Bílá paní.

Svatopluk Čech

Bílá paní. (Balláda od J. J.) („Zora“ z 30. listopadu 1862, č. 6.)
Rozčílila chlapce kniha děsná, on vše její tváře vidí; po stěnách se hrůza rozplazila – hu, to nejsou tváře lidí! Nad hlavu si přikrývku vytáhl, obrátil se – v jiné snění: rakev černá v oči se mu dere, v uši smutné hrany znění; otci platí truchlozvuk na věži, otec umrlý tu v rakvi leží. Nade rakví služebníků kolo, prostřed nich se leskne žena a ta z očí slze vynucuje v hedváb, nímž je ozdobena; rukou tiskne nevlastního syna, oko má jen pro své dítě; zjevně líbá dědice, sirotka, kéž’s u otce! myslí skrytě. On to poznal – vždyť ho doma bila; Ach, má první, jinačí ta byla! V tom tu slyš! kročeje utajené, dveří dálných otvírání – vždy to blíže – jako šustot větru... Ha, to z knihy bílá paní! V dveřích zticha otevřených stojí, dlouhá, vlasy rozvázané, 29 měsíc kradmý hrůzou ji oblévá, hrobní dech jí z šatů vane – k němu skloněna teď váhá, váhá;váhá. Nebesa! již do záňadří sahá... Ježí se mu vlas, tu rozpomněl se: otcův palaš nad postelí – Vymrštil se, bleskem šavle padá tam, kde její leb se bělí; k zemi klesla s bolným vykřiknutín – zděsil známého se hlasu: ha, to macechy se pohled trhá v smrti při měsíce jasu, již jí marná dýka v mrtvé pěsti: zabilť bílou paní – své neštěstí!