otčiny!“ – „Nač jí želet? Což tu krásno není!“ – „Ovšem, krásno! Otčina má chladná bledším přepjata je blankytem, nejsou údolí tam věčně vnadná, ani hory v sněhu věčitém, aniž racek nad vodou se bělá, nevěnčí tam réva stromů čela, ba, ni květina tak žárným zrakem nevyzírá z temné houštiny – a přec letěla bych s každým mrakem, s každým ptákem na klín otčiny –“ Však již dosti zpomínání toho, chvíle blahé – nebylo jich mnoho! Odcizila mi ji náhlá změna, nevítá mne, nelichotí koni, chladně jako ve snách se mi kloní, v koutku sedá sama, zamyšlena. Marně ptám se, co jí líce smutí, vrtí hlavou, k úsměvu se nutí. Neptává se, neposlouchá ani; časem jen, kdy v družném hovoru otci povídávám o vzdoru Šamilově, slávě ruských zbraní, když mu líčím zašlý v horách děj, – 97 jako bleskem na bělounké dlani milostný se zdvihá obličej v temném uzardění, snivě krásen, ručka v ňadra vlnivá se vtiská a zrak divně pod řasami blýská jako kinžal, z pochvy povytasen. Ba, již zřídka v chatrči mne čeká. V les prý zašla, po horách snad těká. Sedáváme s otcem v tísni němé a druh druhu péči v oku čteme. Vracel jsem se jednou, veda koně. Tu jsem spatřil po vršiny skloně s kadeří ji větrem rozvátou chvátající stezkou klikatou. Znáš tu báji o mladistvé ženě, k nížto plívník nocí přilétal, jak jí obličej v tajemné změně nevídaným vděkem rozkvetal, že až lidé, vidouce tu krásu, žehnali se křížem v němém žasu: nuž’, ta báje proletla mi hlavou, když jsem pohledl jí tenkráte v krásné líce pod kadeří hravou šarlatovým ohněm rozžaté, v oči, kteréž se jak slunce skvěly, a přec mne ni světa neviděly. Zachytil jsem pevně její ruku. „Odkud chvátáš ? Co’s tak rozčilena? 98 Odkud v chování tvém náhlá změna? Svěř mi tajemnou tu slast či muku, již tak pevně zamyká tvá hruď! Důvěřuj mi – přítelkyní buď!“ – na ruce jí rty mé zahořely – „Vždyť já nad svět miluju tě celý.“ Vymkla se mi, zastřela si líce, pozdvihla je plny bledé krásy, slzy lesklé povlekly jí řasy a rty zachvěly se šeptajíce: „Dobrý kozáče, dík za vše měj! Po mém tajemství však nepátrej, nech je spáti v srdci přeubohém – zapomeň již na mne – s bohem, s bohem!“ Odkvapila. Pět jsem smutných dnů hlavu klonil jako v těžkém snu, po čardaku¹⁰) chodě bez účele. Náhle Javor objevil se v něm, zlou jsem zprávu na vrásčitém čele, horší v oku četl ztrhaném. Zdálo se, že okamžik mu sbělil prokvetavý vlas. Hle, co mi sdělil: Uviděl prý dcerku za svítání, vzhůru jdoucí po mlhavé stráni a pak marně celý den jí čekal, poptával se, po vršinách těkal; dlouhá, strašná noc se v hory skryla – Ludmila však s hor se nevrátila. 99 Na koně jsme vsedli. Křížem lesy projeli jsme v šírém okolí, přes balvany, vývrať, přes útesy drápali se v sněžné vrcholy, drahé jméno volali jsme stráním – ohlas nám je vracel temným lkáním. V němých úvalech den zaplál mnohý – neozářil stopu drahé nohy. Zda ten něžný půvab vlků zuby rozsápaly bílé, špičaté, neb-li medvěd, záletník ten hrubý, v náruči jej zdrtil huňaté, v jezeře-li horském sladce dříme – nikdy, nikdy snad se nedovíme. A co dále? Zajdi v českou ves; uvidíš tam chatu bídnou, pustou. Stěny, štít i střechu mříží hustou oplétá jí révy, chmelu směs, ba, až do jizby se oknem dere. A tam v hloubi zelenavě šeré, jížto pavouk rozpřádá své sítě, hlava sporým stříbrem věnčená, nad prastarou knihou skloněná, nehnutostí mrtvou zarazí tě. Vzhledne-li, duch z mohyly to hledí; promluvíš-li, neždej odpovědi. – – Má pak duše s žalostí je spjata, netěší mne druhů žert ni smích: réva družná od prsou mi vzata a červ upomínky hlodá v nich.