DÍVČÍ VÁLKA.
Jak mi blaho zde, v tom nezjištěném věku,
kam se neodvážil dosud žádný vědec
se skly střízlivými na všetečném nose,
kde jen starý Kosmas, veden rukou chvějnou
povídavých kmetů vesnických a babek,
procházel se časem střídmou fantasií,
dobře vyškolenou na klassických vzorech,
s úsměvem si při tom hladě bílé vousy
(neboť kanovničil za podivných časů,
kdy se nepohoršil ještě žádný papež
nad preláta dlouhou mikulášskou bradou,
ba kdy směl si vzíti bez úhony mravů
místo kuchařky choť řádnou, Božetěchu,
z nížto dokonce i syna zplodil, Zdíka,
který na vzdor všemu biskupem až stal se.)se). –
I. Přemysl vdovcem.
I. Přemysl vdovcem.
Zamyšlen si v cůpky kroutě hustou bradu
chodí Přemysl po síni Vyšehradu;
o čem přemítá, hned zvíte z mého zpěvu,
až se zhostím lícně knížecího zjevu.
[73]
Proklatá to dlužnost výpravného pěvce –
lícně v epu jsou jak oka na polévce.
Měl bych svízel mnohou s dávným majestátem,
nebýt našich mistrů se štětcem a dlátem
jejichž pomocí na křepkou postať v mihu
sbásním dlouhou řízu mythického střihu,
ladně zřasnatělým splývající kmentem,
pestřící se ryzím lidu ornamentem,
a k ní přidám z bronzu esovité zdoby,
jaké k popelnicím druží dávné hroby;
s nohy Přemysl zul dávno střevíc z lýčí,
málo hodící se k slávě panovničí,
pročež navléknu-li důstojné mu škorně,
Winter s Zíbrtem snad rozhřeší mne svorně;
na konec jen zbývá něco do zátopy
černých vlasů, sem tam zapletených v copy,
jakž mu Brožík mladou přiozdobil hlavu
– nyní však již stříbro prokmitá v jich tmavu –:
její pokrývka mi sama sebou dána
v té, jež vlastenecky po mém reku zvána –
známať vám, nechť časy s chodníků ji smetly,
jež kdys jako máku záhony jí kvetly.
Ó vy tulipánky národního jara,
netupím, když po vás teskní hlava stará,
nezřím s pohrdnu na pokolení sivé,
nechválím rty druhů tajným smíchem křivé,
v kavárně když s berním vzpomíná pan sudí,
kterak s hrdě vzdutou, ošňořenou hrudí,
v pestré poděbradce, v přemyslovce s perem
v průvodu se kdysi účastnili sterém,
který záře krojů roztodivných duhou
národního ducha mohutnou byl vzpruhou,
74
ba i v demonstracích podíl měli časem –
to jen důvěrně nám svěří tichým hlasem.
Nesměji se jim a pravím sobě v duchu:
Odvěký to zákon vývojného ruchu!
Ti kdys proti starým novou dumu vznesli
a jim na zlost pestré její barvy nesli;
nyní, sami šedí, vidí mládež v boji
proti nim se řítit v nových směrů kroji –
však až mladým borcům léta hlavu sklopí,
snad zas vnukům budou směšným terčem kopí
a jak sluníček na jaře rudé krovky
svitnou na vzdor jim – snad nové přemyslovky...
Leč již od čapkových pestrých demonstrací
v dávný Vyšehrad se Musa moje vrací.
Přemysl tam chodí ku předu a zadu
dlouhou trůnní síní dřevěného hradu.
Prokvetavý vous pod rušných prstů klouby
již se v divné stočil závitky a šrouby,
mračnům podoben, jež rozvířeny divě
choulí se a třepí na blankytné nivě,
když ji kalí bouře; tak i rozruch ducha
jeví vous, jejž ruka nepoklidně cuchá.
Pod onou pak čapkou – s lepším vkusem asi
než věk náš ji ovšem dávné střihly časy –
hloub se kloní čelo; vrásek jemné nitě,
sledy vládčích péčí, v husté rostou sítě;
hlasněj’ kruhy zlaté nad kotníky zvoní;
v pospěchu vždy větším noha nohu honí,
na vzdutém že cípu bělostného kmentu
letem jen se kmitá chrpa ornamentu.
V dobu minulou duch ke Stádicům pílí,
v památnou mu věčně polední tu chvíli,
75
kdy pluh převrátiv, jímž právě líchu zoral,
s chutí jedl chléb, ač téměř v kámen zkoral;
však tu náhle jeví družina se skvělá,
před níž, prostý jezdce, pyšný kůň se bělá
a ten kůň hned lehkým k němu míří během,
stanuv kloní hlavu s dlouhé hřívy sněhem,
pokleká též, okem, prosebně jež vzhledlo,
zdá se na prázdné jej zváti zlaté sedlo.
A pak úžasná ta zpráva poslů lechů,
že jej v náruč zve a na trůn kněžna Čechů,
a ty velké divy: voly vypřažené
skála pohltila, z otky zaražené
vytryskla hned trojí ratolístka svíží,
oříšků již hojných pochýlena tíží,
však dvě uschly rázem – –
(Dávno také třetí!
v závorkách můj povzdech ke Stádicům letí. –
Marně hledáš stopy po báječné lísce,
nenajdeš ni Čecha v Přemyslově vísce.
Pravnuk Sasíka – ty v Stádice prý štěpil
Václav, jenž i verše po německu lepil, –
místo jen ti poví, oříšky kde zrály,
jež se českému vždy odváděly králi,
ač mu vhodněji z té lísky uříznuty
mnohdy posílat se měly svižné pruty.)
Vzpomíná dál kníže na plesání davů,
jež ho provázelo jízdou po Vltavu,
až pak na posvátném stanul Vyšehradě,
a jak poprvé tu ve své divné vnadě,
vznešené a cudné, hvězdnou září oka,
vítala jej věštka na prestolu Kroka.
76
Blaho pak jim kvetlo dlouhou roků změnou;
nebyla mu sice oddanou jen ženou,
jako choti jiných: Povznešena rodem,
knížecího kmene starého jsouc plodem,
z dětství zvyklá dvora leskům, jemným mravům,
s výsostí jen skvoucích zvyklá shlížet k davům,
pozdvihla jej k sobě; než jak malíř liší
světlým oparem od zemských bytost vyšší,
nedůtklivý třpyt jí ovíjel vždy skráně
v očích manžela, s ní prostě splynout bráně
zemanu, jenž před tím v obyčeji sprostném,
vládnul za pluhem jen volkům lísky ostnem,
a nechť místo otky žezlo třímal v hrsti,
nezbavil se nikdy sledů rodné prsti.
Ale víc než stavu vážil rozdíl ducha:
Jeho um byl pouhá přirozená krucha
kovu vzácného; však její zpracovaným
uměleckou péčí skvostem jemnohranným.
Nad to posvátnou až bázeň v dobách cítil,
když jí oko snivé náhlý plamen nítil
vidin tajemných, kmit neznámého světa,
do něhož jen věštců vytržení vzletá.
(A nimb věštecký na Libušině skráni
bliktrem nebyl jen, jímž různí velikáni
našich dob si věnčí pro publikum spánky:
s katheder a tribun, za pivními žbánky
vše teď prorokuje, nejvíc pak se činí
v oboru tom veršů autoři a jiní;
věštci vše se hemží; kdo rým kloudný skuje,
prorokem hned bohy vyvoleným sluje
a již na pythickou třínožku si sedá,
nechť jen cigar dým se kol ní k nebi zvedá.
