NEMO.

NEMO.
I. I.
Na zpátek přes hory, přes doly vábí mě veselý tón, do dálky silnicí s topoly trubky své známými hlaholy loudí mě postilión. V halenách modrých jdou formani, na koních plechový třpyt, vesnice stranou jak na dlani, vysoko jásají skřivani nad pruhy mákův a žit. V dávno již rozpadlém povoze zajíždím v bývalý čas, – po věčném shonu a hlomoze, sensaci, horečce, nervose sladko si oddechnu zas. Vítejte, rozkošné tišiny, o nichž jsem blouznil a snil! [135] Po nivách úsměvné roviny nečadí továren komíny, nešílí automobil. Bábu na omšeném zápraží souží o pohádky vnuk, pan farář kývaje Kuráži s Preslem a brevířem pod paží míří do květnatých luk. Vítej, ty zapadlý živote pestřejších, svěžejších krás, kytar a spinetů rokote, blouzivých Wertherů šepote pod Fauny parkových váz! Hlas: Ještě jen o kousek přes pole, do krásy minulé dál! Na každém krajiny hrbole uvidíš kostlivce na kole a nad ním krkavců bál. Pěvec: Kdo jsi, ty sýčku? – – Vše němo. – Kdo jsi? Jak zoveš se? Hlas: Nemo. 136 II. II.
Pravda: Šeř minulou krášlí mladosti půvab jen zašlý, staroba, kterou již ruší života hlomoz a vír, jejíž duch znavený tuší blízko již věčnosti mír. Ještě chci těšit se žití.žití, dosud svět pestro se třpytí v oku, nechť spánek je šed; vmíchám se v junácké davy, do svěží přítomna vřavy vesele bouřící v před. V supotu výhní a strojů, v zápalu duchových bojů, v povodni lidových řek rýti a kácet a bořit, v ohni a ssutinách tvořit budoucí spanilý věk. Hlas: Nebude sluhů ni pánů, peněz ni dědičných lánů, států ni soudů ni kast, nebude čmelů ni trubců, nebude sobců ni hlupců – znám již tu krásu a slast! 137 Pěvec: Kdo jsi, jenž syčíš mi v péru? Hlas: Nemo! Pěvec: Et omnis? Hlas: Ba, věru. III. III.
Nuž, nechám proroctví a zbystřím sluch, co pěje vůkol Přítomnosti duch. Anglosas: Můj prapor hvězd nad světem září novým, mé lodi oceánům vládnou všem, na skráni Kohinúrem pohádkovým mně Aurengzebův hoří diadem. Můj bystrý duch, má síla, řeč i řády již podmanily sobě lidstva půl, jim kyne berla příští světa vlády, vše proniknu svým rázem, země sůl. German: Již na Kyffhäus’ru procit’ Rudobradý a nad ním krouží oba havrani se slavnou zvěstí, že vnuk jeho mladý zas berlu světa chvátí do dlani; 138 všech soků osidla meč pádný přetne, zas Hohenstaufů říši vytvoří, před slávou germanskou, jež k nebi vzletne, všech plemen sbor se v prachu pokoří. Francouz: Ho! nechvástej se vrátkým bitev zdarem, nám srdce vznáší jistá naděje, že kohout gallský v machu křídel jarém kdys odvety zpěv hrozný zapěje. Jak vítězně kdys létla k Labi, Pádu bouř našich sil a nových, volných dum, zas nastolíme svoji jasnou vládu nad temné, barbarské tvé moci rum. Rus: Já hrází budu též. Ač losů zloba mě právě zkrušila, však povstanu zas mohutně, má přijde opět doba, svět slavský zlomí příboj Germanů. Ta síla ohromná, nechť tuhý spánek ji poutal věky, rostla, roste v něm, již mrákotu s ní plaší jitřní vánek i probudí se k děsu sokům všem. Japonec: Nám patří budoucnost! Znak chrysanthemu ku hvězdám širá vztyčí Asie, drak Číny nesmírné se připne k němu, Ind, Malajec svá pouta rozbije. My Západ potřem’ jeho vlastní zbrojí, 139 svým bystrým duchem, silou hrdinnou, rod žlutý proti bílému se spojí, svět sloučí v novou říši jedinou. IV. Nemo: Slyšíš ty budoucna zpěvy, blízké jak dělové řevy, nesčetných bodáků chřest? Toť jsou ty líbezné zkazky o věku všelidské lásky, míru a sbratření zvěst! Pěvec: Slyším ty zlověstné noty: však to jsou poslední hřmoty bouřlivých minula chmur. Z