O výpravě na černé moře.

O výpravě na černé moře.
Plane oheň, rudé blesky hází po stepi té valné po Nohajské a kol něho tří molodci chrabří v zelenoučké usedli travině, v zelenoučké, milé k odpočinku po daleké, po kozácké jízdě. A že sedli k odpočinku mládci, odepjali karabely těžké, odložili tři si kopí dlouhádlouhá, tré i sedel s lesklými třemeny, tré to sedel, tří koníků rychlých, tří koníků, tří junáckých křídel. Plane oheň, rudé blesky hází po stepi té valné, po Nohajské a kol něho tré kozáků chrabrých, tré kozáků, trojí kozačiny. 58 Jeden kozák z Ukrajiny valné, druhý kozák od siného Donu, třetí kozák, starý asavula, asavula z Záporožské síči. Atmanem on cárských byl molodců a sám s nimi na dalekém Krimu, ve Stambulu též i u sultána s poselstvím to od ruského cáře. A když cárská nemilá mu služba, těžká služba volnému kozáku, v Záporožskou pozajel si síči za ženu si vyvoliti lulku a tu slávu, slávu molodeckou. Táže se ho první chrabrý mládec: „Pověz, bratře, milý asavulo, když jsi z moře zdráv zas povrátil se, jak se vedlo bratrům tam kozákům? Jak na šajkách moře proplouli jste, jak ve městech turských hejřili jste, zda živ vrátil ataman se velký, zda povrátil Konaševič Petr?“ Odpovídá starý asavula: „Rád já povím, co sám uviděl jsem i co slyšel od molodců chrabrých o svých bratrech v Záporožské síči a o celém, slavném o kozáctvu. Jen mně přejte, starému už mládci, poulevit zemdleným si údům, poodechnout, ústa pozavlažiť. Na hlavě mně dosud pálí rány, 59 rány těžké od turské to šavle, pán té šavle mojí sdrcen rukou ve Varně tam odpočívá městě“.městě.“ Poodechnul starý asavul si, poulevil zemdleným svým údům, svlažil ústa slaďoučkým též vínem, z Cypru vínem, z bílé Kaffy vzatým, a pak hodiv kontuš se ramena, milou družku odloživ burunku, pěkně počal vyprávěti druhům: „Vyšlo slunce, ohnivé slunečko, za ním mráčky sivé, bělohlavé tam na nebi letí na vysokém a po moři valném, po dalekém štíhlá šajka pana atamana, hejno za ní bělokřídlých lodí. Sto junáckých na každé kozáků, sto kozáků, sto je kopí bystrýchbystrých, sto i k střelbě lesknoucích se pušek. Neschází ni děl kovových, lehkých, šest jich každá v lůně nese šajka, stokrát tolik olova těžkého, pěkné jiné, skořistěné zbraně. Letí šajky po hladině temnétemné, jakby houfem povyletli čápi, zas po vlnách poskakují lesklých, jak by v tanci na stepi komoni. A co divu, jsoutě na nich plavci, dobří mládci z Ukrajiny valné, ze síči i pěkné Záporožské, Donci jaří od siného Donu, 60 s atamany svými kuřeními i se svými znáčky vojskovými. Na největší sivohlavé šajce orel bílý rozpíná svá křídla a pod orlem, zástavou kozáctva, do tří set je Záporožců chrabrých, sám jim v čele Konaševič Petr se svými je síči starešíny. Nemluvný dnes, divno neveselý velký atman obé Ukrajiny, posedá si, silně pokuřuje ze krátké té burunky kozácké, jak by chmůry hrdého on čela poukrýval před svými molodci a zas divu, jak se zapomíná, po moři kdy dálném rozdívá se, uhasnout že družince dal milé a že vous si pozatáčí tmavý, hlavou vrtí a zas pokyvuje ve vážném on pěkném zamyšlení. Divné věci ataman tě velký ve junácké považuje mysli, divné věci, příštích dnů osudy, zlé osudy,osudy Turkům těmtěm, TurčínůmTurčínům, milé, slavné celému kozáctvu. Mládci zatím k břehům ku zeleným