V dešti.

V dešti.
Déšť přívalem se z černých mraků řítil, jak plesal by nad zmatkem výletníků. Strom každý leskem bílých kapek svítil a třásl se ve víru tom a křiku, jak motýl, jenž se v pavučinu chytil. [63] Já neprch’ jediný, neb jsem tě hledal, bych zlíbal koraly tvých malých rtíků. Cit jakýs zvláštní pokoje mi nedal, až jsem tě spatřil v keřů hustém šiku. Ne samotnou však! Hošík, děcko vleklo se v patách za tebou v tom víru deště, a tehda prvně dotklo se mně peklo! Však já se smál, všem snům již konec věště a chtěl se těšit, řka, že’s dítě ještě... A tys jím též! mně ale srdce řeklo! 64