dola slyš! mocně se hlásí smíření chorál a spásy, vítězný osvěty kůr. V. Zpěvy z dola: Jitřní nám jásají zvony, posupná ulétá noc, nad vetché kříže a trony nová se vztyčuje moc, 140 okovy, bodáky lámem’, nad kleslým pověry chrámem osvěty budujem týn, obléká juný duch času talár věd za popskou řasu, halenu za hermelín, sřítí se trouchnivá násilí vláda, pomine národů divoká váda, změní se svět po chmurách tisíců let prací uvolněnou v jediný květ. Přes říší umělé meze, přes dávný národů spor, přes veto vládce a kněze lidstva se sjednotí sbor, plemena v náruč si klesnou, přísahu bratrství plesnou zahlesnou jediným rtem, rovných všech rodina lidí novou si společnost zřídí, valný všech jazyků sněm prohlásí zákony úmluvy nové, splní se hnětených staletí snové, širou tu zem’ k dědictví šťastnému všem ovládne práce pak vítězný tem. VI. Nemo: Známá to hymna pěkného znění, s praporem rudým v bouřlivém pění 141 nadšeným šikem valí se lid; ale viz! v čele chudého davu, cinkaje zlatem v odraném hávu, přestrojen věčný se usmívá žid. Dobře má, chytrák! Soptící divě peřeje času zavádí lstivě v příhodný sobě úval a směr – jenže kdes hlouběj v nezkrotném hněvu nové zas proudy, v šíleném řevu, divoce tryskají z podzemních děr. VII. Hlasy v podzemí: Novou zas hrází chytají proud, řečnickou frází zpíjí se bloud; volby a sněmy, s průvody všemi, dělnické šiky, stávky a křiky nezničí kleté poroby zlo, nové jen splete otrok si jho. Pozorně, druzi, míchejte směs, nechať stroj hrůzy hotov je dnes, 142 zítra jej vmetem’ s oslavným květem tyranu k noze ve zlatém voze: mžiknutím brvy hromový třesk v dýmu a krvi pohřbí ten lesk. Bláhovo líčit schátralý dům, přístavky týčit na vratký rum; z kořen vše sbořme, nové pak tvořme teprve řády bez ničí vlády... Pozorně, braši, míchejte směs, zbraní buď naší pohrom a děs! VIII. Pěvec: Ó běda! Kam se šine teskný zor, jen divé záští všude, boj a spor. Nemo: Klid marně hledáš tam, kde lidé žijí, snad Přírody se zléčíš harmonií. 143 IX. IX.
Mrak listů stíní obemšenou stezku, jen pokradmu ve snivé šero kol zrak slunce proniká, v tom plachém lesku svůj zažíhá terč zlatý květu stvol, nad hlavou listí šepotá jak ze sna a ptačí písní jásá, teskní vesna. Ó, zjevy rozkošné a sladké zvuky, jak vámi okřívám! Jen mořský zpěv jak daleký sem vanou lidské hluky a z nitra mizí bol i hnus a hněv, jak dávný nad kolébkou šepot matky báj lesa tiší trapné jeho zmatky. Kde trochu volnosti ruch lidský přeje jen dílům Přírody, jak promění vše krásně po svém, a kde spára zeje, houšť květů splítá v božském umění! Nad bliktry poetů a nauk šedo tys’, písni písní všech a sladká vědo! Chci pohřížit se do té bible květné, ssát labužnicky všechny lahody té velebásně hluboké a vzletné, chci pronikat až v duši přírody, ji vystihovat v každém vzdušném tónu jak družina ta slavná z Barbizonu. Hle, temnomodrý květu zvon a rosné v něm blyštění – zrak dívčí z vlhkých řas, když z divů spánku sladkého se prosne, tak zářívá – a k dovršení krás 144 teď nad ním rozestírá motýl zlatý svých křídel klénot zdobně cípovatý. Leč náhlé drama! Jako živá střela pták motýla stih’ v bystrém poletu a zapadl s ním do sněžného běla, jímž hloh tam svítí v plném rozkvětu. Jdu blíž – pták uletěl – leč s trýzní krutou zde zanechal svou oběť nabodnutou. Ve smrtné muce motýlek se zmítá na břitkém trnu, jenž mu v prsou tkví, a bedruňka zde, můra vedle vbitá na jiný osten, jsou ti svědectví, že mučírnou je shluk těch květů skvostný, kde zuří katan ťuhýk nelítostný. Ach, přírodo, i