KRAJ BÁSNÍKŮV

KRAJ BÁSNÍKŮV
Městečko toto se jmenuje Jaroměřice. Třicet let chodíval krajem tímto básník. Básníkův kraji, půdo, v níž dosud snad šlépěje kroků v sněhu jsou, pěšino, vedoucí do polí snícího chodce, lese, jenž v dálce se rýsuješ na svahu vrchu: po kom že dědil a kdo bude děditi po něm? Kdo po vás přijde, by mrtvého probudil sen, kdo připojí k řetězu nový zas článek, k řetězu, v kterém jedno jsme? V kladu a záporu, v souzvuku, zlozvuku milujíce se, nenávidíce, přijímajíce a potírajíce jedno jsme? Prochladlá pahorkatino v slunci březnovém, bude to zde či bude to daleko, bude to zítra či po věcích až, 56 kdy naváže někdo na poslední slovo, zachytí rytmus doznělé sloky? Kraji, do něhož se vtisklo básníkových mnišských třicet let neznatelně, nepozorovatelně: zachytíš pouze silhouetu chodcovu, způsob jeho chůze, sklonění jeho hlavy či v tobě trvale zůstane stopa po jeho duchu? Stane u hrobu básníkova turista, aby moh’ říci jen: Byl jsem tam! Posílám tuto pohlednici s hrobem Otokara Březiny, o čemž poštovní razítko svědčí! Stane u hrobu básníkova jen krajan na krajana hrdý: Nikoli nejsi nejmenší, Betléme – ! Je to, jak praví se, velký básník, zde vizte lože, na kterém zemřel, zde vizte pokoj, v němž čet’ a psal – anebo stane u jeho hrobu duch jeho ducha dědic, pokračovatel? 57 Městečko toto se jmenuje Jaroměřice. Co na tom však, zda tuto či jinde? Co na tom, zda po věku či dnes? Nejosamělejší jsouce nejsme sami. A článek připne se k článku řetězu. V kladu a záporu, v souzvuku, zlozvuku, milujíce se, nenávidíce, přijímajíce a odmítajíce jedno jsme. 58