“ 100 Bez hovoru dál kozáci jedou. Slunéčko již zhaslo za vrcholem a zář’ růžová se s plavou, hnědou vystřídala po úbočích kolem. Tma již čírá na úvalu dně, s obou stran pak husté vršky lesa výš a výš’ až hvězdná po nebesa černají se divě, posupně. Pusto kol. Jen časem na úskalí pod kopytem jiskra zasvítí aneb šakala se ozve v dáli úpěnlivé, táhlé zavytí. Náhle za balvanem v listů směsi zablesklo se, rána houkla v lesy; kůň se vzepjal; těsně kolem čela junákovi kule zafičela. Ozvalo se ruské prokletí, karabina houkla v zápětí a již starý kozák uzdou trhá, s koně letí, k balvanu se vrhá, s obnaženou šavlí nad čelem. Již i druhý lesklým čepelem mává nad hlavou a za ním pádí. V temnu půtka zuřivá se svádí: šavle zvoní v rázném setkání, křik tam, hřmot a zubů skřípání. Náhle ticho. Kozáků dvé vleče cosi shůry v těžkém oddechu a teď starší, nad kořistí kleče, 101 rozkřesává světlo v pospěchu: zamihly se přilba, mračné brvy, koulící se oči, rudé krví, pod zahnutým nosem, černým knírem sněhobílých zubů záblesky... Zvolal kozák v udivení čírém: „Nastojte! – Toť ďábel čerkeský!“ Uvázali koně; v stezky lemu oheň rozdělali, sedli k němu. Polo s pýchou, polo zvědavě drahnou chvíli na zajatce hledí: ten se pracně zdvihl, volně sedí se špičatou přilbou na hlavě, od níž splývá kolem bledých tváří pobleskujíc v rudé ohně záři k hrdlu, šíji rouška ochranná ze železných kroužků utkaná. V železnou též košili se halí ramenou a hrudi mocné svaly a kde oderval ji půtky ruch, květnatý se pestří archaluch.¹¹) Vzadu ruce lýčím sepjaté z pod burky se jeví huňaté, potřísněné krví. Marně blýští šupiny se nohou ocelové: neboť pod kolenem z rány nové rudý mok se řadami jich prýští. Prázdná pochva na ozdobném pasu smutně visí. 102 Šavle opodál travou v modravém se blýská jasu. Hodil ji tam vítěz na kinžál, z jehož rukojeti v rudém svitu zírá drahokam, jak oko zmije; sáhovou též pušku viděti tu, vedle nich pak na okrouhlém štítu věncem nápis prastarý se vijevije.¹²) Přímo sedí Čerkes. V jeho líci marně hledáš stopu bolesti, v palčivé tam ráně hlodající; sklíčenost ni bázeň nevěstí. Jako z mramoru jsou rysy krásné: z černého jen oka vzdor i vztek divě blýská, záští neúhasné, a kol rtů, z nichž zuby svítí jasné, pohrdlivý hraje úšklebek. Drahnou chvíli takto proti sobě kozáci a Čerkes mlčky dleli. Posléz stařík v úžasu a zlobě čerkesky se ozval k nepříteli: „Oj, kdes – ďáble huňatý – se vzal v lůně těchto bohopustých skal, kde již léta vlk jen s orlem žijí, a kde Čerkesů jen kosti hnijí?! Nebojíš se, bloude, pranýře, oprátky a sněhů Sibiře?