MÉMU STARÉMU UČITELI VLAŠTINY.

Emanuel Čenkov

MÉMU STARÉMU UČITELI VLAŠTINYVLAŠTINY. v JanověV Janově 1908.
Když lekce dával’s mně, ty, starče v haveloku, jak alej třešňová mé srdce bylo v květu, pták touhy duhový, ach, pěl mi sladkou sloku, vůz zlatý Venušin dvé táhlo amoretů. Po bouři šedé neplodných a chladných roků, po nocích zoufalých, kdy dal jsem s bohem světu, zde, starče, zřím tě zas: gest ruky a žár v oku, jak Danta recituješ v poetickém vznětu. Zřím tebe v palácích, kde mistrů doba stará zas ženy kouzlí mně z dnů slunečného jara, těch Madon, Magdalen a Sibill luznou říš, a ohně tvého vzpomínám, kdy krev má líná se zjaří dechem Jihu, číší Grignolina – že zřím tě, slyším tě, v svém hrobě netušíš! 34