A jak tajemné si k tomu dává zření,
77
ač ví každý napřed jeho věštby znění,
přežvýkané všemi věru k omrzení:
o překrásném věku našich šťastných vnuků,
bez daní a soudů, bez válečných hluků,
kdy si národové klesnou do náručí
a ráj v rozvalinách starých řádů vzpučí,
a snad všichni – bože! – dnů těch krašších svědci
filosofy budou, básníky a vědci...
Avšak vidím chmuru nad čtenáře brvou:
Prominul mi jakžtakž parenthesi prvou,
ale při druhé již výstražně mi hrozí,
a snad předem již mě odsuzují mnozí
nejen pro ty vsuvky než i pro nešvarný
loudavý chod verše a rým jednotvárný –
protož zpověď mou nechť slyší blahosklonně
ctění čtenáři, že valně nedbám o ně,
ke svým pravidlům mě nikdo nepřinutí,
píšu pro sebe a ty, kdož stejné chuti,
chci se rozpovídat volně po sousedsku,
závorkami báseň prošpikuji všecku,
a kdo z vás to haní – za každičkým rohem
jiných pěvců houf – – Má úcta! S Pánembohem!)
Rozhněvána lidem, sice okázale
kněžna moc mu všecku odevzdala; ale –
na venek sic sám jen řídil správu země,
lechy vyslechnuv na valném lidu sněmě,
ale nad vše hlasy vladyků a kmetů
zmohlo za krbem pak slovo krásných retů
neb jen mráček jemnou kabonící brvu.
Necítil tu lehkou květnou otěž zprvu:
78
Do řečí, jak zvykle choť je s chotěm vede,
kněžna jako maní tu tam dotaz vpřede
po veřejných věcech a jak o nich soudí,
a ten soud jak čarem v jeho um se loudí,
že pak nevědomky jak své vlastní mnění
sněmu hlásá jej i ve slov jejích znění.
Ucítiv pak časem, že se kolem šíje
znenáhla mu těsněj’ pouto jemné vije,
vzdorně zatřásl sic hlavou čupřinatou,
záhy však ji schýlil, úž jen znova spjatou.
A hůř ještě bylo: Nesmet’ s Vyšehradu
sňatek Libušin ni její dívčí radu.
Panen sbor, jimž dříve kněžnou zemská správa
byla svěřena, meč soudu, desky práva,
zůstal při ní dál a nechťsi v ženské síni
s kužely jen sedal nyní kolem kníní,
na těch přástkách v šumu zlatých kolovratů
netkaly se jenom zdoby dívčích šatů,
leč i chytrostí a pletich jemné nitě,
mužských loutek sněm jež ovládaly skrytě.
Věhlasné tam děvy starší, přísnobrvé,
v kole družek mladších měly slovo prvé,
nítíce v nich odpor proti mužské vládě,
ostře soudíce o novém věcí řádě.
Však i vdané, choti předních mužů dvoru,
hostmi bývaly v tom ženském soudním sboru,
kde se probíraly pichlavými slovy
kanec Bivojův i zpěvy Lumírovy,
kde se protřepával příští úkol sněmu;
a choť lechova, pak vrátivši se k němu,
za krbem ho znala přesvědčiti hravo,
má-li hlasovati na levo či pravo.
79
(A tak dosud jest: Ve slavné radě mnohé
zříš jen vážných mužů obličeje strohé,
přemítavá čela s přísných vrásek sítí,
nad níž stříbrem leb neb lysinou se třpytí;
leč by zjeviti svou měla tvářnost pravou
schůze ta, za mnohou důstojnou zde hlavou
shléd’ bys modní stuhy kloboučku neb čepce
na hlavičce ženské, jež mu v ucho šepce.
V takém průvodu by představil se vidu
mnohý senátor i řízný tribun lidu;
ba, dost chuďasů i zjevně nosit musí
pouta svého odznak havraní neb rusý,
tyranky své barvy na mžik nesmí schovat,
bez ní nesmějí se dát ni oslavovat –
Pro ty nemusíš též létat v dobu báje,
můžeš provázet jen třeba výlet „Máje“.)
Zemřela pak věštka; těžce dosud želí
velebné své druhy manžel osiřelý.
Z Libušína, kde své druhdy sídlo měla
a kam stále ráda vzpomínkami spěla,
na svůj dvůr se vrátil od jejího hrobu,
mnoho dní pak ve snách bloudil z koby v kobu,
až jak z omraku se zvolna probouzeje
začal opět vnímat, co se kolem děje.
Spatřil, kterak synek, Nezamysl malý,
přítulně své líčko v bílé řasno halí
Častavě, jež s okem soucitu a lásky
lichotně mu hladí kučeravé vlásky,
kterak z jejích loktů Svatava jej bere,
jak oň Svratka s Vlastou žárlivě se dere,
80
od něho jak Hodka odstrkuje Radku,
všechny nahradit mu chtíce mrtvou matku.
Vzpomněl tu, jak hlasně v Libušíně lkaly,
nejhluběji těžké sdílely s ním žaly
ty, jež sirotami též se odtud staly:
Libušiny dvorní děvy, důvěrnice,
kdysi samovlády její pomocnice.
A jak postřehoval, kterak něžnou péčí
soustrastně i jemu o závod se vděčí.
Vše, co nalezal, než ztratil vzácnou družku,
po starostech vlády u domácích bůžků,
vše tak zůstalo, jak dobou zvykl tomu:
různá pohodlí a drobné služby domu –
pozorných těch děvic přičiněním svorným
vše dál pořádkem jej ovíjelo vzorným.
Ba, řku bez úhony mrtvé jasné paní,
ještě líp že někdy míval se než za ní:
onať k hvězdám tíhnouc věšteckými vzlety
časem přehlédala všední hmotné trety.
Její děvy sice rovněž o kuchyni
málo dbávaly – tím pilněj’ za to nyní,
vdovec knížecí i ve svém postřeh’ bolu
ledakterou novou vnadu svého stolu,
mnohou libou vůni dosud netušenou
nad okřínů, misek, zlatých hojnou směnou,
které nosily mu hospodyňky samy, –
obletován jimi jako včeličkami,
když za květu lip se sladkou spíží svojí
nad výletem úlu pestrého se rojí.
Hodovnou se hemží – vypudivše sluhy –
motýlů jak hejno ve všech barvách duhy,
samy hlídají též číši pilným okem,
prázdnou operleným čile plní mokem.
81
Však i jinak stále kolem vládce krouží,
uhodnou brv hnutí a hned kvapem slouží.
O závod se děva s děvou předstihuje
nahraditi zdobně vady jeho strůje:
Postřehši, že sešla spona řízy kusá,
z perel zřídila mu novou Libka rusá;
černá ovroubila Přibka s péčí něžnou
knížecí mu čapku sobolinou sněžnou;
řasno podala mu Vlasta s nachem v líci,
na něž stříbrem tkanou vdechla holubici,
kvetoucí jak v zobci nese jara snítku,
perla jako rosa byla v každém kvítku –
a tak ze dne ke dni všechny závodily,
smutného by vládce osud zlahodily.
Byl jim za to vděčen, za věrnost i tklivou
k choti jeho mrtvé. Jak by dosud živou
ve svém středu měly, všechny její koby
stejně chovaly jak za minulé doby.
Nic tam nezměněno, všechno týmiž řády
konalo se tam jak za kněžniny vlády.
Dále hlídaly vchod k její části hradu,
plnily tam služným ruchem komnat řadu,
aneb s prstem na rtu chvěly se jak vánek,
jakby střehly její věští vzlet či spánek.
Určitá vždy chvíle do síně je širé
svedla kol přeslice Libušiny siré,
jako dřív tam ke svým kolovratům sedly,
jemné tkanivo a bystré řeči předly,
uctivě pak časem k síně středu vzhledly,
jak by viděly tam při kuželi skvělém
vskutku dosud kněžnu s dumně svislým čelem –
82
onať za živa sic málo příze dbala,
každou chvíli niť se u kužele rvala,
tichnul kolovrat a ruce na klín sklesly,
oči planoucí se kamsi v dálku vznesly,
jakby stíhaly tam tajné světlé zjevy; –
s bázní posvátnou tu mlkly vůkol děvy.
