Marina Dmitrevna.
I.
I.
Ne to kouře větrem pochvácené
vysokým se buřanem potácí,
ne to mraky stepi ku zelené
hučiví se svalili buřnáci:
tatarská to orda, tmíc se v dáli,
kouře valem, bouří v step se valí.
Tisíc jezdců, dobrých tisíc koní,
o třemeny jatagany zvoní,
blýská kopí, toul na pleci tmělý,
ostré drnčí kalené v něm střely.
Sdupán buřan, země duní, stená,
v prachu mládci, na komoních pěna,
skok za skokem pestří turbany se,
pestří pásy, blyští kaftany se.
Oj jak děsně bunčuky se hříví,
větrem vzdmuté s půlměsícem zlatým
a nad nimi s křídlem kropenatým
supů hejno pochod skřehá divý.
Oj jak kotly víří, trubky kvílí,
divoké to vzduchem „allah“ vřeští,
s temen hor jak po valném by dešti
bystřiny se vodopádem lily.
Dál a dále Nogajci ti smělí
širokou se stepí rozletěli,
rozletěli, v bujném dobrodruží
vězni kdys by těžce ztupenému,
Mehmedu to mirze do harému
nejkrásnější Donu jali růži.
46
II.
II.
V stepi církev; devět věží na ní,
křížů skvoucích, třikrát tolik bání,
kol do kola zdi jsou, zdi sivoučké,
kol do kola mohyly nizoučké.
Šemře bříza, pohazuje hravě
sporý stín tu ode hlavy k hlavě,
drobné kvítí travou rozvlečené,
přes nápisy staré mech se klene.
Šumně jilmu, sosen klestí v chladu
atamanů slavnou věnčí řadu,
na molodců truchle spadá čela,
hrdá čela, bohatýrská těla.
Smutno, teskno; žalobný jen ptačí
kdysi zpěv se ozývá tu v pláči,
dálné ržání, stepi ohlas ruší
mrtvý klid co zpomínáček duši.
V chodbách jenom chrámových kol lodí
dlouhobradý v habitu mnich chodí,
chodí, chodíchodí, z breviáře čítá,
někdy píseň zazní pospolitá.
Zvoní zvony ze všech pěkných věží,
hlas veliký, slavně vyzvání se,
šírou stepí tklivý hlahol běží,
daleko po stepi roznáší se.
Živo v církvi; sta tam světel hoří,
vůně libá klenbami se šíří
a před cirkví jarobujní ořioři,
mládci s nimi, páni bohatýři.
Zlatem kurtky, chološně jen svítí,
47
září zbraně, kolpaky jak kvítí,
mezi nimi temných vlasů, očí,
děvušky se pestrým pásem točí.
A je smíchu, žertu do hýření,
že až slzy zalívají tváři,
že až k divu, podivu škádlení
nenavolí se tu mladí staří,
u valném jež sjeli dnes se davu,
baťku Dmitra, dceř by slíčnou jeho,
atamana pozdravili ctného,
molodecké zřeli svatby slávu.
Zdvihl prach se jako oblak sivý,
stepí valnou, chumelí se, honí,
blíž a blíže střelby ohlas živýživý,
řehotání rozlehá se koní;
dumný ston a veselé hulání,
jasné slyšno zvonečků cinkání.
Klesl prach a na bystrém ryzáčku
svatby matku stařičkou kozačku
pod fábory v květu zříti cele
praporečkem mávat převesele.
Za ní z trojky v slíčném družek kruhu,
královna jak zadonských těch luhů,
ve koruně jako luna jasná
září blahem Dimitrevna krásná.
V skvoucí zbroji na višňáku lepý
poblíž atman jako orel stepi,
jede Dmitr s pány starešíny,
četné za ním houfy kozačiny.
Stane trojka, za ní jezdci rázem
s pěknohřívých skáčí ořů na zem,
s Dimitrevnou, svatby matkou v čele
48
v církve kráčí sloupořadí skvělé,
podle přízně, junácké se slávy
od oltáře polokruhem staví.
Milo hleděť na ten skvost a krásu:
atman v zbrojném všecek vyšnoření,
po bok jemu skvoucím ve atlasu
Dimitrevna jako zoře rdění.
