Jeden úsměv.

Jeden úsměv.
Dnes nechci spát, chci raděj’ myslit na tě a sobě smát se, že tak domýšlivě jsem vždycky hádal v úsměvů tvých zlatě. Já snílek, jenž tak důvěrně a snivě lpěl na tvých rtech a věříval jim svatě; [65] Já snílek, jenž svůj žal vždy svěřil péru a jako žebrák sáhal vždycky chtivě po každé známce přízně tvé, teď věru víc chudý jsem, než list na zvadlé jívě. Však přec ti žehnám žhavou slzou v řase, přec modlím se, až ku chrámovým dveřím tě provázeje, za věčnost tvé kráse. Ve staré sny své, blázen, opět věřím a s nadějí si hrám, jak děcko s peřím... Neb jsi se na mne usmála dnes zase! 66