NA HROB HAVLASŮV.
(Psáno roku 1878.)
[237]
Byl’s jedním z těch, jimž tísní prsa smělá
jak pouto otročí kruh českých hor,
jimž teskno v otčině, kde obestřela
vše mdloba mrákotná jak těžký mor.
Chtěl’s žíti. Ne však po Feáků mravu,
jimž úkolem je žití sytý břich,
ni jako skot, jenž v jarmu kloně hlavu,
svůj život měří počtem sypkých rýh.
Chtěl’s žít, jak slušno pro nadšení syna,
chtěl’s půdu deptati, jak volný oř,
tvou hlavou myšlénky jak perly vína
šosáctví všemu hrály na příkoř.
Leč záhy zakusil’s, že místa není
v tom kruhu našem pro tvé bujné chtění,
že v tupé mrákotě zde všechno tlí,
že v polosnách vše bez činu se klátí,
že shaslo nadšení, ba přestal smáti
sám nad sebou se ret náš ochablý.
I jal tě stesk jak volné ptáče boru
uzounké klece dusném u prostoru,
rozepjal’s křídla jasný pod blankyt –
Oj, s bohem buďte, přátelé! Chci žít!
[239]
Přec miloval’s tu zem, svých otců chatu.
Na cizím lánu sníval’s o návratu.
V toužebném nazpět putoval jsi spěchu
a hroudu vlasti nadšen zulíbal
a strádal opět, ba i v teskném vzdechu
pod jarmem hrubým šíji ohýbal.
Než, jarními když kraj se plnil ruchy,
přilétlo ptáče, zkvetla fiala,
vše procitlo, jen hlavy naše hluchy
a srdce naše mrtva zůstala,
tu zableskl tvým okem touhy kmit,
a znova rozpjal’s perutě: Chci žít!
A žil jsi, příteli! Dnů málo jen –
než, za rok života byl každý den.
Ves půvab země obsáhl tvůj zor:
klín moře bezměrný se pod ním vlnil,
dech jihu slzou rozkoše jej plnil
na patě sněžných velkolepých hor,
noc jižní v lokty kouzelné tě jala,
a pralesem tvá noha putovala.
Tam v božský večer, když se třpytné hrany
hor ledovatých odívaly v nach,
když zkvetly bílé nesčíslné stany
po stráních jasných, v šerých dolinách,
když jak les živý s úbočí se řítil
řadami železnými temný šik,
a prachu oblakem ve hřívách svítil
hrot kmitající nachýlených pik,
240
když písně kozácké kol ohňů zněly
a bubny kolem vířily a hřměly –
v ten večer poznal’s rodu svého sílu,
jejž dotud zřel’s jen v bídě, povržení;
tam olbříma jsi k velkému jej dílu
jdoucího spatřil v němém vytržení.
Ba, divákem jsi němým nebyl jen
ve slavný lidu slovanského den.
Ach, kolikrát as v jezdců mraku lítém
vichorem letě, hlavu vzpřímil’s, výskl,
a kolikrát meč nahý z pochvy blýskl,
by’s pokochal se slunným jeho třpytem;
jak často na rty palčivé jsi tiskl
kov studený a zpomněl, skřípě zuby,
na všechnu hanbu, trýzeň domácí,
jak mrzké jho tam ducha, srdce hubí
a sterým poutem síly podvrací,
jak nohou cizota tam deptá šíje
a na vše, co nám svato, drze plije.
Zde děj zas velký nad tvou vanul hlavou,
duch okřál bleskem nadšení a slávou,
zde spatřil’s bouři slovanského moře
a v očích stotisíců svatý žár,
i zaslechl jsi, poklesaje s oře,
vítězný hrom, jímž duněl Avliár.
Teď dřímáš v zemi daleké – ne cizí.
Pod Kavkaz ustlala ti slávská říš
v lem čarokrásný knížecí své řízy,
pod olivu a platán, pod cypříš.
241
Tam iris lazurná ze stinné hloubi
vavřínu kyne nebes modru vstříc,
chmel tamo s révou divokou se snoubí
a v hrob ti sklání věnců na tisíc.
Tam vlnami se plamennými chvějí
granátů květy, růží, azalejí,
že vůní klesá opojena skráň.
Ves hmyz a plaz tam drahokamem svítí,
sám pavouk ten, jenž lehkou protká nití
kdys myšlének tvých bujných prázdnou schráň.
Tam ze tvých ňader oheň jarý ssaje
růžový hrozen, lesní merunka,
jež v úkrytu jak děvče jihu zraje.
Tam svěží, jasná květu korunka
prosvitne houštím, jakby oko tvoje
vyhlédlo ven věčnosti ze závoje.
Tam hlomoz kramářský ni smutek lživý
ni školská chvála hrob tvůj nenavštíví,
ni pozdní přízeň. Sbory slavíků
kol pěti budou. Časem hlavu skloní
Gruzínka nad ním, v chůzi pozazvoní
kovovou zdobou bílých kotníků,
neb řada velbloudů kol stoupat bude
s větrným stanem na čabrace rudé,
neb starý kozák, opřen o píkupíku,
tam stane chvíli ve vysoké trávě
a zadumá se o boji a slávě.
Tam tisíců jsi klesl do mohyly,
již s nadšením krev za otčinu lili,
242
a líp se ti v tom hrobě bezejmenném,
příteli, dřímá v hrdin objetí,
než pod laciným veršem, pod kamenem,
jejž snesli by ti z chlubných obětí,
jejž vztýčili by u slavnostním hluku –
a v klín zas chabou položili ruku.
243
Poznámky k „Čerkesu“.
1) Nahajka, bič.
2) Burka, huňatý plášť kavkazských horalů. Kozáci na Kavkaze přijali kroj čerkeský.
3) Aúl, čerkeská vesnice.
4) Čechlo, huňatá plstěná torba na pušku.
5) V novějším čase založeno bylo několik českých osad v „černomořském okruhu“ kavkazském. Jednu z nich, Methodějovku, ležící nedaleko Novorossijska, navštívil jsem na své cestě po Kavkaze.
6) Arbuzy, druh melónů, rostoucí na Kavkaze, chuti velmi lahodné.
7) Burďuk, kožený měch na víno. Největší slávy požívá na Kavkaze víno kachetinské.
8) Ďáče, kostelní žák.
9) Kinžal, dlouhý dvojsečný nůž čerkeský.
10) Čardak, světnice v prvním patře.
11) Archaluch, spodní přilehavý kabátec Kavkazanů, obyčejně z pestré, světlé látky zhotovený.
[245]
12) Čerkesové užívali zhusta starožitných štítů s nápisy latinskými neb starofrancouzskými. Mnozí spisovatelé vyslovují náhled, že tyto štíty pocházejí z válek křižáckých, byvše na Kavkaz uprchlými křižáky zanešeny.
13) Kanla, krevní msta.
14) Asrail, anděl smrti.
15) Sura, kapitola koranu. Zde míněna jest 36. sura, kterou odříkávají Mohamedané nad zemřelým.
16) Arba, dvoukolý vůz.
17) Čocha, svrchní dlouhý kabát Kavkazanů, s rozstřiženými svislými rukávy.
18) Eblis, Iblis, satan.
[246]
OBSAH.
EVROPA1
ČERKES83
VE STÍNU LÍPY119
ŽIŽKA201
ZIMNÍ NOC218219
HANDŽÁR231
NA HROB HAVLASŬV237
[247]
OPRAVA.
Na str. 11 má 14. řádek shora: „ač večera se snese listí rudé“
správně zníti: „až podzimku se snese listí rudé“.
E: av; 2002
[248]