PŘED RODINOVOU „BOUŘÍ“.

PŘED RODINOVOU „BOUŘÍ“. (Zvon 1903.)
Co silou nezdolnou mne jalo z této hlavy? Sám bádal jsem, proč k tomu právě výtvoru vždy vracely se zas mé kroky bez únavy, k té divě rozvířené pídi mramoru ? Tu vzpomněl jsem, jak druhdy jinošskou mi duši nic rovně nejímalo plesným nadšením než vichr divoký, když náhle v dusné hluši vzduch prachem zatemnil a vírným lupením. Jak rozkošně mi bylo v prudkém vůkol ruchu, jak radostně jsem stíhal mraků vzteklý hon, jak divukrásnou hudbou býval mému sluchu šum větví tančících i krovů hvizd a ston. Jest v každém duchu mladém z mořských ptáků cosi, jimž hladké vodní plochy klid se nechutí; po vřavě zpurných vln on práhne s albatrosy a nad troskami máchá vesel perutí. [5] V bouř letí s tužbou slepou jedva vědom sobě, že pudí jej tam zákon věčné obnovy, jímž svět se brání stále ztrnutí a mdlobě a znovu vždy zas láme nové okovy. Leč kdy pak burný var se jasní pevným cílem a niče tvoří sám – tu prchá jeho čar, neb náhle ucítíš zas nad svým vlastním dílem dech čerstvý bouře nové, jež mu chystá zmar. Ó, první nadšenou tu rozkoš z bouře samy, již mladistvá jen duše krátko prožije, tu svěžími v mé čelo přivál vzpomínkami tvůj oživený mramor, vzácný génie ! 6