XXV. ILJA VOLŽANÍN.

XXV.
ILJA VOLŽANÍN.
Po zemi mraky rozprostřely se, Na nebi hvězdy pojevily se – A všecky děti, všickni odrostkové Domů k matičkám navrátili se; Jediné dítě, mladý Iljuška, Syn bohaté vdovy, mnohorozumné, Ke své matičce nevracoval se. Zajala tesknost matčino srdce A zlé tušení do mysli padlo, Marfa Andrejevna, bohatá vdova V tesknosti takové a ve žalosti Takto ke sluhám slovo mluvila: Ach, vy sluhové, vy moji věrní, Vy sejděte se do jediného, Rozsvěťte pochodně vosku jarého, 80 A vy po okolí rozejděte se, Synáčka milého hledejte – ptejte; Jej kdo nalezne, přivede k matce, Bude za odměnu sto rublů jemu, Bude za náhradu kožich sobolový. – Všickni sluhové, čeledinstvo věrné Po městě na ta slova rozběhnuli se, Po šírých polích rozskákali se, A po hustých lesích rozvolali se, Mladého Iljušky nedovolali se. A ona sama bohatá vdova, Marfa Andrejevna mnohorozumná S dvěma sluhama město přechází, Po městě vzdychá po slavičímu; Ze brány vyjdouc pole prochází, Po poli touží po žežhulčímu; – A pole projdouc k řece dochází, Na kolmé břehy bystré-to Volhy, Na břehu pláče po mateřskému. Ne v bílém květu stojí trnina, A oděvem se bělí křovina, Ach, mladého-to oděv Iljušky! – „Ty synu milý, ty dítě moje! Zdali já tobě neříkávala, Tebe synáčka neostříhala: 81 Ty nechoď, dítě, na Volhu řeku, Ty do jejích se nepouštěj proudů, Bude tobě zahubiť bujnou hlavičku; Závistivá-tě matička Volha, Neporodivši žádného syna, A zrodivši ona přemnohé dcery, Přemnohé dcery – bystré vlny, Lidské syny k ním vábí, přitahuje, A s dcerami svými je zasnubuje, Dobrým matičkám zámutek způsobuje.“ Neslyší více mladý Iljuška Kvílení, pláče drahé matičky, Marfy Andrejevny, nešťastné vdovy, A on Iljuška pode řeky proudem V krásných palácích skáče, pobíhá, V zámku-to světlém matičky Volhy. On divu nemůže nadiviti se, On lesku nemůže nasytiti se, Jakto stropy, stěny kristalové, A drahým jachontem*) vykládané; ——— *) Jachont znamená vůbec drahý kámen; doložením však jména barvy určitěji pojmenován bývá. Tak červený (krásný) jachont tolik co rubín. 82 Jakto podlahy z ryzího zlata, A zlato stříbrem prokvětované.prokvětované, To prokvětované, to kostkované. A vyjde-li on mladý Iljuška Do sadů utěšných Volhy matičky, Ne veská jabloň, ne plané hrušky Ve sadu tom kvetou, ovoce nesou, A podivné stromy kvetou, ve plody zrají, Podivnější kvítí kolem vyrostá. – Kdo sám neviděl, těžko pomysliti, A kdo pomyslí, tíže uvěřiti: Na stromech kvetou drahé-to perly, Na křovinách ve plody zrají korály, Dokola kvítí – jakby do lístků Se rozsypala duha nebeská. A lehne-li on, mladý Iljuška, Večer na lůžko, postel praporovou, Ne húsli hrají, ani hudočky,*) ——— *) Ruští hudební nástrojové. Husli, druhdy zvláště u kupců oblíbený nástroj, nejpodobnější klavíru, a spíše ještě našemu cimbálu, s tím jednak rozdílem, že struny mosazné nikoli paličkami, leč prsty týkány bývají. Hudok, třístrunný nástroj, houslím podobný; hraje se toliko na jedné struně, smyčec ale všech zasahá. 