Povzbuzení.
Pryč, chmuro resignace, jíž se čelo smuší –
nejsem stár!
Tep čilý dosud v ňadrech, dosud cítím v duši
dávný žár.
Nechť chladným, šerým vzduchem truchlivě se chvěje
bílá nit –
v mém nitru posud léto, dokud prsa hřeje
onen cit.
Nechť vyryl vrásky v čelo, jarou sílu schvátil
mnohý žel;
nechť s křídel duše zpráhlých drsný život sklátil
svěží pel;
Nechťnechť mnohých želím bludů, pozdní lítost budí
mnohý hřích;
nechť vidiny mé zbledly, péče mysl trudí,
zhořknul smíehsmích:
[115]
Přec dosud srdce moje se životem pojí
tisíc pout,
od země sterých vnad mně nelze duši svoji
odtrhnout.
Mne dosud uchvacuje v různé krásy vznětu
příroda,
čel horských majestát i nejmenšího květu
lahoda.
Jsem okouzlen, když pěvce na haluze květné
vrátí jih,
když chrpa klasy protká, na okno mi slétne
první sníh.
Zřím dosud s vytržením, sedě v stínu vonném
našich lip,
jak v daleku se míhá modrým, velkým zvonem
svatý Řip.
Mně dosud k srdci mluví v kole luk a rolí
tichá ves,
ty střechy doškové a vížka nad topoly,
v dálce les,
Skalskal sivé rozvaliny, jejichž stín se sklání
v jasno řek –
ta zem, jež plna pro mne drahých snů a ždání,
zpomínek,
116
Tenten hlahol, který ke snu nad robátka čelem
sladce zněl,
s nímž pojilo se všechno, co v tom žití celém
rád jsem měl.
Mně dosud celou duši snaha bratří jímá,
ples i znoj,
má ruka dosud silna, s nimi čepel třímá
v perný boj.
Jsem dosud lačný činu, ještě v resignaci
nechci tlít.
Ne, nejsem stár! Chci ještě v zápalu a práci
žít, ó žít! –
Vím, blíže kráčí doba, kdy mé síly schromí
stáří mráz,
i duch se zkalí, zemdlí, až tu trosku zlomí
smrti ráz.
Neb klesnu ještě dřív jak list, jejž z nenadání
vichr svál,
má zajde památka, jen popel země schrání –
a co dál?...
Leč okem zasmušilým nezřím v zimní kraje
příštích dní,
duch s trapnou pochybností nehříží se v taje
záhrobní.
117
Dost dlouho úsilovně v záhad husté chmůry
zrak jsem pjal
a volal ku hvězdám, však odvětu se shůry
nedočkal.
Již marně nezalétám k němým oněm výším
na potaz,
jen srdce svého ptám se a tam v těchu slyším
jasný hlas:
„Nech marných dum! Víš jen, že postavil tě kdosi
na tu zem –
nuž, z rukou tajemných ty skromné zemské losy
vděčně vem!
Jest malý tento svět a přec tu nekonečný
skvostů sklad;
nuž, bádej v jeho divech, těš se pohled vděčný
z jeho vnad.
A věř, že ona moc, jíž v souladu se třpytí
světů rej,
týmž ladí souzvukem i dissonance žití,
lidstva děj.
Žij podle zákonů, jež vryla ruka její
ve tvou hruď,
a čistým vidinám, jež v duchu tvém se skvějí,
věren buď!
118
Žij, pracuj, dokud můžeš, a když spláchne k zemi
žití plam,
skloň hlavu oddaně a nevolej v rov němý:
Proč a kam?
Co konal jsi, v tom jistě budeš v zemské vlasti
žíti dál,
nechť čas by jmeno tvé, tvou stopu do propasti
navždy svál.
Nechť lichá na pohled tvá práce nezůstaví
ani sled,
přec čásť to odkazu, jímž lidstvo bez únavy
kráčí v před.
Dál k dobru, pravdě, kráse půjdou mladé čety
příštích dob
ve svatém zanícení přes tvůj bezekvětý,
vpadlý hrob.
A když se rozedmou jim v jasném, zlatém skvění
korouhve,
snad radostné to bude záření a chvění
duše tvé!“
119