DŮM MOROVÝ
I
I
„Pojď se mnou. Tichá noc. Zde zahrada. Zde vrata.
Noc naši svatební jsem čekal příliš dlouho.
Pojď se mnou. Rychle pojď. Je omeškat se ztráta.
Kouzelná dnes je noc, má lásko, moje touho!
Jak lehký dnes je krok a jak je tráva měkká.
Vše láska přemůže! Oh, moudrosti těch liter!
V nich noci čary jsou a v nich je půvab jiter.
Pojď se mnou. Rychle pojď. Tak těžce se to čeká.
Utrhnu růži nejkrásnější s keře.
Pocely zulíbám tě žhavými,
že láska má silnější smrti věře.“
Tak mluvil ženich ten, nevěstu v dům svůj veda,
jež všecka chvěla se, tak jako měsíc bledá.
Zapadla vrata těžce za nimi.
38
II
Tvrdili, že to mor. A v čas to bylo moru.
Tož dveře zavřeli a okna zabednili.
Své pěsti rozbili ti nešťastní v svém vzdoru.
Tvrdili, že to mor. A tím je nakazili.
Dům kde je morový, nevyjde z něho živý.
Tam prosit marno je, tam řevu nikdo nedbá.
Tam jenom věčná noc, tam hrůza jen a kletba.
A strach-li zchvátí je, jsou lidé zlí a diví.
Dva mladí manželé s výrazem šíleným
v tom hrobě velikém, v tom nejstrašnějším z hrobů
nic necítili už než zoufalost a zlobu.
V tom domě morovém, tam rvali se muž s ženou
o chvíli poslední, o chvíli otrávenou,
tak k sobě bezcitní, jak bez citu svět k nim.
39
III
Jak smutný je to dům! Jak mlčenlivý dům!
Jak zvláštní je to dům a na vždy znamenaný.
Ať s kterékoli pohlédneš naň strany,
on děsí východ, hrozí západům!
Vše láska přemáhá, ten nápis můžežmůžeš číst.
A zavřená víc srdce tíží vrata
ta okna zamčená, ta hrůza vrchovatá
a láska odešlá a přišlá nenávist.
Na římse nedlí pták, neb nesypou už zrní.
A v zpustlé zahradě té v býlí květy krní.
Je v oknech pavučí a dole hloží, trní.
A někdo proklíná a někdo tiše vrní.
Jen nápis ještě zbyl: Omnia vincit amor
v domě, kde zašla kdys dvou srdcí láska na mor.
40
IV
Stín věčně bude tu, poroste věčně býlí
a bude slyšet pláč a síně budou kleté.
Dům otrávili ten a studnu otrávili.
A najdete-li vchod, východu nenajdete.
Zapomnít má-li dům na hrůzu oněch chvílí
a tíhy zbavit se, té tíhy dlouholeté
by zapomenout moh’, zvuk nutný zvláštní síly:
třeba, by uslyšel křik slabý nemluvněte.
Než dokud nezazní, dům morový je klet,
dál bacil morový se bude vzduchem chvět.
Byť byla bez mráčku, je těžká obloha.
Do prázdna civěti dál bude okno slepé.
Bez děcka vrnění nebude nikdy lépe
v tom domě morovém, v tom domě bez boha!
41