Zpomínka.

Zpomínka.
Kdys v podvečer jsem stál na břehu řeky. Svit červánků po vlnách jemně splýval, a jak zpěv nymf, tak dojemný a měkký hlas keři táh’ a každý list se kýval. [73] Ze blízkých vesnic klekání sem znělo a zvonky stád, z pastvy se vracejících, v to mísily se s listím, jež se chvělo a kývalo na vlnách v žáru snících. A já jsem naslouchal pln udivení. Jak tajné kouzlo hudba ta mne jala, ta hudba vzdechů, modliteb a znění... A duše má v té chvíli vzpomínala. Já viděl jizbu s okny zářícími. Nad nimi réva tísnila své listy a z lesů vzduch k nám proudem táhl jimi, jak po dešti, tak lahodný a čistý. My u piana seděli jsme spolu, ni já ni ona slova nemluvíce. Nám stačilo, že večer ve plápolu již zhasínal a chladil naše líce. 74 Jen časem slabě bílé prsty její se dotkly klaves, jako v zapomnění, a k západu, jenž plál vždy ohnivěji, zas mlčky dál jsme pohlíželi v snění. My cítili jen, ret náš kterak dýchá a jak se v srdce tajné chvění snáší;... Až touhou roznícen já pravil zticha: „Hraj, anděle můj, píseň lásky naší!“ A tu, ó bože! ona, jež v ty časy když v sále koncertním se objevila, jak světů královna, jak hvězda krásy vždy salvou slávy pozdravena byla. Tu ona, pro niž, k pianu když sedla, dav žárlivých vždy v jásot propuk’ divý;... jež zato vše, když z milosti k nim vzhlédla, jen úsměv na rtech měla pohrdlivý. 75 Tu ona, jejíž hladké, bílé ruce za bouří slávy chladně vždy se zvedly,... tu ona, krásná, zachvěla se v muce, a já jsem viděl, z červánků jež bledly, Dva žhavé paprsky po její líci jak splynuly a na klavesách zhasly... a její ruce, vždycky vítězící – – – ty ruce... ó!... ty ruce se jí třásly! 76