Zasléchal sic kníže dvořan udivení:
K čemu ženský dvůr tam, kde již kněžny není?
Nač roj dívčí dál se na tvé sídlo lepí?
Jinam ať své nesou přeslice a klepy!
Nedbal Přemysl těch výtek bezohledných,
děvic dojímal jej osud, sirot bědných:
Jako včely – myslil – jimžto sudby zvůle
královnu máť vzala, chvíli ještě v úle
úzkostně se tísní mezi milé stěny,
však jej beztak záhy ztratí rozptýleny.
Avšak zůstávaly děvice; půl hradu
sloužilo jak dřív jim zvláštní za osadu,
nepřístupnou mužům – však i v druhé půli
po vlastní si vedly zponenáhla vůli.
Známoť každému, že pro Eviny dcery
plevou závory jsou, zámky tisícery;
nechťsi Modrovous jim třeba hrozí báje,
neztrpí na žádných dveřích pečeť taje,
a když jinak zvědným nemohou tam chtíčem,
smeták všemocným jim posléz k němu klíčem.
A tak nebylo na Vyšehradě záhy
skrýše, jejíž sbor ten nepřekročil prahy.
Vše tam podle vlastních zařídily choutek,
cetek něžných v každý navěsily koutek.
83
Komnat většinu tak vyzdobily vzorně,
že tam nesměla vjít hrubá mužská škorně
a sám Přemysl jen ostražitě chodil,
aby zářící ten soulad nepoškodil.
Za to nestaral se, co má činit, ráno:
na den celý vše již bylo spořádáno,
jaký vezme šat, kdy najde uklizenu
svoji pracovnu, síň trůnní zařízenu
k státním výkonům, kdy vládčích péčí konec
a že prostřeno již, oznámí mu zvonec.
Ale sladkost, jíž nás dnešek, zítřek žičí
stejně bez ustání, k posledu se zpříčí.
Tak i Přemyslu v tom blahobytu stálém
zastesklo se v posled; zhnusil se mu málem
hanácký ten ráj, kde tonul v medné vlně
a jak v bavlnce byl chován láskyplně.
Úslužně naň číhá, kam jen koli kročí,
libosmavý pohled něžných ženských očí
uhodnouti přání, než mu vznikne v duchu,
a slov dívčích sladkost přimílá se k uchu.
Ač má úcta k trůnu každému se vzpírá,
také srovnání přec do péra se vtírá:
statný hafan, tarač, jsoucí druhem paní,
na mysli mně tane; měkkou hlazen dlaní
z rána do večera; krotce oči chmurné
naučil se mhouřit, rysy měkčit vzpurné;
před pamlskem sladkým, pod lichotou lásky
mordy půl se krčí v přívětivé vrásky,
zdá se, úsměvem že slastným něze vděčí,
ale druhá půle zrádným šklebem svědčí,
že by časem raděj’ masku pravdou změnil,
okem divě blýsk’ a zuby povycenil.
84
Tak i Přemysl – ó, znovu podobenství
omlouvám, jím nechtě snížit veličenství! –
líce své ač ladí v úsměv přívětivý,
časem přikysle jaks pod ním rety křiví. – –
Přádlo myšlenek se trhlo kročejemi
venku za prahem; čís ruka zvedá lemy
řásné opony, jež východ síně kryje,
a líc mužskou mladou protažená šíje
do vnitř naklání; pod čapkou popeličí,
v jejímž lemu péro sokolí se tyčí,
visí hlavy sklonem vlasy kadeřavé,
jak je do prstenců svíjí mládí zdravé,
černé jsou jak peruť havraní a hrají
leskem do modrava trochu; pod okraji
čupřin s čela svislých k Přemyslu se zdvíhá
jiskrnatý zrak, v němž smíchu rarach číhá;
měkce zvlněných též vousů třásní tmavou
v úsměvu se zuby svítí bělí zdravou.
Vládci hledícímu na obličej slunný
zjasnily se v čele vážné vrásek runy.
„Ctirade, to’s ty ?“ jak ze sna zbuzen vece.
S kuší přehozenou přes bujaré plece
mladý lech již vstoupiv štíhlou postať celou
zjevil, vzpřímenou jak jedle, ořásnělou
pláštěm bělavým, jejž na rameni pravém
spínal třpytný kov; též níže na bělavém
spodním oděvu kov ozdůbkami blýskal
z koženého pásu, který boky stiskal.
A jak v podjaří když krajina se celá
sněhem ještě v posled napadalým bělá,
85
však přec Jasoň sem tam ohnivými šípy
prostřílel ten rubáš, ztřepil jeho cípy,
v těch pak trhlinách, kdes vedle lesní cestky
viděti již modré zlaté jara hvězdky:
takto řasy rouch, jež bíle ze všad kanou,
místy obrubou se pestří vyšívanou.
Kol nohavic těsných téměř ke koleni
zápleť řeménků se vine po holeni
od krpců, v nichž pružná kráčí noha blíže
lehkým kročejem.
„Aj, znáš mě ještě, kníže?“
s jemnou výčitkou se Ctirad vládci klaní
k prsům tiskna ruce; pravou při tom dlaní
třímá věc, jež mužné pravici se příčí:
přeslice hůl štíhlou, která vzhůru tyčí
vyřezaný zdobně kužel, obtočený
měkkým předivem jak chumlem sněžné pěny.
Vládci opět skráň tím pohledem se smuší.
„Šaškem strojíš se? Ten šprým ti málo sluší.sluší,“
milce pokáral.
„Zdaž oštěp v ženskou radu
hodí se? Teď kužel vládne Vyšehradu,“
Ctirad odvětil.
Tu hněv již blýskl okem
knížete a slov se vyrval burným tokem:
„Dosti mám již hrotů nepřejností kutých,
v žerty všetečné a mělké zavinutých!
Vím již, jak vás hněte, že – jich sudby žele –
nevyštval jsem choti družky osiřelé,
že jim dále přeji navyklého bydla
86
v kobách kněžniných. Já pánem toho sídla,
koho vhod mimi, pod svým hostit mohu krovem,
zde se nevážu ni všeho sněmu slovem,
nechť co libo bručí pod svým knírem sivým
mrzout Samoslav. Hleď, míň se jemu divím;
ale ze tvých rtů –“ to mírněj kníže vece –
„ozvěnu těch pletich nečekal jsem přece.“
Vážněji teď také mladý lech se hájí:
„Našly útulek jak onen ježek v báji –
nestěsnily se kob Libušiných prahem
z ostatních též dávno vytiskly nás šmahem,
a teď ženskými jen řízami se bělá,
vrčí kolovraty stolice tvá celá.
Již si sotva troufá mužská noha vjíti
v sídlo tvé, kde v babských svojich cetek síti
zapředly tě zcela; dávno koňů ržáním
nezveselil se tvůj dvůr a chrtů láním,
lovu dychtivých; zbraň kryta rzí a plísní;
boj ni k číší zvuku nezní v řečech, písni;
k tobě vstup nám brání přeslic val. Slyš radu:
Nechceš-li je vybýt, sám si v jiném hradu
nové sídlo zvol; tam veď si mužsky s muži;
zde jen Vlastu zanech vládnout dívčí druži,
Vyšehrad pak zvuč si kolovratů hudbou
Babihradem staň se, tak-li jeho sudbou!“
Chvíli v myšlenky se kníže mlčky hrouží. –
„Zveličuješ,“ dí pak. „Pravda, že mi slouží
v mých též komnatách: však stejně pod Libuší
bývalo v těch pracích, které ženám sluší.