Milo hleděť na tu svatby matku,
v sarafánu o velkém jak svátku,
pana otce, jak se staroch točí,
krasavic těch černobrvých oči,
na kozáky statné, družbu mládce,
jak se dvoří, pohybuje hladce,
kloní, pýří, hrdě hlavou hází,
milo, milo, že až zrak přechází.
Ticho teď, dech neslyšet, tichounko,
k oltáři sám protopop se bere,
dáčků hlasy zazvučí lehounko,
mocněji se v klenbě šíří šeré,
u velebném chorálu až znění
v svatém mysle vznáší zanícení.
Stichli ďáci; jenom zvonek kvílí,
modlitby co pop se modle zticha
roucha světí, k snoubencům se chýlí:
hoří světla, pijou ze kalicha.
Nedopili. Jako bouře litá
v tichý dol kdy znáhla pozavítá,
děsně takto u modlitby tklivé
zahřmí „allah“ Tatařínů divé.
Nastal křik a střelby, řinkot zbraní,
fičí střely, drtí jatgany se,
49
tříští puška, karabela za ní,
Tatar, kozák k zemi potácí se.
Vzteklý boj; kol ránu stíhá rána,
skáčí hlavy, krev se proudem pění,
pevně dosud kolem atamana
v těžkém stojí mládci zápolení.
Tisknou děvy, za nimi se kryjí,
žalně úpí, jasné slzy lijí,
popu k nohoum klesši ustrašená
zoufanlivě Dimitrevna stená.
Houf za houfem Tataři se jaří
v církev valí, valí ku oltáři,
mládec s mládcem, s řadou klesá řada,
poslední sám chrabrý atman padá.
Šlehl plamen, z krásné šlehl lodi,
k oltáři se vtiskli Tataříni,
děsný řev a pop se v krvi brodí,
bědné slyšet hlasy nevěstiny.
Skok za skokem stepi po rovinách
plesný hlahol, bujných frkot koní,
jezdci na nich, zbraně řinčí, zvoní
a za nimi církev v rozvalinách.
Na bělouši v čele mirza sedí,
po bok vlekou Dimitrevnu krásnou,
obraz hoře – rtové spjati bledí,
očí jiskry bolu vláhou hasnou.
V uši hřímá válečná jí divá,
pouta cítí, v líci šlehá hříva,
temno v duši – štěstí svadlo kvítí,
zlatý trůn jí u propast se řítí.
50
III.
III.
Černá noc se s oblaky mračnými
rozvalila stepí šírošírou,
rozvalila, křídly havraními
pokryla ji, tmou zhalila čírou.
Úzko, smutno; tišina kol hluchá,
šumí buřan, šustí křoví suchá,
šlehne vítr, vytí slyšno vlčí,
pokojno zas, mrtvo je, vše mlčí.
Cvalem, klusem kozák na komoni
v hloub té noci po stepi uhání,
truchle hlavu v bujnou hřívu kloní,
vlaje hříva, řinkot zní i zbraní.
S větrem v závod, štíhlé letem sajkyšajky
pod ním oř jak divou hnán by mocí,
dalné ržaní, hvizdot zní nahajky,
v temné s jezdcem pomizeli noci.
Vyšel měsíc. Z mračen chmůry slité
velké pluje oko ledovité,
pablesk matný nebem rozepjatý
k síči padá, v Záporožců chaty,
dál za nimi stepní po nižině
v sjetých dráh se vleče klikatině.
Nevlídné ty dráhy. Neřehcí tu
koni, mládci nezařinčí zbrojí,
štěkot chrtů nevolá v lovy tu,
hukot pušky k vražednému boji,
truchlé stíny mohylami kráčí,
jakby dumy v bohatýrském pláči.
51
Zaržal komoň, těžce poklusává,
mladý na něm atman potácí se,
v krvavé se halí roucho hlava,
v bledé líci jízva škaredí se.
Na čele mu chmura zavěšena,
jak ta duma, na duši co tíží,
myšlenek se trhá pásmo svíží,
v trpké srdce upomínce stená.