ty?! – Zde pavouk sivý od větve k větvi nevod uplétá, té přízi ozdobné se chodec diví – leč zoufalá se muška třepetá v té sluncem ozářené lehké mlze a rosné perly v ní jsou trpké slze. A co tak dumám, vlastní moje pata smrt, muka schystala: hle! něžný tvor jí zdeptán žaluje na svého kata – smrt, bolest všude, kam se kloní zor, a sluch-li bystříš, ston ti v srdce ryje z té klamné všehomíra harmonie. Ston mučených a trýznitelů skřeky vraždění jen věčné závody, 145 děs, bolest skrytá za lichými vděky – toť v hloubi své je život přírody a člověk, dravec s nejkrutšími spáry, sám živ je rozsápaných žertev cáry. Vděk přírody hrá pouze na povrchu a v illuse hned sešle mraznou sprchu, když vhloubáš se do sama základu – Nemo: Vnoř hlouběji se ještě! Tam snad minou ty dissonance mučivé a splynou před vyšším umem v libém souladu. Pěvec: Jsi u mne zas? – Tvá rada málo platí: Tam hloub i sama skutečnost se tratí, tam věčné záhady je temná říš. Nemo: Nuž, skutečnosti nech a chyť se taje, s nímž moudrost metafysická si hraje! Pěvec: Tou potěš jiné! Nemo: Neslyšíš ? 146 Píseň zvonů:
Dejme se ruče v polet a skok, srdce ať tluče v kovový bok, čile se zmítejme, slavný den vítejme hřímavým chorálem jásavých slok! Hlasněj’ ty nižší, slaběj’, ty bližší, temně ty s druhem, jasně v to já; naše hřmi luhem allelujá! Plní zvuk plesný údol i stráň, sbírá dav těsný pod starou báň, věnec kde ovíjí mystických lilií královny nebeské milostnou skráň. Temně i jasně, slaběj’ a hlasně s bratřími, brate, družme svůj zpěv v oslavu svaté, nejčistší z děv! Požitkem chudý světa je shon, 147 trudy a bludy po bědný skon, v pusté to víření těchu a smíření víry jen rozlévá posvátný zvon. Leťme tu spolu vzhůru a dolů, z pozemské hluše nad vášní rej s námi se duše k azuru chvěj! Chodec tam v lese naslouchá nám, myslí se nese v daleký chrám, z něhož kdys vesele za jarní neděle v rodný dům vracel se k dětinným hrám. Bouřemi zrytý, života sytý, po našem hlase nad světský vír povzletne zase v nebeský mír. Pěvec: Ach, ano: časem nechť si rozum brání, nechť vlastní ret se trpce usměje, sen pošetilý vábně kmitne skrání, jak v nostalgii srdcem zachvěje, 148 stesk unáší mne v dávné jitro žití, kde zlaté mlhy přeludů se třpytí, kde skutečnost jen růžově se šeří, duch děcka svět si vlastní upřádá, v ráj stejně jako v divy báje věří, o původu a konci nebádá, jak holátko pod křídlem lásky bdělým sní v teplém hnízdě, jež mu světem celým. Nemo: Nuž, zkus tam vrátit se. Pod sněhem stáří zas klíčí dětské jarní sněženky – zdus pochyb zápas, jenž se v nitru sváří, věd poznatky, dob nových myšlenky, snaž opět v nemožné se věřit všecko, snad uvěříš, zas šťastné budeš děcko. Pěvec: S tím počkej, až mi stáří rozum zhněte; teď mozek ještě zdráv, ač nad ním šeď. Nemo: Jen chtěj! Slov pomni: „Dokud nebudete, jak jedno z těchto malých –“ Kolem hleď! Jak blížíme se chrámu, v lese zřídlém vše lidovým se pestří úborem, jak motýlkové různobarvým křídlem roj dítek svítí sterým fáborem, jenž s kloboučků vlá, plných per a kvítí, a s kordulek, jež cetkou zlatou svítí – – 149 však pohleď v jejich malé obličeje: z těch samo slunce májové se směje! Viz děvy půvabné a statné chlapce, sníh řásných košil, kytky, rudé střapce, co štěstí v líci šohaje a krásky! I starcův oko mdlé a stařen vrásky pod cípem pestrým svátečního šátku – vše září blahem vnitřního též svátku. Co těm je věrouka s dogmat sporem? Jich prostá duše jen se opájí po všedním trudu poesií forem, jež tajuplným kouzlem dýchají, těch