Choti zbaven jsem; zda proto národ žádá
bych též úsluhy byl prost, jíž nepostrádá
87
žádný z lechů mých: ruk ženských péče drobné,
jež jim chystá bydlo útulné a zdobné?!
A mám synáčka – zdaž mládí útlověké
potřebí též není ženské ruky měkké?!“
„Však jich máš,“ rty onen v úsměv břitký ladí,
„chův a hospodyň, že jedna druhé vadí.
A pak nesoudím, že voj těch Vlast a Svratek
příliš okřínů a dětských dychtiv šatek:
v jejich řadě kdysi za kněžniny vlády
chystaly se země zákony a řády,
boj a mír se strojil; Libušina sláva
splývala též na ně; jejím strážným temem,
vedle obecného zvláštním byly sněmem.
S ohněm kuchyňským se těžko shodnou žrečky,
soudní berly těžko změnit za vařečky!
Chceš-li přece krb svůj také svěřit stráži,
pak nechť pouta pevná s jedinou tě sváží;
beztak závodů těch něžných cíle smělé
pnou se k polovině trůnu osiřelé
po tvé levici; z nich čaku hlavní sice
Vlasta přičítá si, sboru náčelnice
a kdys přední v rádkyň Libušiných davu –
tať již v odvážných si dumách pyšnou hlavu
jistě ověnčuje zlatým po ní skráncem.“
„Nemůžeš-li jinak, bud si děvic háncem,
mne však ušetři! Tvá urážejí slova
žalost mou i vážnost,“ kníže kárá znova.
„Posmíval se’s ženským, že se v klepech tuží,
však oč ubožejší klepaři jsou muži!
Ještě neschlad’ popel po mé vzácné druži,
88
a již plni marné o mé vdovství péče
vymýšlíte zevšad hrozící mu léče,
kde jen kolem rouška zakmitá se děví;
rusalkou se vám i přísná Vlasta jeví.“
„Kde tu smyšlenky?“ lech na to. „Leda slepý
nezřel by, jak na tvůj každý krok se lepí
děvy dotěrné, a žen by neznal zhola,
kdo by neprohléd’ těch kouzel těsná kola,
v něž tě zatkávají, slova plná medu,
přelichotnou vnadu úsměvu a hledu.
A že Vlastě vážnost na překážku není
v nejpřednějším za tou metou závodění,
že kam jen se vrtneš, své ti lécí vnady,
dosvědčí – Leč, ajhle! sama v důkaz tady!“
Ruku napřahuje ke tkanině vzadu,
která dělí síň od vnitřních prostor hradu;
žena ztepilá ve zvědném hlavy skloně
právě jeví se v té rozhrnuté cloně.
Vlasta! Již sám hlahol toho jména křísí
obraz, v němž se milost s hrdou silou mísí.
Z mlhy, jíž se míhá v dálce mladost moje,
jako sbratřených hvězd oněch jasných dvoje
třpytící se v jitřních parách na obzoru
– spíš jak luny dvě – pár svítá velkých zorů,
hrdě zářících ve zlatohnědém jase,
však i s něžným stínem v sivé dlouhé řase
tajícím sen sladký; spoustou zlatoplavou
kadeře se husté nad královskou hlavou
vzdouvají jak vlny zvichřené, jich pramen
různý, jako v slapech na oblouky ramen
padá nádherné a na běl šíje pružné;
v rozměrech i rázu k mohutnosti mužné
89
postať vysoká i líce tíhnou tvary
výrazné; přec děvích tužeb snivé čary
jemní přibledlého rysy obličeje,
a zvlášť panenskosti cudný vděk se chvěje
v miloněžném důlku mezi hrdým vzmachem
nosu orlího a svěžím retu nachem,
jenž nad klidným dolním rád se vlní vzhůru,
jevě plachým kmitem skvoucích perel šňůru.
Jak se usmíváte, mladí borci péra,
lícni, kterouž zašlá kochala se éra,
malujíc jen luzné anděly a božky
pilně od tmy kučer po zářivé nožky
ve zvětralém dávno nadšení a vzletě
barvami, jež zbledlé v nynějším již světě
starcům zpozdilým jen zbyly na paletě.
Ale nechť! Má dávná vzpomínka se strojí
vhodně po bývalém junných vzletů kroji
a ty staromodní trópy ošumělé
svítí mi v let mladých svěží kráse skvělé.
Opakuji též: Chci po své psáti hlavě,
ne dle regulí, jež samospasny právě,
ať sloh jakýs dávný z rumů hrabou, smýčí
aneb z brusu nový nad smeť starou tyčí –
mně jak samospasní pedantové všici
protivni též mody slepí fanatici.
Volnosti jsem brancem také v uměn státu,
snáším všechny směry kromě plagiátu,
vše, co ve svém druhu mistrovským je dílem
a má věrný projev duše vlastní cílem –
tu pak jarou mláď, jež na řeč mistra nedá
a z cest vyjetých si dráhu novou hledá,
ovšem veselým též vítám se souhlasem,
90
anať pokroku je nutným svěžím kvasem,
jen ať unikajíc zvetšelému poutu
šíj zas do modního necpe do chomoutu.
Z upomínek tedy podoba mi svítá,
v níž jak bohyň kněžna řeckým dlátem rytá
všechno zjevilo se mládci důstojenství,
jehož bez úbytku vnady schopno ženství;
ale ku královské Héřině tu kráse
Dianin též hrdý dívčí půvab tká se
v postavě a líci ušlechtilé panny,
která z pod záclony vklouzla do dvorany.
Střelivši jen zorem po Ctiradu zběžným,
zdraví vládce mravem důstojným i něžným
a pak, jakby teprv postřehnula maní
kužel onoho, vtip jeho šlehem haní:
„Aj snad šaškem dvorním chceš se státi, lechu?“
„Nezbývá nám mužům než v tom sloužit cechu,“
Ctirad odrazil, „když místa vážné ceny
v radě knížecí si osobily ženy.“
Vztáhl k němu ruku Přemysl, leč k důtce
nedospěl, neb Vlasta v ohnivé již půtce
sama, odvážného potrestala soka
proudem burných slov a hněvným bleskem oka:
„Již jsme uvykly těm zlostným mělkým vtipům
tupým sic, však žlučí otráveným šípům,
jimiž nepřízeň nás vaše obsypává
za to jen, že dále útulek nám dává
soucit knížete po smrti jasné choti,
sluhám jejím věrným. Proto jen se rotí
91
sbor váš proti nám, chce nakapat i v tebe,
pane, záští jed, jenž nitro jejich střebe –
to však – jistě vím – se nikdy nepodaří,
tvoje ušlechtilost mrzké pikle zmaří
nízké závisti – Ó, že není vám stydno
proti slabým ženám boj tak vésti bídno!“
Při těch slovech dvojí zdá se vládnout lící:
jednou temnobrvou, s oka blýskavicí
obrací se k lechu: střídavě zas vládce
oslovuje s hledem přitlumeným sladce,
s úsměvem, jenž sama lichotná jest něha;
ale Přemysl těch vděků nepostřehá,
k prsům, na nichž ruce založené kříží,
zamyšlené v temných vráskách čelo níží.
Ctirad však se směje: „Běda, kterak těžka
v krtčí díře sudba ubohého ježka!
Krtek neklidí se s díky hned, ba vzdychá,
když ho skrčeného v koutku osten píchá.
Měj si každá z vás, co měla za vládkyně,
v služeb odměnu; však ptám se po příčině,
proč má dále trvat sbor váš po hromadě
na knížecím, nyní kněžny prostém hradě?
Domovy své máte, k nim se nazpět dejte,
výsluhy své v kruhu rodných užívejte!