Stlumiť chce ji, živěji leč vrací
obrazem se nevýslovna žele,
svatyň zírá skvoucískvoucí, jak se kácí,
v spilém ženu lokti nepřítele.
Žalný ryk, div srdce nerozskočí,
v pomsty řev se hořem rozdivočí,
plaše komoň spjal se, dále kluše,
atman na něm v hloubi raněn duše.
Zašel měsíc, v spoustě tona mraků;
nevyšel víc koni, ni kozáku,
černou nocí spolu uháněli,
v síč až pěknou Záporožskou vjeli.
Minula noc. Nebem slunce hoří;
živo v síči, hlučno jako v roji,
v zbrani mládci, osedláni ořoři,
pěkná kuřeň k výpravě se strojí.
Zvoní cimbál, kobzy břinkot zvučí,
táhlý vřesk se polní trubky třese,
dumný hlahol v písni pozahlučí,
po kuřeních dále roznese se.
A je lomoz, řinkot, šumot hravý,
mládci mládce tisknou, zulíbají,
52
skáčí v sedla, větrem znáčky vlají,
jezdci, koni hlava vedle hlavy.
Trčí kopí, hrot se blýská skvělý,
svítí pušky, řinčí karabely,
rdí se kolpak, peří v něm sokolí,
těsné kurtky, jako tráva v poli,
růmění ty šaravary volné,
pestré pásy, krásy do vespolné.
Rozjeli se, z síče rozskákali,
pěkným cvalem k letu rozehráli,
skok za skokem, stená zem pod nimi,
mládci dobrými, koni rychlými.
Povyletěl havran, sokol sivý
a za nimi houfem stepní ptáci,
kuřeni se atamanu diví,
až se v dáli, v lehké mlze ztrácí.
Jedou mládci, chrabrý atman v čele,
bledý atman mysli neveselé,
divnou v duši dumu on rozpřádá,
hlava pod ní že se chýlí mladá,
těžkou dumu, jak to prsou hoře
nad mohylu těžší, hlubší moře,
plamenem jež v nitru rozžehá se,
v srdce bodá, na něm pláče zase.
Jedou mládci, po celý den jedou,
pěknou nocí s lunou jasnohledou,
novým jitrem ku poledni znova
dále, dál od síče, od domova.
A když večer druhý den se sklání,
štíhlé uzří věže minaretů,
zlatých bleskot půlměsíců, bání,
tatarské to v rudém město znětu.
53
Černou drahou blíž se ženou k němu,
cestou stihli Tatařína mládce,
na Mehmeda poptali se krátce,
slíčnou srubli potom hlavu jemu.
V lehký klus se znovu rozskákali,
nade městem letmo ubočili,
dále, dáldál, až mihlo jim se v dáli
hrdé sídlo, Mehmedův dvůr bílý.
IV.
IV.
Snivé šero v mirzově harému,
světel přísvit hasnoucí jak luny
na těžké kol upadá čalúny
ode stropu k polštáři perskému.
Damaškem tu zlato, stříbro blýská,
po hedbáví květy hrají steré,
v tisíc perlí vodomet vypryská,
kadidel se vůně v mráčky bere.
Čárný půvab pozadřímnul všade,
mříží oken hvězdný blankyt kývá,
horký vánek ze sadů zavívá
k sladké touze ňádro znítiť mladé,
štěhot ptačí, žalný ston slavíka
pláče, zvoní, v šumu vod zaniká.
Líný klid; to uhlí žehá vonné,
v růžné záři s jiskrou jiskra tone.
Nad divanem modré kroužky skáčí,
nad divanem obláčky se stáčí.
Na poduškách skvostných rozložena
mladá na něm atmanova žena.
V tamerlamu ubrána ve zlatou,
54
v černém vlase šperk rozset perlový,
hvězdy nyjí v očí noc rozpjatou,
bledé líčko květ jak lotusový;
divné po něm bolnětklivé stíny
hlubokým jsou smutkem rozestříny.
U nohou jí šed’ se mirza sklání,
v oku spilém vášně rozhárání.
