Čínská zeď.

Čínská zeď.
Chraňme svoji bytost ryzí, pěstujme jen vlastní ráz, ani jedna vlnka cizí nevnikej za českou hráz, v dumě, citu, žití, mravu vlastní duch nás veď – od Krkonoš za Šumavu stavme čínskou zeď! Vážně volají tak jedni, v posměchu zas jiných ret. Jak se nesmát? Nezabední žádné chtění český svět. Lidstva příboj mnohé věky bil k nám jako teď, nezastaví jeho řeky ani čínská zeď. [49] Pokrok člověčenstva kácí všechny sloupy pomezné a moc žádná neodvrací let myšlénky vítězné, vniká do všech konců světa, marna zápověď, křídlem gigantickým smetá každou čínskou zeď. V ušlechtilých plemen četě starým vojínem náš rod; nuž, jen dále k velké metě chvátej s nimi o závod, ve všem dobrém, krásném všude jim se rovnat hleď – líp’ to národ chránit bude nežli čínská zeď. Kdyby těsný svazek minul, jímž se tulí v lidstva kmen, zakrsal by, ztrnul, zhynul, svěží mízy pozbaven, vyrván z větví družných klínu jako suchá sněť: věnčila by druhou Čínu naše čínská zeď. – 50 Ale ztápět v cizí proudy každý znak své bytosti, zhrdat vším, co z rodné hroudy vlastní síla vyrostí, lapat za to bez výběru každou cizí smeť: to je bláhovější věru nežli čínská zeď. Hajme sobě v lidstva ruchu vlastní barvu, vlastní zvuk, vlastní pečeť svému duchu, svému srdci vlastní tluk, bytosť vlastní neudavme jiným za oběť, kolem té si pilně stavme nerozbornou zeď. Základem však samobytí nebeský dar jazyka, z něho zkvetá všechno žití, bez něho vše zaniká; – nuž, kde bouří vztekle k němu dravých proudů změť, stavme, navzdor smíchu všemu, stavme čínskou zeď! 51 S rody všemi nechť nás pojí svazek blahodějných snah, ale tam, kde zhoubu strojí vlasti, řeči chtivý vrah, na té straně lačnou vřavu přehluš odpověď: Od Krkonoš za Šumavu stavme čínskou zeď! 52