dalekého dohlédají Krimu, dalekého ode stepi valné, od té chaty rodné, molodecké. A je teskno jim tu bez sokola, bez havranů družných, černohlavých, 61 bez koníka, rychlého komoně, bez té síči pěkné tovaryšské. A že teskno milém po domovu, ku zpěvu se porozladí mládci. Zavzní kobza na stu lodic lehkých a za kobzou na tisíce hlasů rodné dumy, dumky ty kozácké, ku milé tam Ukrajině kvílí, že se v stesku rozhlaholí vody po dalekém, po černém tom moři, až se v truchlé porozplynou pláče ve vlnách tam šumných, temnotemných. Ticho zas v těch bělohlavých šajkách, veselo je, hlučno po kozácku, jak by v stepi změnilo se moře a ty loďky v nízké chaty rodné. Sedm dní tak na vodách jsou mládci, po sedm dní jim se nezastesknenezasteskne, a když osmé růžně zplane ráno, uzří věže Stambulu zlatého, četné věže minaretů turských, věž i bílou Sofijského chrámu, svatého to chrámu křesťanského. Zastaví se, pozarazí šajky, v polkruh pěkný rozjedou se zase, jak jim káže ataman on velký, jak jim káže Konaševič Petr. A když v polkruh pěkný rozstaví se, sepnou plachty těžké, bělohlavé, hodí kotvy do hlubiny těžké a po večer na šírém jsou moři. 62 Když pak slunce porozbarví vodu, v červené se záři pozatápí v zlatých proudech tam za městem bílýmbílým, hrdými i Stambulu paláci, ruče mládci kotvy vytrhují, rozpínají plachty bělohlavé, pozaduje vítr v ně, větérek, že po valných rozletí se vodách ku pěknému, zelenému břehu, pěknému to břehu Cařihradu. A je krásný břeh ten Cařihradský, krásnější než matičky sám Volhy, krásnější než Azovského moře podél stepí šírošírých, valných. Na tisíce stinných na něm stromů, s listy jejich šepotají vánky, zlatem líbá v západu je slunce, v noci stříbrem bleďounký měsíček. Na tisíce nizoučkých je křovin myrty, růží, kaliny bělounké, tisíce v nich měkkých hlásků ptačích po vonném se porozplývá květu, jen ta píseň žalná slavíkova daleko se, daleko zanáší. V šeptu tichnou srdce za ní mladá, sladce ústa v zulíbání vřelém, růžná ústa krásných žen tureckých, Turčínů i mladých to junáků, v besídkách těch vábných, milokrásných, ve člunech i zdobných růžoplachtých. Živo na těch vodách na temnoučkých, živo na břehu je na pomořském, 63 nejživěji na dvoře sultána v přebohatých, přerozkošných síních. V nejkrásnější na koberci perském rozložen je mocný on padišach, šerbetu tam sněživého pije, kávu pije, čibuk k tomu kouří. Kolem něho říše hodnostáři, vezírové, agové i baši hlavy v tupém pouklání hnutí k otrocké té ku sultánské službě. A je vesel sultán dnes sultánůsultánů, a že vesel, sladká pije vína při divokém saltimbanek tanci, bujném tanci při cimbálu zlatém. A když sladkým rozohněn je vínem, po serailech hýří po překrásných, v blbém až se povyzuří plesu, povybouří k rozkoši zas jiné. Takto denně on sultán padišach z mysli pusté pozahání trudy, pozahání lenivé i chvíle za těch za večerů milokrásných. Vyšel měsíc, bleďounký měsíček, bílé stříbro po noci rozsíval, zlaté světlo svých i sester milých, milých sester, milých tovaryšek. S nimi bloudil po nebi tom valnémvalném, po všech s nimi po vodách se brodilbrodil, a když došel k černému on moři, štíhlé šajky pozdravil kozácké to na cestě k zlatému Stambulu. 