Podzemní hlas.
Za hřmotu kladiv, za sykotu páry,
za hluku tržby, za skřipotu per,
v tom všedním shonu zábavy a práce,
jenž kolem šumí z rána po večer,
my pachtíme se, hrajeme a sníme,
jde stezkou vyšlapanou žití směr –
Však časem náhlé zděšení nás jíme,
když pustá vřava chvilkou oněmí:
neb slyšet mníme,
že duní cos a reptá pod zemí.
Pod věncem erbů, počernalých věkem,
vlá, šustí hedbáv, blýská drahý kov,
kruh vyšňořený hodovníků pyšných,
své správce haní, chválí dnešní lov,
[87]
po sličných tvářích žhoucím okem těká,
hrá jemným žertem, květem dvorných slov;
leč poduška když panstvu kyne měkká
a v temnu zámek s parkem oněmí:
tu ve snu leká
je dutý řev, jenž táhne pod zemí.
Muž vědy skoumá pronikavým zrakem
svět vodní krůpěje i hvězdnou říš
a v labyrintu záhad smělým krokem
až v nejtajnější vniká pravdy skrýš,
tká křídla, jimiž v netušené cíle
se ponese duch lidský výš a výš –
leč náhle ustal v důmyslném díle
a s bledými naslouchá tvářemi –
to z tiché píle
jej vzrušil temný rachot pod zemí.
Ve chrámu krásy sochařovo dláto
se štětcem o náš obdiv zápolí
a hudba čarná v opojenou duši
hřmí vodopádem, ptáčkem šveholí,
zrak pěvce nadšený se hvězdou leskne
a rtoma boží zvon mu hlaholí –
Však časem přelétne stín dumy teskné
tu krásu všechnu, struna oněmí
a temně třeskne
nám v ucho hrom, jenž duní pod zemí.
88
Kol soptí váda plemen, vládců, říší,
svět veškeren se zmítá v rozporu
a časem dvojí lidstva mrak se sbírá
pod zpupná hesla divých praporů,
by pro píď země, mrzký zisk a pýchu
sil smrť a hrůzu v širém prostoru –
Než mír kdy svitne na zdeptanou líchu,
vír bubnů, chropot padlých oněmí:
tu v mrtvém tichu
bouř jinou slyšíš dunět pod zemí.
Do skvostných salonů a dusných dílen,
pod klenbu sněmoven i krčmy vích,
do našich modliteb a blasfemií,
v žen štěbetání, dívek jasný smích,
do fanfár slavnostních a denních sporů,
do lehkých vtipů, frásí květnatých –
jak pod scénou hněv tragického choru,
když vině hrozí Erinnyemi,
ve hrozbě, vzdoru
zní temný hlas, jenž reptá pod zemí.
Nadarmo hlasač volá: „Prázdné tlachy,
sen fantastický potřeštěných hlav!
Řád lidstva stojí na žulových sloupech
a stráží bezpečnou mu starý mrav,
89
na stolci nerozborném zákon trůní
a pouty železnými třímá dav –
kde zmije zasyčí z těch kalných tůní,
hned rozpoltěna mečem oněmí – – “
Dál přece duní,
ba věřte, duní bouře pod zemí.
Jen ucho skloňte k půdě kolísavé,
jak výš se nese temný hluk a šum,
jak rachot v hlubinách se blíže valí
a vyplnění chystá teskným snům,
kdy společnosti krok se v bezdno sveze,
řád její slétne jako z karet dům,
kdy ortel soudce, anathema kněze
i prosba pěvce hrůzou oněmí,
až prorve meze
ta děsná bouř, jež duní pod zemí.
90