83 A zvuky divnější, lahodnější Po palácích se kolem roznášejí, Jakby stěny a stropy strunami hrály. – Kdo sám neslyšel, těžko pomysliti, A kdo pomyslí, tíže uvěřiti: Dcerušky-to matičky Volhy – bystré vlny Okolo jejích paláců se honíce Šaty svými na stěny udeřují, Líbezné zvuky ze stěn vyluzují, V těle celém život se rozslazuje, A ve životu duše rozplývá. Mladému-li se zachce Iljuškovi Jísti, píti, zábavu míti, Jídla na stolech nejdražší ryby, Jakých v monastýru ani nebývá; Pití na stolech z medu sladkého, Jaké Car ani sám-to nemívá; A na zábavu všecky divy své, Umělou svou práci tisíciletou, Matička Volha sbírá, shledává, A co sama nemá, to se vydlužuje, Z moří se vypůjčuje, jemu předkládá. I byl on mládec – po rodu Ilja A nazván Volžanín po vychování, 84 Po vychování u matky Volhy – I byl on mládec v jejích palácích Plným plno jedenácte let – Jedenácte let jemu jakby půl roku – Na dvanáctý rok zastesklo mu se, On v sobě pocítil sílu bohatýrskou, A takto promluvil k matičce Volze: „Hoj, an jsi ty Volha, nerodná mi matka! Ty pusť mne mládce ze svých paláců A z toho tvého smutného zámku. Zachtělo mi se mládci projíti se, Tam pode jasným teplým slunéčkem, I pod hvězdami, i pod měsícem. A mne tu netěší dobrého mládce Více tvé světnice zlaté, kristalové, Ni sady tvoje stromů podivných, Ni tvoje dcery – bystré vlny, Ani hrání jejich, zvuky lahodné. Tvoje-to jídla, medová pití Nejsou více po chuti, po žádosti; Tvoje-to hříčky, vodní škořípky Jsou mně mládci dobrému k mrzutosti. A mně k radosti dej, ty Volho řeko, Chceš-li mi matkou býti po předešlému, To bujného koně, to meč ostrý, 85 To brnění hrdinské, kalené střely, A křepký luk-to s tětivou hedbávnou.“ Neodpovídá matička Volha, Neníť po mysli mládce propustiti, A jest po mysli s ním se utěšiti. Ilja Volžanín rozjařil se, V hněvu mládeneckém rozpálil se, K Volze on řece mluvil dále: Ty pusť mne, pusť mne, řeko Volho! Neradnoť mladého vlka v domě vychovati, Ani dobrému mládci vůli odjímati; A nepustíš-li ty mne po vůli, I bude tobě po nevoli, Po nevoli tobě i dcerám tvojím: Polámu já ve sadu tvém drahé stromy, Rozbořím já v paláci stěny, stropy, Zůstanou ze zámku tvého zříceniny, V nich-to ryby tvé si budou pohrávati, Z tebe-to se matky Volhy radovati. A on v hněvu svém Ilja Volžanín Udeřil pěstí na stůl kristalový, Pěstí udeřil – stolu nestalo, Rozlítnul se stůl na tisíc kousků. Uleknula se matička Volha, Bystré dcery její na břeh vyskočily, 86 A ona sama matička Volha Ilju Volžanína na břeh vypouští, Na svobodu jej mládce propouští, A ne po vůli, po své líbosti, Leč po veliké, těžké nevoli. O jak pod jasným, pode modrým nebem Duše se mládci rozveselila; A jakto srdce rozplesalo se, Krev bohatýrská v těle rozehrála se Mládci-to Iljovi tož Volžanínu: Na břehu stojí, čeká na bohatýra Dobrý kůň hrušák, do žluta barva, Hříva na koni havraní do syré země, A kůň sám osedlán čerkeským sedlem, Pod sedélkem popona na něm bucharská, Na jablku u sedla brnění visí, Brnění visí hrdinské – stříbra, zlata; A ostrý meč, toul – kalené střely, I křepký luk s tětivou hedbávnou, I šišák*) jasný – ocele dobré, ——— *) Šišák, lebka, přílba, přílbice – vše to zbroj k pokrytí hlavy, malým od sebe se rozeznávající rozdílem; tak též helma, helmice (šlem, šelom) spíše slovanského než jinojazyčného zdá se býti původu. 