varhan, písní, zvonů hlaholením, jež s pokolení znělo k pokolením, s nímž spjaty vzpomínky let dětských drahé, v němž jímá srdce povznešení blahé. Pěvec (pro sebe.)sebe). Ba věru, v lebku mlhou opojivou dech minulosti stoupá, mystiky v něm kadidlo se vlní s duhou živou všech smavých barev folkloristiky, zář tulipánů s šerem gótiky. Chci z novověké osvětové nudy v dob zašlých divné sny a třeba bludy! Nač váhám překročiti muří nohu, jíž osvěta mi hradí cestu zpět v ten volnodumcům zakázaný svět? Zdaž strachů z jejich smíchu nepřemohu? Vždyť úzkoprsým dogmatikem stal se sám skepticismus, pedant sešedlý, 150 a z buřiče v něm tyran vyklubal se na formulky své suché posedlý. Chci omrzelé jeho jařmo střást, všem vtipům navzdor, haně, mudrování! Nechť pravdu líhne vráska jeho skrání, tož jistě všecku ne – jen pravdy část! Zde v srdci jasně cítím to, vždyť buchá všech svůdných klamů chtíčem, přeludů, jež rozpitvala v niveč skepse suchá. Nechť důkazem vše drtí střízlivým, mně ideálem není vábivým přec filosofy pilně ostrouhaný vzor člověka bez poskvrny a hany – ten patron herrenhutsky střízlivý a s každým vláskem urovnaným přesně i s hybem každým vyměřeným těsně, jak mechanický panák neživý to konající pouze, vážná věda co dobrým, účelným a vhodným shledá. I když se zove pravým křesťanem, tož protestant je nejsuššího směru či quaker škarohlíd – líp stokrát věru být po anticku smavým pohanem! Spíš chtěl bych – – Nemo (dívaje se pátravě na zamyšleného): Zdá se, že již ovíjí tě tkáň divotvorná galilejské sítě. Pěvec: Chceš napodobit Mefistovy škleby? Nech plagiátů nechutných! Vždyť sám 151 bych doved’ nevtipně se rouhat nebi, kamž ovšem nazpět cestu nehledám. Vždyť směšno přemlouvat se, že bych moh’ zas uvěřit, več věříval snad hoch – ba, več jsem nikdy nevěřil ni v snění svém dětském: když jsem v prvním přemýšlení své ručky spínal k zářným malbám chrámu, Bůh trojjediný, jenž tam shlížel z rámu, mým nikdy nebyl snem; i svatí, svaté jen pouhé byly malby, sochy zlaté mým cizí představám; mně zněla hluše ta slova, nemluvila k srdci, z duše, ty modlitby, jež kolem v lidí tlumu ret zvykem hučel v jednotvárném šumu, vět naučených hluk mě rušil spíš i cizí hlahol kněžské latiny i s umučeným tělem strašný kříž tam na oltáři. Jiné vidiny má dětská tucha tkala nad blankyt a jiných výrazů si hledal cit. To způsobil též duch, jenž doma vanul, kde otec deista pak junovi ta vštěpil přesvědčení, na nichž stanul; a poznání, že lid můj v okovy byl vržen římským fanatismem skuté a ztamtud zakoušel jen rány kruté, můj odpor zanítilo k němu zvlášť – Nemo: Pak vůbec k náboženství všemu zášť jsi liberální pěstil v duchu doby. Však osvětě teď nadchází čas mdloby, 152 zas mystika vše loudí v léčky vábné, a k tomu (přírody to zákon!) slábne i léty mozek tvůj, veň chorou vnadou sny svěceného hašiše se kradou. Pěvec: Jen točíš stále kolovrátek známý not osvícenských, k smíchu zvetšelých i tobě! Že mi rozum popstvo zmámí, sám nevěříš; však jizlivý tvůj smích i s analysou střízlivou mě nudí a snivé toužení mi vlaje hrudí. Jak v ostrém světle denním po večeru když toužíme, po luzném pološeru, po čarodějném stříbrosvitu luny: v mém nitru citu, poesie struny v řeč chladnou. rozumu zas vřele znějí, duch prósou zpráhlý všechna kouzla její chce znova okoušet. Syt zkusných skel zas illuse chci hledět hranolem na přírodu a život kolkolem; po prachu škamen obraznosti pel zas volím duhovitě nedůtklivý, chci v báj a div se vrátit, bloudek snivý. Nemo: Ba, takto staré kulty mrou! Jak den se tratí v purpur mlh a luzný sen, tak ve sklonu se víry sešlé třepí v dešť odebleskůode blesků ještě svůdně lepý. Jen vzpomeň duhozáří antiky, jež v Olympanů svítí zániky! 