Kterým pak již shladily krby dědin rodných,
pro ty knížecích dost hradů jiných vhodných,
zvláště Libušín: tam stráží vděčnou dlíti
drahé popely, prach dobrodějky ctíti.
Co však v tom zde hradě valné vojsko krásek,
který není určen za kolbiště lásek,
92
ale k pořízením vážným zemské správy,
za štít otčiny, stráž naší branné slávy?
Nadpozemskou měla ducha výsost, sílu
Libuše, a přec, že ku vládčímu dílu
žena nehodí se, poznala, jen druží
obranému na trůn volila být muži.
Komonstvem jen ženským zůstaly jste při ní,
arci příliš četným – svého dobrodiní
nechtěla z vás žádnou zbavit – ; leč co nyní
po odchodu jejím tato ženská četa
kolem knížete svých vděků věnec splétá?
Či jen, k výběru by měl zde vábnou růži,
zatouží-li opět po laskavé druži?“
„Již jsem varoval tě – nedráždi mé hněvy!“
zvolal Přemysl.
A rozjitřené děvy,
jíž hrot poslední zvlášť zajel do živého,
zloba sršela na soka jizlivého:
„Hle, jak před slinou, jež slabé třísní ženství,
není bezpečno ni vládčí důstojenství!
Drzý úsměšek i tvým se citům rouhá!
Hle, kam zášť je pudí, nízká závist pouhá,
také nám že přeje dvorního zde chleba
tvoje šlechetnost! Jich hrubým chtíčům třeba,
aby z tvého blízka vyštvali nás, sami
obklopili tebe svými pletichami
a tě strhli cele v surové jen reje
zábav svých. Co stopou libou se tu skvěje
z odkazu po světlé Libušině duši,
vše, co ku života jemné zdobě sluší,
93
má zde pominout, čím tiché, mírné ženství
muži zlahodňuje sudbu člověčenství;
na dvoře tvém, každý něžných citů kvítek
zajíti má vřavou lovů, her a pitek.“
Ale nezjevil se na knížeti dojem
Vlastou čekaný: dál s temných vrásek rojem
čelo Přemyslovo níží se, však jeví
spíše jiný mrak než na Ctirada hněvy
a jak v bázni oko s Vlastiným se míjí
pohledem, jenž chtivě v jeho tvář se vpíjí.
Pravil váhavě, kams plaše hledě stranou:
„Není s podivem, že vzájemnou též hanou
mužům splácíte; sám odsuzuji cele
jejich útoky a neztrpím jich déle –
avšak poznávám, že vskutku konce sporu
ždal bych nadarmo a klidu na svém dvoru,
zůstanou-li spolu zde ty strany obě,
smíru neschopné. I v každé příští době
všechny výhody; jichž požíváte nyní,
věrné družice mé jasné choti kníní,
zůstanou vám cele, moje vždy vám jista
přízeň, ochrana; jen v různá lépe místa
bude rozděliti dvořenínstvo dvojí:
mužské trvej dále při osobě mojí,
jak to potřeba i slušnost sama velí,
jinde místo měj dvůr ženský osiřelý,
chcete-li jím zůstat v nerozlučném sboře.
Hle, tam zcela blízko, na protější hoře
za Vltavou tyčí ze stinného lesa –
novotou se skvící věže po nebesa
sídlo, nedávno jež teprv dostavěno
Libuší a věštbou její oslaveno
jako vlasti chlouba příští neskonalá –
tam vy, družina po kněžně pozůstalá,
94
zvolte byt! Duch aspoň její s vaším sborem
vejde tam, kde první měla býti dvorem.“
Mocně dotčena tou řečí Vlasta byla:
Za ní nejprv oči zveličené vryla
s úžasem v líc jeho, jakby jejich zvěsti
ždala, mluvícím že vskutku kníže jesti.
V nadějí pak náhle oklamaných želi,
v prudké nevoli rty blednoucí se chvěly,
vzpínaly se k němu dlaně třepetavé,
jakby zarazit slov těchto proudy dravé,
ba tvář celá vzruchem silným, všecko tělo
jako zachváceno horečkou se chvělo.
Sotva kníže skončil, burná citů vlna,
jížto dmoucí se hruď její byla plna,
bystřinou se z nitra vymkla nezkrocenou,
že až retů lem se lehkou pokryl pěnou;
žalný podiv, lítost nad čak jistých zmary,
především pak hněvu plamenného vary
překotných slov hlučným vylily se tokem.
Při tom zaslzeným na knížete okem
hleděla, však spolu s výčitkou tak břitkou,
že zrak musil sklopit před tou hněvnou výtkou
jako bídný hříšník, znající svou vinu,
před ubohou žertvou ohavného činu:
„Tak – I, kníže, ty ? – Vždyť sotva věřit mohu –“
v nesrovnaném zprvu valila se slohu
Vlastina řeč prudká. – „Konec všemu, vidím;
za chvilkovou víru bláhovou se stydím:
vždyť jsi mužem také, my jen slabé ženy,
každou vaši zvůli snášet odsouzeny,
rabky bez práva pod mužů zbujnou pěstí –
95
v celý život náš ten kletý okov chřestí!
A přec ani ve snu nemohlo se mihnout
duší mou, že také zklamání by stihnout
mohlo důvěru i v tebe, tebe, kníže –
Hrozný tento úder dopadá všech tíže.
Přesnažnou jsme tebe ovíjely péčí –
Hle! i nejlepší muž takto ženám vděčí!
Aby vyhověl svých zpupných sluhů zlobě,
mrzkým poddává se piklům v žalné mdlobě,
nedbaje na službu horlivou a mnohou
dvořanky své choti nelítostnou nohou
deptá od sebe ven do širého světa –
vítězně se chechtá nízká závist kletá!“
Vzrušením tak všecka zmítala se, časem
břízu mladistvou jak zvíří náhlým třasem
bouře první dech; les dosud kliden celý,
avšak štíhlý kmen, jenž v předu tam se bělí,
pojednou se s vršku k patě zatetelí,
všecek prohýbá se, každou větví švihá,
drobné lupení se valem rozkomíhá:
stejně mocným ruchem vše se chvělo na ní,
sem tam běl se třásla napřažených dlaní
a prst jejich každý nepoklidným kmitem
křivil se a vlnil v ruchu křečovitém,
samy bílé řízy záhyby a řasy
zachváceny údů vášnivými třasy
vlály kol jak vzdmutá vichrem závěj sněhu
v cípů rozletlých a třásní prudkém šlehu.
Knížete se dotkla divá bouř’ ta silně:
v rysů jeho zmatku četl’s neomylně,
že svou vinu s části uznává a želí,
jestliže snad kterýs nevhod zaostřelý
96
obrat jeho slov dal podnět ku výkladu,
kterýž v jeho návrh, v přátelskou jen radu,
vložil příkrý smysl, cizí jeho chtění,
krutého děv milých z hradu vypuzení.
Však to vše ne slovy, posuňkem jen živým
pronášel a ruky machem chlácholivým.
Za to Ctirad hleděl přepokojně zcela,
zatím úsměšku co lehounká se chvěla
vlna kolem rtů, z nichž propouštěl dál volně
žerty dráždivé : „Ó, právem štkáš tak bolně,
Vlasto ubohá! Jak žalostný je osud,
změnit vládčí dvůr, kde velely jste posud,
za byt s většími snad ještě nádherami,
kde však mezi sebou budete jen samy!
A když postrádati mužských rabů máte,
knížecí nech aspoň sídlo zachováte,
starý hrad, jenž berly panovnické leskem
svítí ode dávna po všem kraji českém,
a sám kníže nechať pro svůj dvůr a sněmy
po jiném kdes koutku ohlédne se v zemi!“
„Co díš posměvačně,“ Přemysl mu čelí,
„vážně nabízím. Hrad mohutný a skvělý,
onde za Vltavou nově zbudovaný
nad říčními prahy, Prahou odtud zvaný,
choti podnětem, leč mého za souhlasu
určen za knížecí sídlo příštích časů –
zřetel na výhody místa k tomu řadí,
blíž pak v kupců Týn tam odtud na podhradí.
