Zpět a v před.
Nad knihou starou, před obrazem děda
mne divná touha časem uchvátí,
zrak do zapadlých krajů cestu hledá,
jež urval čas a nikdy nevrátí;
mně zdává se, když hledím v zašlosť onu,
že člověk lepší byl a krasší svět,
a cos jak milý hlahol rodných zvonů
mne volá zpět.
Leč chvilku pátraje v dob oněch klínu,
kde tkal mi přelud samý vděk a jas,
zřím v obraze tom krásném roje stínů,
zrak odvracím a jiný slyším hlas.
V před musí chvátat neznavenou patou
můj národ ubohý, by zniknul běd,
duch jeho strážný s rukou k výši vzpjatou:
v před! volá, v před!
[20]
Hle! ozdobený vrchol mladé břízy
ční nad řezané, čisté štíty chat
a všechno vůkol poesie ryzí:
zvyk starodávný, pestrolepý šat;
zřím pod fábory hochů zraky čilé
a v ňadrech smavých děvic čerstvý květ
a slyším písně nevýslovně milé
a toužím zpět.
Však pomním zas, co kryla tato chata
tmy duševní a rabské pokory,
jak směla deptat ledajaká pata
tu zotročilou hlavu s fábory,
i chválím čas, jenž ze jha lidu šije
a z tupých mrákot ducha jeho zved’,
a vznáším prapor, jímž se heslo vije:
V před, stále v před!
Pak zase pravím: Škoda přece roků,
kdy skráně zlatil ideálu svit,
víc bylo upřímnosti v každém oku
a v prsou ryzejší a hlubší cit.
Ó častokrát mne zove k luhům krasším
hlas vroucně nadšený mých mladých let,
k těm srdcím teplejším a čelům jasším
bych letěl zpět.
21
Kde křídla vzít? Máj žití navždy ztracen.
I lidu našeho vznět jarní zhas’,
pel svěží setřen a květ vonný sklácen,
teď krušné lopoty jest horký čas.
Tu třeba plašit sny a tužby marné
a k metě pnouti pevný, bystrý hled,
ve znojné práci, v bojů vřavě parné
jít chutě v před.
Ó bratři, kteří se mnou v touze dvojí
tu v před, tu nazpět obracíte zor,
smír učiňme v tom kolísavém boji
a takto rozřešme svých tužeb spor:
Pro krásu vlastní, ryzí, z lidu zkvetlou,
pro srdce upřímného čistý vznět,
pro jaré nadšenosti hvězdu světlou
si leťme zpět!
Než, v zápase za velkou lidstva metu,
v tom boji pravdy proti lži a tmám,
za ušlechtilou lidskosť, za osvětu,
po dráze ve svobody zlatý chrám,
tou cestou, po níž Hus šel, Amos jasný,
v níž vězně brixenského září sled,
kde v budoucnosti cíl jen kyne spasný –
v před, stále v před!
22