Na křídle nejkrajnějším.

Svatopluk Čech

Na křídle nejkrajnějším.
Kde rozvíjí se život svíží, vždy proudy různých snah se kříží, vždy zbraně myšlenek se střetnou a korouhve stran šumně vzletnou – Jen rytířský nechť čestný meč v tom boji duchů blýská, nechť ideje nás vedou v seč, ne zášť a zloba nízká. Vždy nelze s hůry pohrdavý zrak chýlit v zápasící davy a nad bouřlivou času vlnou stát s neúčastí pohodlnou; čas bývá, kdy v tom boji krýt své barvy čestno není, kdy třeba vetknout na svůj štít znak svého přesvědčení. [62] Mně nechutí se vřava denní, kde rmutných vášní kal se pění, a nechci v každý výpad planý jít slepě za panýrem strany – než tam, kde spravedlivá věc své věrné volá v řadu, vždy hrdě na oddanou plec štít svojich barev kladu. Kde osvěty meč jasný tepe tmy žoldnéře, jich raby slepé, kde jarý pokrok vznáší důtky na pokrytství a na předsudky: tam, ať by nezdar chvíle mát’ a trhal šiky zřídlé, chci do posledka věrně stát na nejkrajnějším křídle. Kde bojuje řeč srdci drahá boj s násilím a lestí vraha, kde žárlivě svou čest si chrání a každou píď své role brání, chtíc jedinou jen paní být ve starém předků sídle: tam budete mne vezdy zřít na nejkrajnějším křídle. 63 Kde bílý orel k zoři vzletá a lípa obrovitá zkvetá, pod větve svoje širodalné zvouc velké Slávy plémě valné, kde obrození kyne všem ve svorné lásky zřídle: Ten šik je můj! Vždy stanu v něm na nejkrajnějším křídle! 64