64 A když cestou provodil je chvíli, dvakrát v pěkná políbil i čela, černou nocí zahalil si tváře i s sestrami svými zlaťoučkými. Ticho nyní nade městem bílým, ticho ve přístavu ve překrásném na lodích tu zakotvených turských, na vysokých galerách benátských. A jen zdálí, jakby píseň dumná, po vodách to pozakvílí valných, a jen v dálí lodic křídla šumí, jakby letem orlové to bílí. Povyletěl plamen, za ním plamen jiný, zahořelo nebe, zahořelo moře, turské lodě jednom ve plamenu. Zahučela děla, zasyčela po vodách těch valných, černomořských, zahučela z šajek to kozáckých. A ty letem k břehu srazily se, ku pěknému Cařihradu břehu a z nich ruče na své silné nohy vyskočili chrabří ven molodci. Povyletěl plamen, za ním plamen jiný, tisíc ohňů černou nocí letí, tisíc ohňů po Stambulu zlatém, ve plamenu tisíc turských sídel. Povybouřen z rozkoše je sultán, na něm kaftan v cáry rozedraný, oko k vášni rozpáleno divé, ret mu bledý, krví potřísněný. Klne ďaurům padišach on velký, ženám klne, z brady vous si dere, 65 všem vezírům, agům všem a bašům, velkému i proroku Mahmudu. Vyskočí zas, silnou dupne nohou, že až trnou říše hodnostáři, ve boj káže orlům, janičárům, káže k boji všem Turkům, Turčínům. Mžikem nocí rozletí se temnou vezírové, agové a baši, mžikem Turci, chrabří janičáři za nimi se ulicemi valí. Pozavíří kotly, bubny hlasné, pozavlajou bunčuky turecké a jak bouře mořem rozvzteklená divoké to větrem „allah“ vřeští, v to zas, jakby zahřímaly hromy, „chvála Bohu“ plesá molodecké. Sraziliť se junáčtí kozáci ku prudkému s janičáry boji, se všemi i litými Turčíny, srazili se ostrými zbraněmi, srazili se olověným deštěm, v dusném kouři mládec proti mládci. Zvoní kopí o krunýře lehké, pozazvání jatagany ostré, až se tříští jatagan i kopí, u divokém, krutém zápolení. A zuří boj ten po ulicích pyšných, dlouho zuří po mešitách turských, po sadech těch vábných, milokrásných, krev že rudá jeho značí cestu. V tísni velké ataman je slavný se svými tu chrabrými molodci, 66 jako mračna kobylek ta temná, víc a více naň se Turci valí, jasně blýská tvrdá jejich ocel, zatíná se do ňader bělounkých. A když v velké ataman je tísni, zahřmí rána, za ní ran dvanácte od krásného Sofije tam chrámu, zahřmí děla, lehká ta kozácká vynešena z šajek běloplachtých. Zaraženi Turci jsoujsou, Turčíni. „Sláva bohu“bohu,“ pět set mládců volá a jsou mládci donští to kozáci na komoních ze koníren turských, sám jim v čele kuření ataman, mladý atman Ivan Ivanovič. Bleskem kopí k ořům naklonili, bleskem vjeli na Turky, Turčíny, rozrazili valné řady jejich, rozrazili, rozmetali kopím. Devět bašů sám ataman ubil, devět mládci dobyli bunčuků, na útěku honí již Turčíny, poturčence, janičáry chrabré. Za ními i Ukrajinští mládci, ze síče i pěkné ZáporožskéZáporožské, honí Turky kopími bystrými, honí Turky karabelou těžkou po všem po Stambulu sultánovém. Mnoho dobrých zhynulo tam mládců daleko od domoviny milé, daleko od stepi, chaty rodnérodné, bez mohyly, bez havranů černých; 67 nad ními jen střelba zahučela a ty trubky zakvílely táhle, nad ními jen mládci zaplakali v žalné písni, písni molodecké. A zas v šajky seskočili lehké, s nimi mořem šírošírým letí, letí k ústí Dunaje valného a za nimi v tisíci plamenech zlatý Stambul, sultánovo sídlo. Po břehu zas na černém tom moři s novým ránem znovu mládci hýří, bílá města Turčínům spalují, kořist