“ 103 Čerkes mlčel. Roj myšlenek v čele vrásky hojné, hluboké mu ryl; pak je zdvihl hrdé, pojasnělé a tak starci zvučně hovořil: Budiž„Budiž, ďaure! Otevru ti knihu svého života. Tvé skráně sníh pokrývá a mnohá šavle v mihu rudým písmem zapsala se v nich. Svědek jsi hrdinských našich činů! Víš, jak často meč jsme tasili za islam a volnost, za otčinu a co krve krásné nasili do hor těchto – mučenické setby – a jak často kule své a kletby za vámi jsme posílali s hor, když jste choulili jak v bouři stádo znamenané lebky pod prapor. O což myšlení mé dlívá rádo u těch bojů slavných, krvavých! Přesila nesčetných vašich pluků a děl vašich věčně houkavých posléz naši odzbrojila ruku. Podlehli jsme, však se nepoddali. Národ můj své šíje nesklonil v jařmo ďaurů. Raděj v tyto skály slzu rozloučení uronil a tam daleko za mořem siným k souvěrcům se schýlil pohostinným. 104 Však já pravil k sobě: Neopustím hory ty, jež otců stíní prach, a, by zpupný, nevěřící vrah bez trestu jej prznil, nedopustím. V zemi té, z níž vyštvali nás v bídu, nedopřeju cizí chátře klidu, pomstě zasvětím svůj kinžal skvělý – živá kanla¹³) za svůj národ celý! Přeslechl jsem druhů prosby, hanu – přísahu jsem složil na koranu. Viděl jsem, jak líně připluly lodi Turků v hustém, pestrém davu a kol černých ráhen ve přístavu různotvárné plachty svinuly; viděl jsem, jak lehkých člunů roje snášely jim na klín houpavý od pobřeží známé postavy, malebnou směs domácího kroje; jak se po lanových žebřících vydrápaly na paluby pusté mužů ozbrojených davy husté, vetchých starců, dětí plačících, jak se stísnily tam v chomáč pestrý postavy děv útlých, bujných žen, otec můj a matka, bratří, sestry, – celý aúl náš, náš celý kmen! Ještě slední bílou podobu na břehu jsem spatřil. Zdálo se mi, jak bych viděl černé víček lemy haliti se v perel ozdobu 105 nad závojem bílým, jakby malá ručka k horám políbení slala... Však i ona vstoupá – spustly břehy. Plachty rozpjaly se, vítr čily, nad vodou se kotvy zatřpytily a vln pobouřených stříkly sněhy za kormidlem. Lodi vypluly. Sedě na temeni skály mračné nad mořem, ve výši nedozračné, naposled jsem, v sochu ztrnulý, uviděl svých bratří pestré davy, druhy dětství, zápasů a slávy, vše, co z mladosti jsem v lásce měl, a zpěv rodný z hrdel tisícerých hromem dunící po vlnách šerých naposled mi k uchu zaletěl! Volně pluly lodi zátokou. Večer byl. Tu moře z nenadání pokrylo se vlnou vysokou a mrak vyvstal na nebeské báni. Bouře hrozná vody rozeštvala: zatmělo se nad ní – hromu řev – časem nebesa se ohněm zňala, posvítila strašný na výjev. Při blesku, jenž klikatě se míhalmíhal, pohledem jsem úzkostlivým stíhal jednu loď, – v ní bílou podobu. Viděl jsem, jak na sta bílých ramen trčelo z ní k nebi, jak jí plamen 106 stěžeň zchvátil, jak jí v útrobuútrobu, otevřenou skály ostrým bokem, moře vedralo se zlobným tokem, a jak poklesla a všechno skryl příšerným svým křídlem Asrail.