Já sám hodlal sic na starém Vyšehradě
dožíti a prvním v pražských knížat řadě
97
syn můj býti měl; v tom právě okamžení
lepší úvaha však úmysl můj mění.
Do leta i vnitřní v novém sídle zdoby
ukončeny budou: nuže, s té již doby
přenesu tam dvůr svůj s vlády zemské středem;
vy pak, děvice, na Vyšehradě šedém
zůstaňte, zde žijte v míru dál, kam víží
návyk vás i jasné paní stopy svíží.“
Ještě neskončil, již prudce vrtíc hlavou,
máchajíc též k němu dlaní odmítavou,
Vlasta jevila, co po té z vnitřních varů
bouří slov jí trysklo: „Nepřijmeme darů
žádných nadále ni milostí tvých, kníže!
Nad los vyhnanství by krušily nás tíže,
kdyžtě zřejmo jest, že za horlivou službu
světlé choti tvé, za všecku vroucí tužbu
tvou i získat přízeň neunavnou péčí,
nitro tvé jen krutou nechutí nám vděčí.
Raděj nejzáz’ v lesní hranic divočině
uchýlím se s plachou zvěří do jeskyně
a jsem bezpečna, že stejnou cestu zvolí
všecky družky mé. Nechť ryčně zahlaholí
vítězný zde jásot mužských hospodářů,
ničím nestěsnaných rváčů, lovců, psářů,
kteří surových jen choutek pustou vřavu
rozvíří nad hrobem jemnějšího mravu.
Možná, kdys že budeš – pozdě – Hanba! Hoře!
Ctirad povládne na Libušině dvoře!“
Hněvivá tak slova, divé málem křiky,
vzdechem přerývajíc, chorobnými vzlyky,
v očích vášně blesk i slzí majíc vláhu,
98
vztyčenou k nim třásla ještě rukou s prahu,
a pak za opony chvějnou znikla látkou;
prudký jenom krok zněl venku chvíli krátkou. –
Pokáráte snad, že rozruch slavné děvy
moderního zla vám připomíná zjevy,
nervů churavých, jež nehodí se v dobu
Vlastinu a kazí hrdinky té zdobu;
na obranu dím, že nijak jisto není,
za našich-li teprv časů vymožení
sluší nemoc mít, jež modních dam je metlou,
má-li za matku jen vědu nově zkvetlou,
a pak – naše dámy jistě s tím se shodnou –
nervosa ni není črtou kráse škodnou
v ženském obraze, vždyť opak platí spíše:
churavý ten přídech zvláštním kouzlem dýše
z líčka bledého – že pravda, ctěné krásky? –
opojnou též vůni dává květu lásky
– že v tom jist mi souhlas mladých seladonů,
ku hrám spěchajících sladkým do salonů?
Arci, manželé pak leckdy jinak soudí –
však to šosáci jsou, starosvětští bloudi,
které netěší ni k Benátkám a Korfu
plavba s ženuškou, ni lázeň v Heringsdorfu,
kteří předpotopně o jakýchsi pravých
snějí ženách – družkách bodrých, smavých, zdravých –
Zdravých – – bože můj ! Čím salonní by žena
nad žen prostých zástup byla povznešena,
kdyby nebránil jí útlých nervů zmatek
v každé práci; péči hospodyň a matek,
kdyby nenutil jí cizí jezdit dálí,
s hejnem doktorů styk pěstovati stálý,
99
sterým vrtochem vše kolem sebe týrat,
pro manželův doutník v slzách, křečích zmírat!
Vždyť i mužská mládež v posměchu má cele
radu šosáckou: „Duch zdravý v zdravém těle.“
Mozek normální, sval křepký – jaká všednost!
jak s tím vyšinout se možno nad prostřednost!
Považte jen pěvce, mistra dláta, malby,
který o kolečko více nečítal by,
jenž by projevoval v umění a žití
normální jen vnějšek, myšlení a čití,
jenž by chorobností nevynikal z davu
v posuncích i činech, vkusu, citech, mravu!
Leknínem jen voda září, která hnije –
trochu perverse je duší poesie.
Jako děti pouchoř nad ovoce zdravé,
vkusu výrostky zvou duchy vybíravé
a kýs v nitru kaz i ženské slouží kráse,
jako v luznější nach broskev odívá se,
kterou hlodá červ.
A nad jiné se zvýšit –
nechť si jakkoli –, od průměru se lišit
bratří svých jak bytost vzácnějšího druhu –
znáte ji, tu hlavní tužeb našich vzpruhu!
Ó jak rozkošné, když kroužek geniální
v každém prstů hnutí vzácně anormální
s čirým pohrdáním shlížet může s patra
v nízký prach, jímž hemží duševní se chátra,
vtipu kopřivami hlupce tyto žehat,
novot raketami v tupý zrak jim šlehat!
Skutečné neb mněné rajky duhoperé
právem obyčejné tupí vrabce šeré,
100
že jim nepřál talent aneb otcův sáček
nad jiné se vznést jak zářný ohniváček.
Vůbec – pohrdat, ať pro ducha neb jmění,
rod neb modnější jen třeba ustrojení,
pohrdati množstvím, které nevyniká, –
v tom je pro snažence vnada převeliká:
Chceš-li všelikou pak ztratit bližních úctu,
přiznej se, že prostým člověkem jsi z tuctu.
A já přiznávám se – spínejte si v hrůze
ruce nade mnou! – že k duševní té luze
patřím také, k vrabcům pra-praobyčejným,
jsoucím pro posměch vám rajkám čarodějným:
Plebejcem jsem ducha, všedním, bez nervosy,
bez okkultistské neb nihilistské pósy –
moh’ bych také nové za hranicí heslo
zachytit, jež dosud k nám se nedoneslo,
neb se aspoň přidat k četě pod praporcem,
jenž k nám přenesen už jiným světoborcem,
a pak zasypávat posměchem a hanou
vše, co dosud v hloupost věří překonanou –
stáří mé tu není závadou, neb jiní
k junným směrům trou se navzdor vlasů jíní,
šťastni jsou, že věčně mladými se zovou,
a též s posměchem do našich šedin klovou –,
moh’ bych tedy s nimi junákem se líčit,
moderní kýs prapor divosmělý tyčit –
ale pravím vám: jsem plebej k morku kostí,
se všední se nejradš družím prostředností,
nechci ničím zvláštním, zhrzený ty dave,
nad tebe se pnout; ba švarné děvče zdravé
stavím nad nejtenčí víly poetické
neurasthenické a psychoneurotické.
101
II. Dívčí sněm.
II. Dívčí sněm.
Ó, že dávno již své sněmující ženy
napsal „Gracií ten mazlík nezvedený“,
Aristofanes! Jak moh’ jsem aspoň novou
zlatonosnou blýskat hrudou myšlenkovou!
Nyní kritické jen zavděčím se chase,
po plagiátech jež v Čechách hlavně pase,
jimiž nejlíp možno literáta zničit
a svou sečtělost do výše jasné vztyčit,
ač z nich mnozí v každém nápodobit hnutí
sami slavné cizí kritiky se nutí.
Ale nechť! Za slávou nejsem divý honec,
jak vám prvního již zpěvu hlásal konec,
a pak mním, že věci, jak se mají nyní,
čirou původnost snem nedostižným činí:
Kdo chce zblo jen prožít světa skutečného,
nestačí již píli ruchu horečného,
který milionem per od rána k ránu
v Evropě i s oné strany Oceánu
tvoří divné luhy smyšleného světa;
již je po přehledu vší té spousty veta,
že sám sebe marně kontrolovat žádáš,
zdali nevědomky kohos neokrádáš,
a že možné všecky, nemožné i látky
dáno dostaly se jiným na rozchvátky.