mnohou na lodě odnáší, na lodě toto, šajky rychloleté. Pozachvěje znovu se i Stambul, pozachvěje Otomanů říše, pode těžkou zachvěje pohromou, před junáckým, před slavným kozáctvem. Darmo zuří sultán on sultánů, darmo bašů rusé stíná hlavy, směje se mu ataman veliký tam na dálném šírošírém moři. Po třicet dní hýří tak kozáci, po třicet dní turské hlavy sekousekou, a když po třicátém slunce vstalo, uzří pěkné Bachčiseraj město. K zelenému přirazí tam břehu, z lodí kořist přemnohou vynáší, pěkné látky z hedbáví tenkého, z damašku i tamerlamy zlaté, hermelín i soboliny krásné, skvostná sedla, zlatá i udidla, 68 posázená kameny drahými, mnoho dobré, přebohaté zbraně. A když kořist vynesli ze lodí, na bělouše složili turecké s bunčuky i v boji dobytými ve zlatém tam sultánovém sídle, mile bratry pohladí koníky, v sedla skočí v Bachčiseraj městě, skočí v sedla, ku domovu letí. Duní země pod kopyty koňů, víc a víc se pod nohami ztrácí, daleko již Bachčiseraj město, k němu jen se temný dusot nese a ta píseň dumná – ukrajinská.“ Dohovořil starý asavula, jenž se svými ve Krimu byl mládci, ve Stambulu sám i u sultána, s poselstvím to od ruského cáře. Dohovořil, z číše dopil víno, milou družku zapálil burunku a pak k spánku mile rozložil se na té trávě, trávce zelenoučké. Hovoří s ním dva ještě kozáci, o bojích zas vypravují svojích, jak honili Tataříny rychlé, potřeli je, rozmetali všude. Oheň zatím rudý dohořel již, hasnou jiskryjiskry, ve uhlí jiskřičky, až noc spánkem oči pozaváže těm molodcům, třem kozákům chrabrým. 69 Vysvětlení méně známých slov.
Asavula sloul pobočník atamana a člen rady starešínů u Donců a Záporožců. Asrael, anděl smrti u Mohamedánů. Ataman kuření byl náčelník kuřeně či pluku kozáckého. burka, plstěný plášť kozácký. burunka, krátká dýmka kozácká. buřan, vysoká tráva na stepi. černá dráha sloula cesta mezi říčkami Sokorovkou a Nosakovkou přes stepi záporožské ke Kijevu vedoucí. Jmeno své obdržela od nájezdů tatarských. dáček, cirkevní zpěvák ruský. farys, hrdina. hurisky, milostenky Mahomedova ráje. chološně, široké kalhoty kozácké, podobajicí se šaravarám polským. karabela, kozácká, vlastně tatarská šavle bez luku. kobza, zvláštní druh kytary u Malorusů užívaný. kontuš, svrchní oděv polský s širokými, otevřenými rukávy, které se do zadu přehazovati mohou. kurtka, krátká kamizola kozácká, vykládaná kožešinou. mirza, kníže, velmož u Peršanů a Tatarů. [70] nahajka, bič tatarský. odaliska, spanilá otrokyně v harému. sarafán, dlouhé roucho ženské bez rukávů, na Rusi užívané. šerbet či sorbet, chladivý nápoj turecký. šajka neb čajka, lehká lodice kozácká, obyčejně o dvanácti veslech. tamerlama, drahocenná tkanina ze zlata a hedbáví. záporožská síč či koš sloul opevněný tábor záporožských kozáků mezi dněprovými prahy. znáčky nazývali se praporce menších oddílů kozáckých.
Oprava. Na str. 14. „neohlídnou“ čti „nevlídnou.“„nevlídnou“.
71 OBSAH.
Str. Věnování7 Básně lyrické. Písně milostné 1 – 5 11 Vínek myrtový14 Co po tom14 Na mostě15 V mé komůrce16 Růžové poupátko17 Pobloudilý17 Večer18 K noci19 Hvězda20 Stezka20 Jarní21 V lese22 Slza23 K měsíci24 Odbytá26 V sousedství26 Stesk27 K písni28 Básně vypravné. Dumky 1. 2.37 Nevěrná39 Marina Dmitrevna46 O výpravě na černé moře58
E: av; 2002 [72]