¹⁴) Tehdáž na skále, k níž vlny hřměly, za rodiče, bratry, aúl celý, za bílou tu podobu, ty davy druhů dětství, zápasů a slávy, za vše, co jsem z mládí v lásce měl, hlasem velikým jsem v bouři pěl slova tajemná té velké sury,¹⁵) jejíž každá svatá písmena deset andělů přivívá s hůry, aby vzali v jasná ramena duši nesmrtnou a v rajská sídla bílým davem rozestřeli křídla. Domodliv se, kinžal vytasený přitiskl jsem k rozžhaveným rtům a pak opakoval beze změny přísahu jsem pomsty k nebesům. Dlouho skrýval jsem se na útesu. Teprvé, když kouř se poslední v dálce ztratil nad vrcholky lesů a v hor spoustě nezbylo ni hlesu po Rusích, – klid mrtvý ležel v ní –, sestoupil jsem s výše. Neobměrnou 107 prostorou, kde v bezdna, do oblak les jen stoupal, – ba, kam orla zrak sáhal bystrého, jenž tečkou černou pod modrými kroužil pod výsostmi, – sám jsem zůstal s pradědů svých kostmi. Drahný čas jsem takto sám a sám těkal po horách. Tam u studánek zarostlých, kde závoj dívčinám nezdvihal již rozpustilý vánek, na stezkách, jež zanikaly travou, na hrobech, jichž turban dřevěný svlačec ověsil svých zvonků slávou, v aúlech, jež polosbořeny dřímaly sen mrtvý v lesa stínu v zeleném rubáši chmelu, révy, na ploských kde střechách místo děvy, tlukoucí na pestrou tamburinu, těkavý jen motýl poletoval, rozstíraje křídel azur, nach – přísahu jsem svatou opětoval a nůž brousil o zapadlý práh. Po čase mé dýky krutou žízeň uhasila Allahova přízeň. Sjížděli se hosté v lůno skal – důstojně jsem ďaury uvítal! Zaskřípala kdesi od lesa arby¹⁶) nemotorná kolesa. 108 Řeci dva si hoví v jejím dně, posunují líně, bezpečně třásní pestrou ovinuté fesy a jak supi vyzírají v lesy němé, mrtvé. Dvě to první káně spustily se na kraj zemřelý – jeden z nich se nahodil mi k ráně a druh klesl břitkou ocelí. Koní klus mne v jinou zvábil stranu. Hle, tam Armén v čapce baňaté z jemně vlnivého astrachanu, v čoše¹⁷) temné, stříbrem sepjaté, jejíž dlouhé, černé rukávy od loktů mu visí po třemeny, volně jede vedle krásné ženy, laškuje s ní, družně rozpráví. Nevěstu si k Nov’rossijsku vede. Věru krásná jest! HleHle, z nyvě bledébledé, lásky kouzlem ovanuté tváře jak se blýská očí velikých dlouhou řasou přitlumená záře! A co perlí, tretek všelikých zavěšeno v zlaté čelence kolébá se! Jako mlha bílá tenký, řásný závoj obestýlá havraní jí vlasů prstence. Jak se vábně na sedélku houpá a jak ve třemenech s obou stran 109 okazují roucha světlá, skoupá svůdně kradmo růžný safián, útlých nožek vyzdobené skrýše jako trepky z trpasličí říše! Nespasil ji půvab přeskvělý, šťastné lásky sladké cukrování: oddal jsem je pod lesnatou strání zkrvácenou šavle ocelí, v jezeře pak horském rozespalá vlna lůžko svatební jim stlala. Oj, což uvrhl jsem ztuhlých těl v pusté sluje! Marně Hebrej starý třesavou mi rukou nabízel z tlumoků svých nejvzácnější dary: čepele, v jichž divném zákalu míhaly se jako v siné mlze verše zlaté, perlí mléčné slzeslze, skříně drahokamů, koralů, Persie a Hindustanu divy za svůj život bídný, plahočivý! Kolikrát jsem k ruským srdcím razil krvavou si cestu kinžalem, a co lichých modliteb jsem zmrazil popům vašim na rtu zsinalém. A kde čapka kozácká se mihla – kule má ji dozajista stihla! Nikoli! přec jednou kolem čela na plano kozáku zafičela. 