153 A tak hle! renesancí středověku co zdá se v našich dnech, je vzplanutí jen ještě slední mystického vděku, jen zbylou vína vůní, pachutí ve prázdném poháru, jen klamná vnada na zbylé kůži setlelého hada. Tak předsmrtné mdlá čela ještě matou sny mystiky – buď pro ni Apostatou! Pěvec: Vhod připomínáš Romu, Helladu. Nic nezdrželo jejich západu, nad trosky chrámů lepých, smavé bohy kříž krvavý vznes bledý asket strohý. Vše kryla dlouhá středověká noc, z pod trosek vyzářila v obzor tmavý a vstali vítězně zas bozi smaví. Však víš, jak onen dávný jas a vděk vše proniká, čím rozkvet’ nový věk. Nemo: Leč mníš-li, antický že ožil duch v té vesně renesančních dum a tuch? Co jednou dožilo, to nikdy juž se k žití nevrátí, jak ze své hlubiny čas zašlý nevydá ni vteřiny. Zpět v antiku se myslí celou vhruž, chtěj onen život v uměn kouzlu smavém dnes obnovit i s názorem a mravem – Zdaž od kvasu se solí attickou, od ladních soch a Horácovy sloky, 154 v cirk šel bys vidět šelmu libyckou, jak zajatce rve germanského boky, neb na křížikříži, kde Galilejčík pní, by posléz hořel živou pochodní? Ne, antický duch živý navždy prch’, jen formou, prázdnou perly skořepinou, věk nový odít chtěl svou duši jinou, však nový vtiskl ráz i na povrch ten vypůjčený. Stejně podstata též církve duchová jest odváta již navždy jitřním novověku vanem; jen v starožitném zevním šperku planém, jenž po ní zbyl, duch moderní si leda hrát může ještě na zbožného děda ve chvíli vrtochů, ač touto kuklí lež nebo psychosu šev jeví puklý. Pěvec: Nuž, buď si tedy: chorý sebeklam! Však odolat mu nemohu – jak reky kdys graalu zázračného skvoucí plam v dóm bájný táhl přes hory a řeky, mne kouzlo nezdolné zpět vábí tam v tu romantiku posvátnou, chci duší tam zpráhlou ssáti novou slast, již tuší dob našich syn v tom zašlém světě starém, již dostiženém jen fantasie čarem. Ó, vzpomínám na chodbu šerou, dlouhou, kam okny z šestihranných drobných skel svit jedva krad’ se mihotavou prouhou, jímž venku pestrý ulic rej se skvěl, svět onen hříšný, hochu, junovi 155 po řadu roků zahražený pevně, zdí starou, chmurnou kněžské budovy, v níž sice nitrem odporoval hněvně té moci ponuré, jež naše dědy v noc dlouhou vrhla mrákoty a bědy; leč přece v útrobu se maně loudil svod mystického vděku ledakterý, jenž skrýval se v kout cely pološerý a varhan, zvonů hlaholením proudil, jenž z nejednoho dýchal obřadu i z milých tradicí a zvykem cet; na chvilek myslím sladkou náladu, kdy zapomněv na skutečnosti hnět a pochyb hlod jsem jako v opojení, jak robě snící v blahém ukojení, se oddával v moc jakous tajemnou, jež hvězdným okem bděla nade mnou. Nemo: Pryč s ostýcháním! Rozumím ti zcela. Teď duše mnohá volných myšlenek pouť skončí bouřnou, na níž poumdlela, a v tichý, klidný, teplý přístěnek se přitulí, jejž kompromiss jí skytne se starou tradicí; že pro ně nové to staré zas, v tom kouzlo již, a snové jsou příjemnější nad rozbory zpytné. Chop tuto zvonec fortny starožitné a jistě ve svém pohostinném kruhu – ať jako svému hostu jen či druhu – sbor mnichů vyplní ti zbožné touhy: tam v chodbách šerých plaché světla prouhy 156 zas najdeš, tajů stín a vidin zář, i plný starých maleb refektář se slušným soustem na cínové míse – – Nuž : „Ora et –“ne, to sem nehodí se. X. Klášterní episoda. 1. (Komnata opatova.)