87 A šišáku jasnému počtu ceny není. Dobrý on mládec Ilja Volžanín Na mohútné prsy brnění odívá, Za dar-to drahý Volhu vychvaluje, Na bujnou hlavu jasný šišák staví, Za dar se veliký Volze pokloňuje; Meč ostrý u beder, toul na plecech, Křepký luk v ruce – Ilja vyskakuje Na dobrého koně, na hrušáka, Kalené střely v toulu zařinčely, A s Volhou matkou on dobrý mládec I s dcerami jejími se rozlučuje, Se rozlučuje i rozžehnává. Ne matčiným hlasem, ne temným vzdychem, A zazněla Volha velikým chechtem, Tak mladoně dobrého provázejeci. Jede on Ilja po šírém poli, I zachtělo se mládci stranou se dáti, Rodnou matičku v domě navštíviti, Poklonu bohaté vdově učiniti Marfě Andrejevně mnohorozumné. Ach, jaké změny na svaté Rusi, Jakéž-to bídy po rodném kraji! Kde město stálo, kde dům matičky, 88 Kámen od kamene, sutiny pusté, A sutiny trním, hložím zarostlé; Kde ulicemi skákal Iljuška, Hadina se plazí po tmavém bejlí, Kde po náměstích hrával Iljuška, Ostružina se plazí, křoví otáčí. I zarmoutil se Ilja Volžanín, On v zámutku, žalosti k městu promlouvá, K městu druhdy slavnému, již pohřbenému: Hoj, ty moje rodné, ty město slavné! Kdož tebe město rozbil, oloupil, Tvé jasné věže, boží chrámy,chrámy Do prachu uvrhnul, jím se porouhal? Kdo rozrušil dům bohaté vdovy, Marfy Andrejevny mnohorozumné? A kde žitelé, pravoslavný národ, Kde-že dobrá moje rodná matička? – Ze sutin mládci hlas odpovídá, Půl hlas mezi světským, půl mezi hrobovým: Rozbili, obloupili mne slavné město Zlí hosté, Tataré-to, Orda divoká, Se svým-to Carem Ugadajem, I s jeho zetěm Bajadurem; Ti jasné věže, boží chrámy Do prachu uvrhli, jím se rouhali, 89 Ti dům rozrušili bohaté vdovy, Marfy Andrejevny mnohorozumné; Všecky žitele, pravoslavný národ I tvou-to dobrou, rodnou matičku Na ostrých šavlích roznosili, A ze mne tvého města rodného Ni živé duše nepropustili. Aniž bídám konce po svaté Rusi, Zlí hosté Tataré, Orda divoká Ponízová města*) pálí, hubí, Všecky to vlasti naše chtí popleniti, A pravoslavný národ vyhubiti. – Jakto u mládce ňádra rozedmula se, Jak žalostí mu srdce překypělo, On z překypění dvě slzy vypustil, Jedna slza – slavnému městu, Druhá slza – rodné matičce. I on Ilja Volžanín koněm zatočiv Po dolinách se žene, poskakuje, Kůň na dolině, jakby lítý zvěř, ——— *) Všecka města od Nižního Novahradu pode Volhou k jíhu ležící slují ponízová. 90 A mládec na koni, jak sokol jasný; I přeletěl Ilja řeky devatery, Přeskákal Volžanín doliny, hory, A horám, dolinám počtu není, Vše to z poledne do večera, A z večera zas do ranní záře; Na cesty on mládec se nevyptává, Jemu průvodčí, ukazovači Zpustlá města, v ohni vesnice, A lidská těla nepohřebená. Jak dalece, dalece v šírém poli, V šírém-to poli mezi horami, Ne jezero se leskne po ranním slunci, A zbraň to poleskuje dvojího vojska, Pravoslavného ruského i zlého tatarského. I srazila se vojska v jednu sílu, Pochmuřila se bitva černým mrakem, Nebouří hromové po jasném nebi, A jakby bouřili pod syrou zemí, Máť syrá země hory potřásá; Vojsko tatarské bez počtu – vlny morské, Vojsko ruské do počtu – příkré skály. Ne kalená střela přiletěla, Mezi ruským vojskem proletující, 91 Do vojska tatarského doletující: A přihnal se mládec Ilja Volžanín V