110 Na to boj jsme svedli zoufalý na výšině srázné, lící v líce, šavlemi jak blesky mávajíce na se doráželi, couvali, až pak na lem bezdny nedohledné v strašlivém jsme klesli objetí, dvojitá jak těla šelmy jedné, v oku plamen, na rtu prokletí, krví vlastní, odpůrcovou rudí. Přál mi Allah! Do mohutné hrudi koleno své soupeři jsem vtiskl, břitký kinžal v levici mé blýskl, – pravicí již nemohl jsem vlásti, – navždy zrak mu zlobný zavřela ocel má – trup sletl do propasti – však mé smysly mdloba zastřela. Když jsem procitl, mír svatý kol. Bez hnutí, jak ve snách jsem se díval, jak mi nad hlavou svým zvoncem kýval azurovým zelenavý stvol, jak tam blankyt zářil převysoko, jak tu kolem krunýř těžký, velký želva vlékla, travin za stebélky vyhlíželo květů rudé oko, a jak had se svíjel v lepé kruhy a hrál šíjí ve všech barvách duhy. Zřel jsem na vše, jakbych volným duchem již se vznášel nad tím zemským ruchem. 111 Náhle opodál se z květné řásy vynořila děva zvláštní krásy v cizím kroji. Na milostném čele slunce zlatý paprsek se chvěl, v líci, na rtu, po celičkém těle panenství jí zářil čistý pel. Myslil jsem, že Risvan, strážce ráje, vstříc mi poslal jednu z rajských děv, by mi vyměnila zemské kraje za mech vonný nebeského háje a rtů sladkých věčný za úsměv. Spatřila mne – couvla v leknutí – oči zavřel jsem. Pak cosi ke mně sklonilo se, jakby anděl jemně nade mnou povíval perutí. A když opět pohledl jsem vzhůru, ponořil se zrak můj do azuru očí dvou, jež slítování plny na mne hledí, bloudí kolkolem a rtů drobné, rubínové vlny neznámým se chvějí hlaholem. „Čerkes“Čerkes,“ šeptám a prst na rty kladu – jak by anděl spáchati moh’ zradu!! Povstala, mou přilbu z trávy zdvihla, jako motýl křovisky se mihla. Vrátila se s vodou – krev mi smyla, uhasila žízeň plamennou, vlastní rouškou jemně obtočila pravici mou tuhou, schromenou. 112 Pak můj těžký podpírala krok k jeskyni, již před mnohými lety samotář si vyryl v hory bok, vystlala ji travou, mechem, květy, pečlivě pak burku rozestřela – a čas drahný nad mým ložem dlela. A když vstala, z oka třpytné vláhy vyčetl jsem, že se vrátí záhy. Vrátila se. Z jitra každý den keř se zachvěl, clonící mou skrýši, hebounkými prsty rozestřen a jak obraz nadoblačných říší v rámci jeho větví, květem bílých, obličej se jevil rysů milých. Nosila mi pokrm; vedla řeči neznámé, přec plné útěchy a zrak modrojasný v sladké péči upírala na mne s povzdechy. Záhy jsem těm vzdechům rusovlásky, blankytným těm očím rozuměl a sen zašlý o rozkoších lásky nad hlavou mi křídlem zašuměl. Allah ví, co bouřilo mé nitro, když se z rána přívětivá líc nade mnou, jak samo krásné jitro, ukláněla, pozdrav šeptajíc, a v tom líci něžném,něžném když jsem vídal, jak se purpur s padlým sněhem střídal. 113 Allah ví, že nepohnul jsem ani rukou poraněnou – z bázně pouhé, abych v zdravé neucítil dlani, že je syta nečinnosti dlouhé. Ale jednou nepokojné spaní sprostilo ji vazby. A když ruku napřáhl jsem v bouřném srdce tluku, napjaly se pevně svaly, žíly a v nich staré ucítil jsem síly. Zdráv jsem povstal. Opásav se zbrojí do hor jsem se vydal. Den byl mračný. Kolem skály zasmušile stojí a jich čela oblak neprůzračný smuteční jak závoj řásně halí. Nebe zakaleno; hřímá v dáli. Bloudím, hledám aúl povědomý. Stezky již jsem nenašel, ni stopy nohou čerkeských. Jen chebdí klopí široký tu list. Jak pusté lomy sbořený tam aúl v divé houšti ani srnu k sobě nepropouští. Na mohyle turban dřevěný zvrácen hnije. Kolem