Podobenství.

Svatopluk Čech

Podobenství.
Stojí voda v lesních větví stíně, bez přítoku, bez odtoku tlí, v tichu mrtvém odpočívá líně, spící břeh ni vlnkou neškádlí. Leknín, stulík po ní lupen stele, bílou, zlatou růží rozkvetá, nad ní tiše šídlo pestroskvělé s azurovou vážkou poletá, a když paprsk vnikne klenbou lesa, květ i vážku změní v drahokam... Nad tím půvabem tvá duše plesá – ale pohni vodou, poznáš klam: Pod povrchem vábným všechno hnije, žab a mloků hejno v puchu tyje. Viz tam bystřinu, jež ze skal prýští, jak se tříští [59] v dešti jisker o balvanů vzdor, kterak bouří v pěně, kouři sršivých těch proudů spor, peřej peřeji se příčí, vlny syčí v rozbroji a zápolu: A přec vadivé ty síly v jednom žlebu pospolu k jedinému sbírají se cíli; hostě bystré, rudohvězdé pstruhy, pádí přes květnaté luhy, žene kola mlýnů vlnek jasných skok, až pak šírý tok lodi nese v majestátním klínu. Kde je život, ruch též býti musí, různých sil a směrů proudění; kde hyb všechen jedna vůle dusí, brzy v močál vše se promění – na povrch snad obraz vábné shody, ale uvnitř kalné, shnilé brody. Spíš ať mysli různé vlnou sterou v sebe perou 60 hlomoznými rozpory, ať se v zápolení pruží, tříbí, tuží zásady a názory – všaktě k dobrým koncům dospěje bouře svářících se sil, jen když v boji všeliké ty proudy pojí jeden velký, svatý cíl, a jsou čisty jejich peřeje. 61