celé své síle, moci bohatýrské; On skáče promezi ruskými – jedvaže vidu, On doskočil Tatarův – a již sluchu. Seče, bije, střely vypouští, Travou přede vichrem Tataré k zemi, Listím přede vichrem Tataré v outěk; Pobil on mládec zlého Tatarstva Ne více a ne méně do dvou tisíc. I byl boj krutý v polovic boje, A byla půtka v polovic půtky, – Ne hromový mrak proti mraku, A měří zeť chánův, vůdce Bajadur Střelou, mečem proti Volžanínu; Střela zasvistěla okolo ucha, – Meč na meč – bohatýr tu na bohatýra. Či od kovadlin skáčí jiskry Ze žhoucího železa prýskajíce? To jiskry srší z brnění, ze šišáků, Ode ran lítých bor, doubrava šumí, Pěna prýská z ust mládcům, bitcům, Pěna prýská od dobrých koní. I byl boj lítý přes poledne, Bajadur –Tatařín rozjařil se, 92 On rozehnal koně proti koni, Mečem hruď proklal koni hrušáku, Sám ode rány meče VolžanínovaVolžanínova, Ode rány na šíji k zemi se valí, K zemi se valí, zraky bujné se kalí. Ach, nastala bída na bohatýra, Veliké hoře padlo na Volžanína, Ne hrušák, dobrý-to kůň k zemi padá, A pod mládcem žlutý sypký písek k zemi se hrne, Dar-to nerodné matky řeky Volhy; Ne meč ostrý z ruky vypadává, A slizký ouhoř se vymykuje, Ocelový šišák – kost želvy vodní, A kalené střely – drobné rybičky, Vše darové podvodní matky řeky Volhy. Přihnali se Tataré, přiskákali, Oni dobrého mládce uchvátili, Mocí, sílou velikou z boje vyvedli, A k Caru Ugadaju jej přivedli, K Caru-to Ugadaju Ugadajoviči. I kázal Car jej mládce pod stráž vzíti, Do temného vězení uzavříti, K sloupu-to dubovému přikovati; 93 I rozkázal jej mládce trýzniť, mučiť, Chtělť on Car Volžanína ztatařiti, Na víru tatarskou obrátiti, Pro těch-li zabitých Tatar do dvou tisíc, Pro zabití zetě svého Bajadura. I byl mučen Volžanín prvního dne, A veliké muky jej neznutily; I byl trýzněn Volžanín druhého dne, Nepokořila jej mládce velká trýzeň, A na třetí den sám Car Ugadaj S novými katy k vězení přijíždí, Žalář otvírá, mládce se táže: Hoj, an jsi dobrý mládec, Ilja Volžanín! Ty chceš-li s námi Tatary za jedno býti, Ty chceš-li víru tatarskou na se vzíti, A s námi-to na křesťany bojovati? Drahou přízní já tebe podaruji, Velikou tobě láskou odměním se, Tož přízní, láskou – vlastní dcerou, A vlastní dcerou Ugadajovnou. A ty nechceš-li činiť po vůli, Bude hněvu mého tobě zakusiti, Tvé dám po kusích tělo rozřezati, Tvou sílu bohatýrskou ohněm popálím, A tebe po částkách zbavím života. – 94 Poprvé mládec pocítil bázeň, On zachvěl na těle po osyčímu; A on hroznému Caru neodpovídá, K Bohu se modlí se slzami, Boha na pomoc sobě přizívá: „Učiň, Bože, milost nade mnou, Ty sešli posla, z bídy vytrhni, Neb aspoň duši z rukou nevěrných!“ A rychlý posel boží přichází, Rychlý-to posel – hrom hněvu božího; On prorazil vězení, katy zabil, Samého Cara omráčil, k zemi svalil, Na dobrém mládci kruhy sežeh, rozbil, A věrnému mládci neublížil. I poskočil Volžanín na rychlé nohy, Meč Ugadajovi od boku vytrhnul, Na carského vyskočil dobrého koně, Seče, bodá Tatary na vše strany, Až on dostihnul šírého pole, A na šírém poli s koně skočil, S koně skočiv Bohu se modlil, Za milost velikou-to díky vzdával, Za divné zachování svého života. E: av; 2002 95