Štěstí.

Jan Červenka

Štěstí.
To velké štěstí lásky naší se zticha jen v mou duši snáší a po kapkách, jak vláha rosy. Víc děti, jdou-li travou bosy, jí setřou malou nožkou svojí, víc narcis včel svým pylem zkojí, než v srdce mé ho napadá. [37] Jak slunce paprsk skrze sítí mi z jejích očí v srdce svítí, a jako vůně skrytých květů, jen tajně dotkne se mne v letu, jak ptačí píseň, kterou echem chyť vítr na svá křídla spěchem a v let se dal s ní přes lada. A přec, ač tajně vždy tak shlíží v mé nitro, že je tuším stíží, přec je mé srdce, žhavé citem, tak vyzlaceno jeho svitem, že zmítá se a vře a tísní a plá, – jak záře, ptačích písní a růží plná zahrada! 38