Ostatně, co látka? Z nejdražšího kovu
břídil slátá brak – zdaž mistr nemá znovu
vzít jej, roztavit a po svém klénot zrobit,
jímž se teprve vkus pravý může zdobit?! –
102
Sotva poslíčkové Zory zlatoprstí
obzor posypali růží prvou hrstí,
panen zástupy, hrad tiše ostavivše,
řeku na prámu a člunech přeplavivše,
dostihly již místa smluveného včera
v dole pod Vidovlí. Za časného šera,
nežli bydlitelstvo mužské Vyšehradu
procitlo, sem v tajnou vybraly se radu
na druhou až stranu do skrytého v lese
údolí. Zde palouk mezi chlumy stře se,
stříbrný jímž potok v oklikách se točí;
jako tisíc velkých zlatobílých očí
květové tu terče svítí v bujné trávě,
vysoké až po pás, v plné jarní slávě.
Po zeleném svahu k potoku až dolů
v pestrém skupily se děvy polokolu;
vedle stojících se jiné na luh kladou,
ana nejvýše nad mnohou jejich řadou
na omšeně skalce z šípků zkvetlých čnící,
Vlasta týčí se k nim obrácena lící
a svou řečí radu začíná: „Jsem jista,
že již víte všechny, jaký los nám chystá
lechů nenávist a slabost Přemyslova.
Nechci hněv a lítost, hanbu jitřit znova
zprávou o srážce, jež dosud krev mi vhání
do lící; z vás mnohým sama bez meškání
sdělila jsem vše a tyto druhým jistě.
Avšak mimo hrad, na bezpečnějším místě
bylo třeba volně radit se, co dále
činit nám. – Ó rcete, sečkáme, až v mále
s hanbou vyhnány z míst naší někdy slávy,
kde jsme třímávaly otěž zemské správy
103
s kněžnou věštkyní, smět budem za posměchů
škodolibých, řadou vtipkujících lechů
stěhovat se na hrad, jí též zbudovaný,
však teď z milosti jen knížetem nám daný
za útulek v nouzi, za vězení spíše?
Či snad bude líp, když v novém středu říše
na pražském tom hradě, dovrše jej skvěle
sám on usadí se ve svých milců čele,
my pak v sídle knížat starém zůstaveny,
kde již ponechá v plen spárům času stěny,
budem obcházeti jako smutné stíny
po hřbitově pustém slávy Libušiny,
v památníku prázdném, opuštěném, holém
scházet pozvolna jak vetché zdivo kolem,
zapomenuty příst minulosti dumy,
až tu popel náš jen zbude mezi rumy?“
„Ne, ne!“ zabouřilo, mnohé hlasy k tomu:
„Rozejdem’ se radš!“
„Leč kamo půjdem’? Domů?“
Vlasta namítá. „Z nás jedny bez rodiny
najdou rodný dům, již cizí, nehostinný;
jiné, nechťsi bratry, sestry stihnou třeba,
nevítány ztenčí skrovného jim chleba;
a též které vše tam shledají, jak bylo,
přijdou s cítěním, jež v jiný svět se vžilo.
Zapomnít-li možno volnosti a moci,
jež nám přáno seznat – do potupné noci,
v které sudba věků ženskou bytost hnětla,
vrátiti se z hrdě poznaného světla?
My, jež s kněžnou vedly otěž zemské vlády,
máme snášet zas žen staré rabské řády,
104
krbů nízký trud? Tam bratřím mladším sloužit
pokorně, snad jako po spasení toužit,
kýs-li muž k nám okem milostivým zbloudí
a nás přestárlými ještě neusoudí,
by z nás učinil – ne stejnoprávnou družku,
ale bezvolnou jen loutku svou a služku?“
„ChraňteChraňte, bozi!“ prudká Častava tu děla,
„já se nevrátím, a která z vás by chtěla?
Slunily jsme spolu skráně v krásném jasu,
společně též čelme chmurným změnám času!
Nechť si vůdkyně nás opustila světlá,
zachovejme svaz, jejž moudrost její spletla,
zůstaňme tím vojskem, nechať osiřelým,
jež si zřídila, svým prodchla duchem skvělým!
Jestli kníže, málo její odkaz váže,
s hanbou vládčí dvůr nám opustiti káže,
samy zařiďme si jinde sídlo spolné –
dosti v pralesích kol čeká půdy volné
na klučící dlaň, však toporem též mávat
dovedem’, hrad stavět, chléb si obstarávat.“
„Schválit radu tvou mně slabší víra vadí,“
Radka opatrná její oheň chladí.
„Nevěřím, že správně ceníš naši sílu,
dosud v duševním jen vycvičenou dílu,
kuželu jen slabou navykly jsme ruku,
ne však rýči, pluhu, loveckému luku.
A pak uvaž: Kdyby z lechů po okolí
napadl nás branně zpupník kterýkoli,
k boji neschopná jim věru neodolá
naše družina.“
105
Leč Svatava tu volá:
„Nosila jsem sice meč jen před Libuší
na soudě; leč v půtce vlásti jím a kuší
dovedla bych také!“
„I my!“ po Častavě
v pochvalné hlas mnohý přidává se vřavě.
„Nechci naši pleť pod mužskou“mužskou,“ – Libka praví –
„rabsky snižovat; leč každou jinam staví
sama příroda, z nich každá v jiném předčí,
něco ženám líplíp, a jiné mužům svědčí.
Samo ustrojení ženských těl a duchů
z dávna bitevních je oddaluje ruchů –
horší nejsme tím, zas nad muže nás jiná
mnohá staví vlastnost, snaha v míru činná.
K čemu v tom se zkoušet, od mlh nepaměti
co vždy zůstávalo cizím naší pleti?
I když pozbudeme knížecího chleba,
byt si řídit vlastní nebude snad třeba:
Nad půvabnou Mží v Brd věnci roztomilém
Tetín vypíná se z borů pod Damilem,
kde se k nebi vznáší oblak dýmu stálý
z hojných obětí, jež v kole žreček pálí
sestra Libušina, učíc řádem správným
sloužit bohům spasám, zpěvem starodávným.
Pojďme tam! Buď ve svou družinu nás vřadí,
neb krov bezpečný nám skytne na podhradí.“
„Že jsi Kázi ještě – “ Vlasta posmívá se –
„nevzpomněla, která chválou rozplývá se
ženské otročiny, krotce hlavu chýlí
v jařmu neurvalé Bivojovy síly...
106
Ne, ne! Hrady ty jsou pro nás nehostinny:
obě sestry jistě služky Libušiny
málo příznivým by uvítaly videm,
která, mladší, na trůn zvýšena kdys lidem. –
A ne pouze o nás, četu osamělouosamělou,
v boji velkém jde, leč o věc ženství celou,
o vznešený prapor, který v machu smělém
Libuše nad věštím rozvinula čelem:
Po barbarských věcích uhnětená žena
vztyčila se, z tupé mdloby probuzena,
poznala, že není pouhou rabkou bratří,
práva stejný díl že sestře volné patří,
ba, že šťastněji než hrubou mužskou silou
zemi vládne se žen myslí ušlechtilou.
Sami bozi přáli obratu, neb syna
neměl Krok a vzácná moudrost Libušina
zářila tak mocně, velkost v každém směru,
že lid kněžnou zvolil tuto jeho dceru.
Ne však pro osobu svoji pouze vesla
říše jala se – vše ženstvo k moci vznesla:
nás hned povolala za svou radu užší,
ženy správy zemské byly vlastní duší,
a zdar vlasti klidné, utěšeně zkvetlé,
prospěch ženské vlády dokazoval světle.