bílé kosti rozvlékaly zuby nočních hostí. Ba, již mech a svlačců prsteny obalily mnohou lebku dědů, že je sotva značna tvému hledu. Hoj, tak ničí krutá příroda velkého tu stopy národa, až se ztratí na vždy, beze sledu, 114 až kraj ten, jak pustá mohyla, bez popsané desky, bez znamení pod trninu, vývrať, pod kamení pohřbí vše, co tuto robila naše ruka, naše boly, štěstí, naše jména vrhne do nezvěsti, o Čerkesích stoleté ni duby nezašeptnou. – Zaskřípal jsem zuby. Noc mi skryla smutné divadlo. Bouř se přivalila, krajem duní, jako tehdáž, kdy mi v mořské tůni vše, co měl jsem, navždy zapadlo. A zas velikou jsem zpíval suru, ale nyní s hůry nade mnou jejích veršů mocí tajemnou nesechvěl se roj andělských kůrů. Zdálo se mi, jakby každým slovem stín se zdvihal nad zapadlým rovem, jakby duchové mých předků všech z hrobů svých tam v horách, úvalech ke mně nocí bouřlivou se chvěli, za mnou houšť a šíř a výš se střeli – nepřehledný, nesčíslný sbor – jakby letící ta spousta duchů, jakby vodopády, vršky hor, celá příroda v úžasném ruchu hřímala mi v ucho strašný zpěv, volající: krev a krev a krev! 115 Letěl jsem, jak démon, nocí temnou, bystrým letem smrtonosných střel a ten krvelačný přízrak se mnou přes rokle a srázy burácel. Svit mne spatřil na jeskyně prahu. Sedím klidně. Ruky na dosahu okazuje pochva zedraná lesklý ocel, zpola vydobytý; z rukojeti metá rudé svity drahokam jak oko satana. Přišla děva. Nesla chleb a vodu; těšila se náhlé proměně, uzdravení mému. Na odchodu stanula přede mnou zmateně a co hádal, tušíval jsem vezdy, věštily mi očí krásné hvězdy. Poprvé jsem ovinul jí ruku kolem šíje; první srdce děví zabušilo na mém v libém tluku. Přivila se ke mně něhou révy. V bílé čelo polibek jsem vtiskl, tajně kinžal v pravici mé blýskl, jednou ranou bezpečně a jistě zahýřil si v nejkrásnějším místě – v ňadru jejím – klesla mrtva k zemi – a já o vlas jasný – –“ V půli řeči Čerkes zaúpěl. Blíž něho klečí 116 mladý kozák, děsně bledý, němý, patře divoce, jak úzká rýha čepele, jejž nad zajatcem zdvihá, rudými se plní krůpějemi. Starší kozák, nad Čerkesem skloniv šedou hlavu, čelo zakaboniv, hlasem, plným trpké pohany, druhu zašeptal: „Byl bezbranný!“ Ale Čerkes mroucí zahovořil: „Díky za ránu, jíž jsem si přál! V hruď mou kinžal poctivý se vnořil – Rus mne v šerou nepovleče dál spoutaného, dětem na posměch – hory přijmou poslední můj vzdech! Slyšte prosbu: V mnohé čestné seči proti vám jsem stával tváří v tvář, za sled mnohý po kuli a meči zakoupil svým skráním slávy zář. Pohřeb čestný bojovníku přejte: v rodné půdě hrob mi vykopejte, ruce rozvažte, ať ležím v něm, hrdina jak volný; stranou k Mece obraťte mou hlavu, na mé plece složte štít i pušku s kinžalem, budiž účastna též mého lůžka šavle obnažená, věrná družka, zlatého ať bleskem nápisu, – svatým veršem hrozí Eblisu.¹⁸) 117 Pak hrob nízký vyrovnejte zemí, – ať tu zaroste, ať navždy němý v noci ďaura zvěstí nepoleká, že tu Čerkes na den soudu čeká!“ Růžemi když jitra hory vzplály, kozáci mu pod vysokou strání šavlemi hrob chladný vykopali, pohřbili jej čestně – podle přání – a dál k Nov’rossijsku klusali lesnatými svahy, úvaly. 118