HVĚZDA.

Svatopluk Čech

HVĚZDA.
Zlé je žití v dusnu svém i hromobití, nevábný je den v duté krychli zaprášených stěn za papírem cifer, liter, juristických fint a titěr, i tam venku na tržišti, sobců hlučném závodišti, kde se od úsvitu do setmění rvou o nicotnou kořist svou. Ó, jak rád v podkroví svém – ptáče osamělé na nejvyšším hrotu jedle zrůžovělé – tichým zpěvem slavívám tvůj pád, slunce zářící, – tvůj krásný skon, pod třásněmi purpurových clon! Za jehlanci zádumčivých thují v parku starém zvolna dobleskují tvoje plameny – jemným, lehkým červánkovým dechem zahrál ještě toulec kamenný [33] Amora, jenž dávno porost’ mechem, a pak v měkkou šeď všechno splynulo – pnou ostře do výše černé obrysy jen štíhlé cypřiše nad zatmělou větví spleť. Ztichlo města vření, nezalétá ulic šum do mých dum, plný tajemného snění temný palác spočívá jak sfinx, naslouchaje filomel jen pění: tin tin tin tin tinx! 34