Bohům žalováno buď, že nevázanou
mužskou sveřepostí, drzou hrubce hanou
kněžna útlocitná odradit se dala
ód slavného díla. Choti sice vlády
berlu předala, leč v rabské staré řády
zpět nás nesklonila: Vlastním po výběru
muže, jehož krok by po svém vedla směru,
zvolila si sama – po sňatku hned žezlo
z ruky Přemyslovy v její zpět se svezlo,
107
v něm svých záměrů jen měla konatele,
ba i dívčí sbor náš zůstal při ní cele.
Nuže, teď-li kníže zvrátit od kořene
její dílo chce a z hradu pryč nás žene,
svůj si vlastní okruh najděm’, samostatně
v jejím duchu dál tam postupujme zdatně!
Dosti nás, že brzy svornou sobě pílí
sídlo zbudujem’, a stačí naše síly
k obraně též prvé, po čase pak svaly
k dílům válečným cvik ztuží vytrvalý.“
V bouři souhlasu se ještě Radka hlásí:
„Leč kde vzíti zbroj? Ty za našimi pásy
lehké tesáčky jsou spíše tretou zdobnou,
ke skutečné, pravé zbrani nepodobnou.“
„Záměr mnohoslibný v mé se mysli hraní,
jenž i zásobu snad přinese nám zbraní,“
Vlasta dí. „Jak víte, odtud blízko v lese
Motolovo sídlo opevněné pne se.
Znáte lecha toho, obra huňatého,
slombidlo to líné břicha baňatého,
který po den celý bručí jen a kvasí,
pak i nocí k ránu věčnou žízeň hasí,
vzhledem divous, dbá jen klidný o požitek,
tupou hlavu má, v ní stále mlhu pitek.
Myslím najisto, že v tuto dobu ranní
ještě chrápe upit do mrtvého spaní
s celou družinou; snad s vypitými žbány,
stráž se válí tam u nezavřené brány
a my vejdeme jak v zámek spáčů z báje,
opanujem pelech hýřivé té láje,
nežli hustou mlhu z očí sobě vytře.
108
Ne-li, dovedem’ též jinak tamo chytře
dostat se: Že kněžnin popel v Libušíně
uctít putujem’ a cestou v jeho týně
chceme vyřídit, co uložil nám kníže,
lstí tou opentlíme lecha bez obtíže,
zámince rád bude k novému zas kvasu,
a my zmůžeme pak snadno zpitou chasu.“
Souhlasnými návrh uvítán byl hluky,
Vlasta k tichu však své napomíná pluky
a hned řadí je i dává moudrou radu,
jak se ostražitě lesem krásti k hradu.
III. Motol.
III. Motol.
Kam teď činžákové pražské moře valné
obruby své krajní šíří pěny kalné,
předměstského rmutu nejžalnější vlny,
nové ulice, jež staré bídy plny,
domky v nudných řadách, puchu sluje dusné,
schátralé, než ještě oschly římsy hnusné –
již jak pouhý sen to v daleku se tratí,
že jsme chodili tam sníti, milí zlatí,
pod kvetoucí větve, po městském tam hluce
oddechnouti sobě v trávě, s Máchou v ruce.
Jak tím více teď, v tu zabloudivše stranu,
v duchu kydáme na městský nevkus hanu,
který starobylé krásy v nitru hubě,
nejhorší svůj výmět šíří na obrubě,
v nudy poušť a hnus kraj kol dokola mění.
Tuskulí kde barok smál se pod zelení,
109
pás kde těšil sadů, hájků, vinohradů,
brlohy teď nouze v továrnickém čadu
šerednými v kalu straší ulicemi –
takové již mnohde naší Prahy lemy,
a dál místo trávy, klasů, květů, stromů
ohava jen k tomu cihelen a lomů.
Musí-li již pokrok města rozpínavý
rušit původní niv, sadů rámec smavý,
stýská-li si také stavitelství nové,
že mu brání krás jen starých nadšencové –
aj, proč město chráníc s horlivou si snahou
starých uměn odkaz, předků stopu drahou,
Dintzenhofry nové neodkáže v místa,
kde dál do šíře zas pokročit se chystá,
tam by – místo kácet starou Prahu v rumy –
na prostorách volných jevili, co umí.
A dál za výstavou moderních těch divů
věncem vill a sadů zvolna v širou nivu
moh’ by městský přejít shluk a shon.
„Tvá rada
hodna poety, leč praktická v ní vada:
Rci, kde ve tvé Praze zlepšené pak zbude
místo pro lid práce, domácnosti chudé?“
Pravda, háček zde. Však odpovídám na to:
Což jsou krásny pouze mramor, bání zlato?
paláce jen drahé? Mnohá vísky chýše
starosvětská vděkem vzácně milým dýše.
Musí-li jen strašit nevkusem a nudou
domy pro domácnost skromnější, ba chudou?
Umění můž’ vhodně i zde úkol řešit,
110
stejně chudobkou jak růží oko těšit.
A nechť na tisíce jiných „ale“, soku,
čtu ti v ironicky přimhouřeném oku,
nechť si po rozvoji socialním střílíš,
nepřátelském kráse – mne tím neomýlíš:
Vřele k socialní korouhvi se hláse
nevěřím, že pravé hrozí škodou kráse,
k té i k dobru stejně pokrok mířit musí,
jinak byl by pouze zdánlivý a kusý.
Avšak nechci psáti pojednání v rýmu
o zkáze, jež hrozí „severnímu Římu“;
Mrštík Vilém kdysi, mladý rytíř jarý,
vyjel do boje za Prahy klenot starý,
jako nový Jiří v tlamu jedovatou
draku ťal, jenž pýchu rval nám stověžatou,
zdálo se, že konec sani přeohavné –
reku čest, neb leccos v bitvě spasil slavné! –
avšak bestie ach! živa ze své sluje
opět vylézávylézá, a přece triumfuje,
jenže jinakým teď – chytrým, volným krokem:
líčíc pokání před veřejnosti okem,
s hlukem ušetří kdes památnosti sšedlé,
ale potichu hned jinou zboří vedle,
a tak přece v jedno, pozdější jen ráno
z nenadání dílo bude dokonáno:
Pod hradčanským c. k. rumem Malá Strana
ve slohu se zjeví hodném Tamerlána. – –
Ej, rád proroctví již nechám, zpět se nesa
v soumrak pradávného Košířského lesa,
vedeny kde Vlastou v opatrné tiši
děvy k Motolově tíhly hradní skrýši.
111
Nesahal až k valům les; před hradbou z kolů
po svahu a dále ještě plochou dolu
lučina se táhla s květů zdobou smavou,
i sám hradu násep zelenal se travou.
Růže na něm plané rděly se, a kůly
po hřebenu jeho valně pořídnuly,
sem tam nakřivené, shnědlé, povyhnilé,
jako ve stařecké dásni zuby zbylé.
Celkem bylo zřít, že v dlouhých letech míru
zapomněl již hrad ten bojovného víru.
Spíš jak zelené se pahorky tu pjaly
za smaragdnou loukou bezstarostné valy,
místy balvan z nich, jejž samet mechu halil,
v před se do příkopu zarostlého svalil,
puklice kde listů býlí všeho rodu
kladlo na hnijící, zelenavou vodu,
pod rákosem hrdě do vysoka vzpjatým
leknín svítil, stulík, květem sněžným, zlatým –
při té dávné hradní selance se hříží
z paměti mé obraz jarní barvy svíží,
spatřený kdys cestou: šedé rozvaliny
s malé skalky snivě zřely do lučiny,
před nimi pak náspu zarostlého zbytky
s pestře planoucími ve štěrbinách kvítky
– tuším, že to bylo v lukách před Okořem –
zelenaly se nad lučních travin mořem.
112