Zvoní v zlatý cimbál odaliska,
zahořelo černých dvacet očí,
tamburinu černé rámě stiská,
vlní prs se, deset hlav se točí;
po kobercích deptá nožka malá,
v bujném skoku lítá vlas havraní,
sladká píseň k tomu zaplesala,
lásky píseň, bolné touhy plání.
Smutna posud, divně zahleděna
na divanu atmanova žena.
Do nevole mráček čelo kreje
vyštván tísní duše rozechvěné,
pustá noc v ní bez hvězd, bez naděje
šerá křídla těžkým losem klene.
Těžký sen ta hořem ňádra plní,
zlata lesk ji, šperk víc neoslní,
ni zpěv srdce; rozervat je musí,
tichý pláč se v prsou hloubi dusí.
Kynul rukou mirza sivobradý,
bleskly oči, v uhel rozžhavěly,
ztichl zpěv a rozplesalé řady
v kout se krčí, tisknou, oněměly.
Sklonil se k ní, za ruku jal bíloubílou,
mluví, mluví řečí lásky spilou.
55
Jedin hled – jak zmámilo by víno
starocha ho, k prsoum hlava padla,
drtí kynžal, přes ústa mu svadlá
vyrvalo se žhoucí: „O Marino!“
Houkla rána, řinkot slyšán zbraně,
mladý Tatar v harém vrazil skokem,
pokrvácen plaše bleskl okem,
slovo stěží vyhrknul, se klaně;
mihla ocel, v prsa vlétla mladá,
bezduch na zem v krvi otrok padá.
Zděsily se ženy, v bázni tonou,
zařval mirza, skok – znik’ za oponou.
Snivé šero v mirzově harému,
světel přísvit hasnoucí jak luny,
mrtvé ticho lehlo na čalúny
ode stropu k polštáři perskému.
Dvorem rána za ranou už hučí,
zbraně lomoz, bouřný řev se blíží,
„chvála bohu“ molodecké zvučí,
blesk za bleskem oken šlehá mříží.
S divanu se zvedla žena bledá,
černé oči bleskem zahořely,
skokem k oknu – mřížemi vyhlédá,
plesá, pláče, čaloun trhá skvělý.
Duma těžká pomizela s čela,
rve to roucho, turské zdoby s těla,
k oknu zas, tam kývá ručka bílá,
hvězdička jí spásy vysvítila.
Družky, černé otrokyně kolem,
odalisky, saltimbanky čilé,
56
s bázní shlíží k ní, dřív jaté bolem,
jásající hrozné této chvíle.
Divý rykryk, jim v uši hřmot jen buší,
v srdce bode, útlých clonu duší,
Asrael jim zlatý spánek plaší,
farysy v klín hurisek unáší.
Blíž a blíže vřava rozvzteklená,
děsný hlahol hněvných zvučí hlasů,
v harem mirza vrazí, k oknu žena
Dmitrevnu kol mocně jímá pasu,
pryč ji vleče; žalostivě stená
v nerovném s ním ona ve zápasu.
Skok za skokem mladý atman bledý
v krvi, prachu za ním rozletí se,
skřížily se zbraně, zplály hledy –
krví zbrocen mirza potácí se.
V pádu kynžal blesknul – zastenání –
klesla žena, mrtev mirza za ní.
Žalný ryk, div srdce nerozskočí,
pryskly slzy atmanovi z očí,
klesl k ní, své k líci čelo klade,
mrtva však, to mrtvo srdce mladé.
V bouřný jásot mládci zaplesali,
k nim se mladý ataman povrátil,
ve mohylu pyšný dvůr obrátil,
mocné nad ním plápoly se vzňaly.
V.
V.
Nad buřany mlhy rozvlečeny,
po buřanech květy zaroseny,
57
frkot, dusot, řinkot zbraní zvoní,
ku domovu mládci letí, koni.
Ataman jim statný Donec v čele,
bledý atman mysli neveselé,
tíží bolest srdce jemu velká,
mužně trpí však, on více nelká.
Pyšně vznesl smutnou znáhla hlavu,
nová hvězda zářivě mu svítí,
za ženu jde lulku si zvoliti,
junáckou tu, bohatýrskou slávu.