Opat: Hle, jaká náhoda nás tedy k sobě zas vedla po tak dlouhé, dlouhé době! Tys v pravdě neměl tušení? Pěvec: Ni trochu. Co naposled jsem veselému hochu, dal s bohem, za obzor’s mi zapad’ zcela; jen po letech jsem doslech’, mnišská cela že skryla tě, a dál ni jedné zprávy. Že v takém lesku duchovenské slávy zde najdu tě, zkad měl jsem vzíti tuchu? Vždyť z věcí církevních jen zřídka k uchu mi došlo cos – a klášter ten tak stranou – – Opat (s lehkou výčitkou): Jáť světskou dráhu tebou vykonanou 157 líp stopoval – však ovšem: zvuku jména, jak tvoje, prostupna i cely stěna. I zde se sledí za básnickým ruchem, vděk verše cení, nechť nám v úkor duchem. – As básnickým též vrtochem je pouze, co’s právě o své vyprávěl mi touze, žít déle v naší mnišské samotě; či – (hrozí mu žertovně prstem) snad že pokušení vedlo tě, nás špehovat pod maskou neviňátka, zda vhodná by tu nenašla se látka ku břitké nevěrecké parodii, a na svých prsou bychom hřáli zmiji? Pěvec: Jen pravdu mluvím ti: Za srdce zpráhlé cos jako chorý stesk mě chytlo náhle, stesk nezdolný po zášeří a míru ze světla již mi trudného a víru, ven ze všeho, čím přítomnost se zmítá, zpět, minulost kde z bájných máků splítá na žhoucí skráně konejšící vínek snův opojných a dětských upomínek. Mne pojednou tak divně táhne zpět ta chodba dlouhá, víš, ta z dávných let, jíž před námi stín tajemný se smykal a na konci svit červenavý blikal pod nohou Kristovou, kde leckdy spolu jsme snívali až zvonce do hlaholu, jenž volal v refektář neb k pobožnosti. 158 OpatOpat: (usmívaje se): Ó, chodeb shodných s tou zde máme dosti! Však pomníš-li též jejich dlaždic ledných a v refektáři leckdy hodů bědných? PěvecPěvec: I mrazný dech, jenž tam nás trápil kdys, i malá štědrost cínových těch mis a jiné zlo s tou různou vnadou chudou, vděk zábav pokradmých s knih vetchých nudou, puch plísně s vůní kadidlových dýmů, šept otčenášů s hříchem tajných rýmů, vše chmurné, světlé oněch dávných let, jak z různých bylin vzatý med a jed v mok opojný, se míchá v čarnou směs, jíž zde tak mocně duch můj schvácen dnes, že prst na fortnu klepl z nenadání a že se tážu: Splníš moje přání? OpatOpat: (po některém přemýšlení): Jest možno přec, že ve tvé náhlé touze cos vězí nad chvilkový vrtoch pouze; kdož ví, zda neroznítil srdcí vládce tu jiskru – hm – (klopí zrak před okem pěvcovým, které se k němu zdvihlo) Leč odpovím ti krátce: Nuž, prodli, dokud vhod ti, milý hosti, 159 rád od srdce tvé budu přítomnosti. Snad dovedu i v sídle mnišském, hochu, (otáčí svůj prsten s velikým smaragdem) ti skytnout pohodlí a zábav trochu, – ne salony čím světské daří hosty – (s úsměvem) a musíš vpravit se i v naše posty – – leč knihovnu zde máme velké ceny a mnohým předchůdcem zde shromážděny i v obrazárnu díla pěkná věru – sám skromným ochotníkem jsem v tom směru – (máchá rukou k obrazům na stěně) – a širý sad i s domem palem, fíků můž’ zamluvit se rostlin milovníku. Pěvec: Nic o pohodlí, o požitcích světa! Chci příchuť askese jak v ona leta, jen mnišskou prostičkou mi vykaž celu, kde skelné kroužky v olověném tmelu zřít oknem popřívají z polochmury do stinné, tiché pouze kvadratury. Opat: Vše, jak si přeješ. (Volá do předsíně:) Bratře Rochu! (Vchází mladý přívětivý mnich.) 160 Hosta veď do světnice nárožní! (K pěvci:) Je prosta, vždyť celou byla kdys. Tam po své pouti pod péčí jeho můžeš oddechnouti. Mne slavnost volá k pobožným tam dole, však shledáme se při poledním stole. 161